VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I.

Byl to Josef Čapek, který před osmdesáti lety vlastně vymezil rozdíl mezi „turistou“ a „poutníkem“ - a to svou stále platnou metaforou Kulhavého poutníka. Pro ty, kdo se dosud nepotkali se stejnojmennou knížkou, rozměrem útlou, leč významem převelikou (a jak nová desetiletí nabíhají, řekl bych, že významem stále větší a aktuálnější), dovolte pár slov na vysvětlenou. Kulhavý poutník je někdo, komu co do možností pohybu příroda kus ubrala (má třeba kratší nohu, nevlastní rozhodně žádné přibližovadlo), ale zase i kus přidala: oč pomaleji kráčí krajinou (životem?), o to víc vidí. Kolem frčí různé stále úžasnější a mobilnější povozy, kulhavý poutník má však bohatství, jakým nedisponují ani nejdokonalejší displeje: totiž čas. Nic z mikro- i makrokosmu mu neujde. Kdykoli a kdekoli se může zastavit a zblízka se pokochat broukem, šnekem, housenkou, motýlem, houbou i květinou, zdálky pak panoramatem kopců, rozhozených kapliček, zřícenin, věží i dalších krajinných dominant. Má čas ohmatat, zažít i prozkoumat, z výšky strukturu a zblízka detail, a teprve obé dohromady mu dá smysl (který nám ostatním uniká). Kulhavý poutník vidí to, co my kolem pádící otroci času, rychlosti a kvantity nutně přehlédneme: kvantitu mu nahradí kvalita. V krajině mého srdce, do níž vás zavedu za chvíli, to budou třeba zarostlé stopy dávného osídlení, zasuté zbytky keltsko-laténsko-halštatských hradišť, nenápadné terénní vlny sejpů (pozn. redakce: sejpy vysoké zpravidla 1-2 metry vznikly během rýžování drahých kovů a tvoří charakteristické „kopečky“, které neodpovídají rázu okolní krajiny), těch pomníků věčné lidské chamtivosti po zlatě, ale i stopy vandalismů docela nedávných v podobě meliorací i bezohledného holení příhraničních hvozdů. Pozornému kulhavému poutníku tu neujdou ani stopy bolševického banditismu, ať již v podobě střílení do mrtvých terčů kostelů a vysídlených vesnic, nebo do živých terčů vlastních spoluobčanů, prchajících skrze pohraniční hvozdy na západ za svobodou (aby na ně dnes usměvaví, bodří dědečkové, tehdy anonymní vrahové v československých uniformách, lépe viděli, aby se jim na ně líp mířilo, prosekali si podél celé šumavské jihozápadní hranice desítky kilometrů dosud viditelných průseků kolem smrtících drátů). To všechno vymustrovaný cyklista, běžkař, inlajnista, skejťák, rychlochodec či rychloběžec požírající kilometry nemá šanci uvidět.

II.

Do mého srdce ve vztahu ke krajině se ovšem vejde víc lásek. Pěším „kulhavým poutníkem“, který vidí, co jiní přecházejí, můžu být i v rodné Praze, i když je to vedle agresivních popojížděčů i na pěších zónách čím dál tím těžší. Trvale žít mimo Prahu bych přesto nedokázal, i když tahle původně čistá láska se čím dál víc podobá pouhému vztahu k děvce, ve kterou se koketní, podbízivé „čepičářské“ Staré Město mění, podbízeje se nejbrutálnějším formám alkoholického turismu (neviditelná ruka trhu sem přivedla viditelné řvoucí hordy náctiletých anglicky mluvících vandalů, kteří vnitřní Prahu noc co noc znásilňují - jelikož se jim sama nabízí, není to bohužel trestné). Je čím dál tím těžší pod tlustými šminkami „Prahy prodejné“ nalézat zmizelou „Prahu magickou“, ale přesto tu kdesi uvnitř, zludračelá a zbědovaná až hrůza, pořád je - navzdory navenek řádící Bestii triumfans. Stopy kultury a historie - jakož i dnešní ostrůvky pozitivní duchovní deviace - se zatím úplně vygumovat nepodařilo: divadla, dvorky, galerie, knihovny, antikvariáty, vinotéky, artkina, literární i neliterární čajovny, moje univerzitní Alma mater, Karolinum, Klementinum, František, Pátá čtvrť. Pořád je co objevovat, pořád je tu cosi jako pátá světová strana…

