VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mým koníčkem, který předčil všechny ostatní záliby, je pozorování a fotografování přírody a života v ní, hlavně života divoké zvěře. V loňském roce jsem proto absolvoval dvě noci venku, nepříliš daleko od domova. Druhá noc byla nečekaným zážitkem. Neprožil jsem ji úplně pod širým nebem, nýbrž ve svém novém fotostanu. Bylo ještě září a já nebyl připraven na nějakou velkou zimu, a tak o to větší bylo překvapení, když mě v noci budil chlad zalézající do mého letního spacáčku. Do rána jsem vydržel, ale teplo mi nebylo. Moc jsem toho nenaspal a vlastně jsem se těšil na hřejivé slunce. Tento zážitek mě donutil přemýšlet o tom, že již dávno nemáme k přírodě tak blízko jako v časech našich předků, že jí tak nenasloucháme, neznáme ji, nejsme s ní sžití.

V našem civilizovaném světě již nikdo nevnímá, jaké to je žít venku. Zvykli jsme si na pohodlí a oproti veškerým jiným živočichům na této planetě jsme si zvykli mít naprosto všechno. Když prší, sněží nebo mrzne, jde se do sucha a tepla. Prostě se schováme před nepřízní počasí a to, co zůstane venku za zavřenými dveřmi, nás přestane zajímat.

Ale ať je počasí jaké chce, zvěř je tam venku neustále a nemá jinou volbu. Ať je -10 nebo +30 ˚C, ať je sucho, nebo jsou záplavy. Takřka neustále musí bránit svůj život, a to nejen před vlivy počasí, ale i před přirozenými predátory, což jsme mnohdy hlavně my lidé.
Je pro zvěř stále obtížnější nástrahy překonávat, když si uvědomíme, jak malý je její životní prostor, který se pořád a stále rychleji zmenšuje, a to často jen proto, aby člověk realizoval další ze svých nenasytných tužeb.

Ubývá polí, přibývají logistická centra, jinde zase polí přibývá a ubývá luk, mizí lesy, dávno zmizely remízky i tůně. Mizí přirozené prostředí, ve kterém se může schovat, které ji chrání. V lesích je čím dál více mýtin, tedy holých míst způsobených hlavně likvidací stromů zasažených kůrovcem nebo polomy. Říkám si, že bych nechtěl být v jejich kůži, nechtěl bych žít takový život. Celý den i noc mít oči i uši a všechny smysly na pozoru, při hledání potravy, při odpočinku ve stínu, při napájení - na louce, v lese i v houští či ve skalách. Dost často jen zmateně pobíhají po lese, kde je slyšet blížící se hlouček turistů a z míst, kam se chtěli ukrýt, vybíhá skupina dětí. A často jedinou únikovou cestu kříží frekventovaná silnice, nebo se ocitnou v otevřeném prostoru bez možnosti úkrytu. V zimě, kdy je hodně sněhu a zvěř je takto rušena, často umírá vysílením při nedostatku potravy a v důsledku velké námahy vynaložené při vynuceném opakovaném útěku vysokým sněhem.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, říkal jsem si, že ta zvěř musí být někdy opravdu zoufalá. Pokud tento další den i noc ve zdraví přečkají, ráno ještě za svítání se v klidu pasou na louce nebo využívají pohostinnosti krmelce. Člověk je totiž v tu dobu v přírodě vidět výjimečně. Ne tak myslivec. Ozve se najednou rána a živá bytost padne k zemi a je z ní oběť a luxusní pochoutka pro člověka.

A takový je asi život tam venku pro zvěř. A takový byl před dávnými časy i pro člověka.

Rád bych závěrem jen požádal každého, kdo si tento příspěvek přečetl, aby se snažil tam venku v přírodě chovat tiše. Aby si vychutnával ten svět, alespoň kousek vzdálený od našeho uspěchaného života. Nikdy neví, zda zrovna vedle cesty, po které kráčí, neodpočívá v hustém porostu tvor, který je vysílen a unaven třeba právě předešlou rušnou nocí.

Toť v kostce celá moje myšlenka, která mě provází od oné noci strávené bez pohodlí domova, ale v podmínkách, které má k životu volně žijící zvěř.

Radek Höfer

Radek Höfer je vedoucím lakovny a karosárny nákladních a osobních automobilů na Vysočině, a proto snad tak rád utíká ven se svým foťákem. Jak zmiňuje v úvodu článku, fotografie ho natolik pohltila, že ani nemá jiných velkých zálib. Snad jen to, že rád sleduje biatlon, který měl možnost jako akreditovaný fotograf fotit (jako jeden ze dvou výherců soutěže firmy Panasonic). A samozřejmě stejně jako fotografie samotná jej zajímá hlavně objekt fotografování, les, všechna zvěř, ale i krajina jako taková, a to hlavně ta naše, nikoliv exotika, má rád naši krajinu, faunu i flóru.