Vstup pro předplatitele: |
Na pně kolměji
slunce dopadá
Zvedá ke kamni kámen
Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů
Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami
Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst
Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat
Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu
(Jindřich Zogata)
Blízko Čenkova leží rybník Sovovka. Ač téměř kolem něj vede silnice z nedaleké Třeště, není z ní vidět. Možná proto lze na jeho hladině a v okolí pozorovat velkou řadu ptačích druhů. Pravda, nevyskytují se zde všechny najednou, ale vzhledem k jejich počtu je to úplný ptačí ráj.
V letech 2017 a 2018 jsem k Sovovce často zajížděl v jarních, letních i podzimních měsících. Sovu jsem tu sice žádnou neviděl, zato jsem opakovaně vídal kachny divoké a chocholačky, jejichž pohodu někdy narušovali pochopové rákosní. S potěšením jsem pozoroval čejky a poslouchal - řečeno s Oldřichem Mikuláškem - proslulý „čejčí pláč“. Radost mi dělali též rackové a labutě, jakož i ledňáčci svými rychlými lety nízko nad hladinou.
Takřka pokaždé jsem nechtěně donutil vzlétnout nějakou volavku: nejčastěji popelavou, ale občas i bílou; většinou jsem jich takto naštval vícero. Jedna volavka se však nenechala rušit a z míry ji nevyvedl ani čáp černý, který kolem ní prošel zcela nevšímavě a s důstojností bezmála aristokratickou.
Z okolních jív, bříz, osik, olší či keřů se ozývali pěvci: prim hrála pěnice černohlavá, jíž sekundovali rákosníci, strnadi a budníčci. Ptačí společenství doplňovali konipasové a stehlíci, z blízkých polí skřivani s křepelkami. Jednou sem zalétl i datel černý, který dal o sobě vědět táhlým voláním a poté zamířil zpět do lesů.
Když nastane ticho podzimu, většina ptáků dá Sovovce vale a její hladina i břehy osiří, začínám se těšit na jaro. Přemítám, které ptáky tam uvidím či uslyším, zda jich bude více nebo méně a zda i nadále bude možno mluvit o ptačím ráji.
Jiří Poláček
Doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc., působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, přednášel však i na dalších dvou fakultách této univerzity. Jako literární historik a kritik se zabývá hlavně českou literaturou první poloviny 20. století, ale i literaturou současnou. Byl též redaktorem několika periodik (Rovnost, Lidové noviny, revue ROK, Ladění, Milíř). S časopisem Veronica spolupracuje po celou dobu jeho existence. Mimo jiné vydal monografie Portréty a osudy (1994) a Tvorba a recepce (2003), jakož i esejistickou knížku Básnický rok (2015); nadto přispěl do řady kolektivních publikací. Je předsedou Společnosti Jiřího Mahena.