VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na jednu z redakčních rad časopisu Veronica přinesl Jan Lacina objemnou knihu Má vlast s podtitulem Česká krajina v díle našich malířů v jejím 4. vydání z roku 1947. Po přečtení úvodní studie editora Dr. Jana Květa, profesora Univerzity Karlovy v Praze, a předmluvy básníka Josefa Hory jsem přemýšlela, jak představit knihu v této trošku netradiční recenzi. Jako uměleckohistorický přehled vývoje krajinářské tvorby na našem území s odkazy na její kořeny a vzory? Jako laudatio malířům, kteří ve svém díle od první poloviny 19. století oslavovali krásu své vlasti? Nebo jako oslavu vlasti, která zrodila mistry štětce, aby jí vzdali hold? Spíše to bude moje pocta své vlasti, jak se znám.

Ponořena do dojímavé předmluvy i úvodní studie nemohu než na úvod vyjádřit obdiv k oběma autorům a jejich schopnosti nebát se patosu a nebát se nasměrovat proud vlastních emocí lásky k rodné zemi ke všem, kterým je rovněž domovem. Mistrně to samozřejmě předvedl krásnou češtinou zejména básník Hora.

… To jsi ty, mající tisíc krásných jmen, a nejkrásnější ono jediné a prosté, jméno domov … Nejsi jen v prostoru, ale i v čase. Prostíráš se nám do minulosti přírody, do mýtu předků, do dějin rodů… Zde v rozhledech do dálky, v tajemném šeru hvozdů jsme se rodili ve svých předcích my, mající přijíti po staletích na půdu zkypřenou dědy…

Nemohu za to, ale propadám těmto slovům a chtěla bych, aby láska k vlasti naplňovala naše srdce nejen v časech ohrožení a strachu, ale abychom ji pociťovali každodenně a se slovy básníka … tak přicházeli našimi luhy a háji k vodám, jejichž zrcadla chytají slunce, podoby stromstva a věže vísek i měst… Protože … tato česká země a neméně Morava leží v hrsti světa jako sám svět v kostce, kde všecky tvary přírody leží vedle sebe, kde hory padají mírně do rovin, kde lesy se snoubí s lukami a kde vody plynou sestersky podél lesů a sadů…

A listuji kapitolou Krajina českého mýtu a dějin s cyklem dramatických obrazů Julia Mařáka, věnovaných památným místům - Řípu, Sázavskému klášteru, Radhošti, Tetínu, Hostýnu. Procházím mohutné svědky středověku v kapitole Hrady; s průvodcem Antonínem Mánesem Okoř a Jenštejn, Quido Mánes mně ukazuje výhled na Hrubou Skálu, Hugo Ullik zase na Pernštejn nebo Valdek. Nechybí však ani průvodci mladší generace. Na Rabí mě bere jihočeský patriot, dnes téměř zapomenutý Alois Moravec, Lipnici mi svým jemným rukopisem připomíná Jan Zrzavý a doprovázena kubistickými tahy štětcem Václava Špály vystupuji na svou oblíbenou Kost. Část Lesy je rozmanitá - Kaple v lese Adolfa Kosárka, Břízové nálady Antonína Slavíčka a jeho překrásný obraz Les a hned vedle něj Les Kavánův, do svého Březového háje v zimě mě zase zve Alois Kalvoda, rodák ze Šlapanic. Lesem se v této knize potulují i Stanislav Lolek, Roman Havelka nebo Václav Rabas. Kapitolou Vody okouzleně proplouvám, ale na chvilku se zastavuji se svým milovaným Antonínem Chitussim na rašeliništích u Člunku, v krajině rybníků u Jindřichova Hradce nebo u Třeboně. Řekou čaruje i Zdenka Braunerová, Václav Radimský, Václav Špála. A komu patří kapitola Česká krajina lyrická? Kromě Josefa Mánesa a Mikoláše Alše hlavně romantismu, realismu, impresionismu i secesi - vedle zakladatele české krajinářské školy Karla Postla zde defilují jeho nejtalentovanější žák Antonín Mánes, dále Jan Preisler, Max Švabinský, Vlastimil Rada, ale i Josef Lada. V kapitole Z kraje i z hor pro vás vybírám jen své nejoblíbenější, které jsem ještě nejmenovala - Oldřicha Blažíčka s jeho Žněmi na Vysočině, Bohumíra Jaroňka s Valašskými chalupami, Jindřicha Pruchu s obrazy ze Železných Hor, Josefa Čapka, Emila Filu, Rudolfa Kremličku, Jana Trampotu s krásně kvetoucím Pěčínem. Krajina černé práce - tato kapitola zní trošku budovatelsky  a z minulosti ve mně zní zvonky pochybností, ale autoři mě v těch pochybnostech nenechávají na dlouho. V jejich obrazech jde o obdiv ke katedrálám pokroku; Braunerová, Svolinský, Zrzavý.

Letos na podzim slaví republika 100 let od svého založení. Za svou z dějinného pohledu krátkou historii toho národy v ní spojené hodně prožily, ne vždy žily ve shodě, spíše byly často ve při. Nedomnívám se však, že by tato vlastnost byla ryze českou či moravskou - tedy neschopnost pobývat se svými sousedy ve stálém upřímném vzájemném soužití. Dějiny lidstva nás utvrzují, že je to objektivní, obecný a globální jev, ale je třeba s tím bojovat. Ale, arci, není to lehké, někdy je to boj urputný. Přeji naší zemi hodně výročí slavených spontánně a radostně, naší přírodě a krásné krajině pak přeju, aby nám nebyla lhostejná a abychom o ni láskyplně pečovali a chránili ji pro naše potomky a pro budoucí malíře, kterým bude stálou útěchou a inspirací. Nám všem pak přeji čistou vodu k pití, dobré a lepší politiky a světový mír.

Kniha, která má 71 let, je černobílá, až pateticky sentimentální, jsou v ní obrazy i malířů z mého pohledu kontroverzních, a i přesto jde o krásnou knihu, mě ke všem těmto přáním inspirovala. Co na tom, že to vypadá jako přehlídka nesplnitelných přání, neboť jak napsal Antonín Sova - … z ní [z vlasti] vyzařuje žírných krajů dech s poli a lesy, ztajenými vesnicemi, s malými říčkami, jež plynou jako v snech.

Bohdana Fabiánová