VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Už jsme si zvykli, že bulvární i veřejnoprávní zpravodajství musí v poslední době ukazovat nějakou živelnou katastrofu nebo aspoň výkyv počasí, při kterých jde o život nebo aspoň o velkou škodu. Výborně se na to u nás hodí povodně, laviny či vichřice. Zpočátku proto nebylo lehké upoutat pozornost na pomalý a nedramatický fenomén sucha, který na rozdíl od povodní nenabízí dostatečnou apokalyptičnost řek unášejících topící se zvířata nebo převracejících auta. Časem to redaktoři zvládli a dnes už většina zpráv komentuje fenomén vysychajících řek či schnoucích polí poměrně fundovaně. Bylo na to dost času, protože kořeny současného hydrologického sucha lze pozorovat už v roce 2014. Poslední rozsáhlejší povodně jsem na malých tocích, které studuji, zaznamenal v roce 2013 a od té doby počet vysychajících koryt postupně narůstá.

Nejdramatičtější byl rok 2015, kdy nejen média, ale i veřejnost pochopily, že chlácholivá slova minulého prezidenta o neexistenci klimatické změny přestávají s velkou pravděpodobností platit. Od poslední velkoplošné české povodně roku 2002 postihovaly přívalové deště jen omezené regiony. Proto se od roku 2015 jakoby znenadání začalo mluvit o suchu jako o nové hrozbě zasahující skoro celý stát. Podobně jako u povodní (1997 moravská a 2002 ta česká) došlo na známý fakt, že problém se stává pro politiky opravdovým, až když dorazí ze vzdálené Moravy do matičky Prahy. Stejně tak muselo sucho rozšířit své hájemství z dlouhodobě sužované jižní Moravy do české kotliny. Najednou jsme začali rozpoznávat problémy nejen se žloutnoucí kukuřicí na polích (to se přece týká jen 3 % obyvatel, co zemědělčí), ale i s tím, co se nás osobně dotýká, jako je voda ve studni na zálivku či zásobování chaty. A nejde jen o rekreaci. Když vám řeknou, ať nechodíte další den do práce, protože došla voda pro výrobu nebo na chlazení hutního provozu či elektrárny (jak se 2015 dělo na Ostravsku či v Polsku), tak si uvědomíte to sevření sucha mnohem fyzičtěji.

Rok 2015 nebyl v mnoha ohledech jen hydrologicky nejsušší od počátku století (na mnoha stanicích nejsušší za celé měření vůbec), ale zároveň znamenal razantní vstup do dlouhé suché periody. Ta sečetla dopady zim beze sněhu (a tudíž bez potřebného zásaku), teplotně nadprůměrných let (a tudíž vysokého výparu) a slabých nebo naopak extrémních lokálních srážek (odtékajících opět bez užitku). Do těchto projevů klimatické změny můžeme přičíst nejvyšší scelenost našich polí v rámci Evropy, rozšiřování zpevněných ploch (šíření překladišť) a klesající retenci orné půdy zbavené většiny života a organické hmoty poutající na sebe vodu. Rok 2018 ještě zřetelněji připomenul, že to, co jsme dosud považovali za neotřesitelné jistoty našich zeměpisných šířek mírného pásma (dostatek vody v řekách, nádržích a na pití, snesitelné teploty či odpolední bouřky z vody odpařené během dne), zůstalo spíš v našich vzpomínkách na časy před třiceti a více lety.

Ani vydatnější deště, které podle mých zkušeností přicházejí pravidelně v září, tak v roce 2018 nevrátily vodu do potoků natrvalo a ty znovu začaly vysychat během října (věc dříve naprosto nepředstavitelná!). Poprvé v životě jsem viděl vprostřed prosince zasněžená koryta stále suchých potoků, jen se zbytky tůní, které byly zamrzlé. Pokud se voda do koryt vracela, tak ne z deště a pramenů, ale ze sněhu tajícího přímo v korytě. Ještě výraznější sucho pak bylo v regulovaných korytech, kde se voda při sebemenším narušení jejich dláždění propadala do dna, jako někde v krasu. Půdní horizont pod korytem byl natolik vyschlý, že vodu z toku okamžitě nasál. Tristní pohled se naskytl pod mnoha nádržemi, které jsou v současnosti prezentovány jako zásadní řešení nedostatku vody (politicky se prostě prodávají líp než revitalizace). Pokud ještě existoval slabý přítok do nádrže, tak pod hrází z ní buď žádná voda nevytékala, a pokud přece, propadala se po několika stech metrů opět do vyschlého koryta. V nivě prostě chyběla voda.

Nejvíc mě poučil zážitek při hledání nádrže postavené pod Chřiby před více než 10 lety zřejmě na ochranu před suchem (či povodněmi?). Ještě na leteckém snímku z roku 2015 měla skoro hektar vodní plochy, ale v létě 2018 jsme ji nemohli najít pro více než dvoumetrovou vegetaci na dně. Byla úplně bez vody. Marnost jednostranného řešení sucha nádržemi (v povodích, která vodu stejně nezadrží) nemohla být jasnější.

Zvláštní situaci jsme pak zažívali na potocích, které prochází vesnicemi s nedostatkem vody. Každý rád ušetří, tak se prohlubují studny jako levné zdroje užitkové vody pro bazén či zahrádku. Málo vydatný potok se tak na začátku obce propadne do podloží a koryto zůstane větší část sezony úplně suché, zarostlé bujnou vegetací nebo dokonce kosené. Pod čistírnou na konci obce je pak pár set metrů dlouhý úsek s vodou, která se sbírá na vyčištění z celé obce (někdy pochází i z jiného povodí, když obci vyschnou studny v nivě vlastního potoka). Úsek pod čistírnou se paradoxně stává jediným útočištěm vodní fauny široko daleko (avšak jen té odolné vůči znečištění). Kvalita vody z čistírny není na první pohled úplně špatná (kyslíku je tam relativně dost), ale po pár desítkách metrů se díky nulovému ředění a nadbytku neodstraňovaných živin prudce zhoršuje (přibývají nárosty řas a sinic, které po odumření zahnívají). Než se potok propadne znovu do dna, je v něm potřebného kyslíku, a tím pádem i života, zase hodně málo.

Šancí pro přežití tak zůstávají zbytkové tůně, které udrží vodu i měsíc po vyschnutí koryta. Příhodnost tůní pro přežití vodní fauny souvisí s napojením na okolní nivu přes sedimenty dna. V ideálním případě by tůň měla být doplňována podzemními vývěry, které udržují teplotu vody pod 20 ˚C a zároveň ředí látky, které se zde koncentrují a často i rozkládají, přičemž odčerpají potřebný kyslík. Před průmyslovou érou v četných tůních úspěšně přečkávaly dlouhé sucho třeba ryby či odolnější bezobratlí. V současnosti po regulacích řek buď tůně chybí, nebo v nich působí komplex mnoha dalších faktorů spojených s činností člověka, jako je organické znečištění, rezidua léků, hormony, mikroplasty či další toxiny. Ty se zde koncentrují a pro živočichy, zažívající velký stres kvůli samotnému suchu, mohou být onou pověstnou poslední kapkou. Z vysychajících potoků tak dlouhodobě mizí ryby a letos v prosinci jsem poprvé viděl mnohé potoky bez sebemenších známek okem viditelného života (v místech, kde jsme dříve lovili desítky tisíc drobných bezobratlých).

Proč by měla být tahle drasticky líčená situace vlastně šancí? Jednoduše proto, že spousta lidí (včetně těch, co rozhodují) začíná chápat nevyhnutelnost „nějaké akce“ (protože i voliči to prostě chtějí). Před suchem (hlavně tím víceletým) se nedá schovat stejně snadno jako před povodní na kopec. Dveře na mnohá místa se tak nečekaně otvírají (což jsem za 15 let, co se suchem zabývám, nezažil) a je prostor vysvětlovat to, co by mohlo pomoci přicházející změny mírnit.

Pro politiky jsou zde lákadla rychlých řešení typu „postavíme rybník“ (protože je v něm voda, kterou každý vidí) a ne přehradu (protože už jsme „ekologičtí“). Kromě toho, že velké nádrže odmítá veřejnost (v údolích jsou vesnice a chaty), by megalomanská stavba dlouhodobě ruinovala rozpočet a hotová by nebyla ani za 20 let (a volební období jsou jen 4 roky). Dotační programy na rybníky se přitom rozjíždí a jaksi se už neřeší, k čemu ta voda v rybníce bude. Pít se nedá, v posledních letech se v ní nedá ani koupat, a kdo vybuduje a hlavně bude udržovat nesmírně drahý závlahový systém, nikdo nezmiňuje. Rybník jistě trochu ochladí mikroklima v bezprostředním okolí, něco víc se v něm možná zasákne, ale zase dost odpaří. V suchém období z něj nikdo nepustí do potoka zbytečně ani kapku (jsou v něm přece ryby) a když ano, bude voda výrazně horší kvality než ta, co do něj vtéká (tj. teplá, bez kyslíku a znečištěná). Podle mého názoru jsou účinnější pomalejší řešení, než je jednorázové odbahnění nádrže. Hlavní je zcela zásadní změna hospodaření na orné půdě, kterou lze nastartovat pouze změnou dotační politiky: staráš se o půdu tak, aby zadržovala vodu a nedegradovala - máš dotace. V rámci vodního hospodářství by měl přijít ke slovu komplexnější přístup než jenom stavění rybníků (třeba suché poldry mohou být biologicky mnohem zajímavější). Je to návrat koryt k přírodě bližšímu stavu pomocí revitalizací a mnohem levnějších samovolných renaturací (mírní povodně a zvyšují zásak v celé krajině, a to nejen v jednom bodě jako rybník). Potřebná je rozsáhlá obnova mokřadů, tam kde to jde odstraňování nevhodných opevnění (příčných i podélných) či zbytečných meliorací. Velké změny by měly nastat i ve vodním zákoně (management v kritické době sucha) ale i v čistírenství, kdy často nemůžeme počítat s ředěním odpadní vody (nebude čím). Témat je určitě hodně a odborníků, co se v poslední době vyrojili, také. Zbývá jen doufat, že se tím hlavním nestane, podobně jako v minulosti, pan prezident, který by celý problém sucha vyřešil jednoduše zbudováním kanálu Dunaj-Odra-Labe. Ale to už by byla docela jiná, nesmírně drahá a neveselá pohádka. Proto má smysl využít vhodné konstelace teď, než voda z tajících hromad letošního sněhu odsune sucho zase za oponu.

RNDr. Petr Pařil, Ph.D., Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta MU v Brně.