Podobně jako Praha se do mého srdce zatím vejde i východočeský zázrak zvaný Kuks a jeho bezprostřední krajinné okolí. Tam můžu jezdit do konce svých dnů, a nikdy se tohoto barokně v pískovci rozehraného gesamtkunstwerku, kontrapunkticky doplněného připomínkou smrti i službou potřebným, nenabažím (i když, popravdě řečeno, nebýt geniálního dotvoření místa pány Šporkem, Braunem, Alliprandim & spol., možná bych se jako kulhavý poutník ve zdejší polabské krajině ani nezastavil). Dnešní multimilionáři a magnáti moci, co řídíte stát jako firmu a nás v ní držíte jako nevědomé stádo, jeďte se tam někdy podívat, doplňte si, jste-li toho schopní, zdejší torzo na celek, a snad konečně nahlédnete bídu svého konání, jež nesahá osvícenému hraběcímu mecenáši, magnátovi i disidentovi ani po kotníky: na rozdíl od Šporka - co po vašich milionech zbyde? Špork se tu svým multimediálním zásahem do krajiny i do mého srdce zapsal už zřejmě navěky.

Ale obě tyto lásky okupují jen menší část mého srdce - jak naznačeno výše, ta větší už navždy patří Šumavě. A to dávno předtím, než jsem se tu před čtyřiceti lety, úhrnem každoročně na čtvrt roku, usídlil (ostatně i osvícený hrabě nepobýval na Kuksu a v Lysé celoročně, měl své trvalé pražské sídlo v Hybernské). Už od rané puberty mě odjakživa magnetická střelka srdce táhla od Prahy na jih, kdykoli jsem vyrazil tímto směrem, tedy proti proudu Smetanovy Vltavy, cítil jsem podvědomě, že duševně pookřívám (a naopak). Nemohl jsem tedy nejen duchovně, ale i fyzicky a existenciálně zakotvit jinde než u jejích pramenů (byť to mám přes Boubín blíž k pramenům Volyňky, tedy k národní řece pluju vlastně oklikou).

III.

Vždycky jsem tvrdil, že Šumava se svými náhorními „přistávacími“ (pro duchy?) plošinami, tajemnými močály a zrádnými slatěmi, světélkujícími pahýly mrtvých stromů a hadovitě spletenými klubky staletími vybělených kořenů, Šumava se svými metafyzicky hlubokými jezery a civilizaci dosud vzdorujícími zbytky pralesů je přímo rájem pro opěšalé hledače tiché kvality na úkor hlučné kvantity. Je to pohoří, které se nevlichocuje, je jako kámen, který - řečeno s Holanem - „nevnucuje nám svou hudbu“. Pohoří, které - od Boubína přes Přilbu po obě Mokrůvky a oba Roklany - nás, kulhavé poutníky od Vimperka, Volar či od Sušice, neděsí a neomračuje vztyčenými prsty čtvrtohorních štítů. Nevytahuje se na nás opěšalé. Z naší, české strany, jakoby se naopak nesmělá krajina dlouho nemohla rozhodnout, zda smí být už horami nebo zůstat náhorní plošinou. Déšť tu jakoby odnikud nepřichází ani neodchází, vystačí si sám v uzavřeném koloběhu - každý poutník mi potvrdí, že zaprší-li tu opravdu, pak „na Šumavě prší i zespoda“ (Karel Čapek). A právě v dnešních dobách, kdy stále častěji trápí vnitrozemí sucho, věčná žízeň šumavské tisícileté houby, v niž se po deštích mění tyto naše největší „slatinné“ hory, je dvojnásob k nezaplacení. Teprve lidskými zásahy v minulosti dávné i nedávné, zásahy dvounohého predátora všeho živého (jak by řekl největší básník a stvořitel zdejší poetiky Josef Váchal), ať již barbarskou těžbou rašeliny, nesmyslnými melioracemi a dodnes oslavovanými schwarzenberskými kanály, technicky impozantními inženýrskými stavbami, jimiž ovšem už v 19. století odtekla podstatná část Šumavy do té doby nepřístupné, ale i daleko hrozivějšími novějšími erozními rýhami po traktorech a udusané zeminy po harvestorech (pozn. red.: víceoperační stroj, který při těžbě dříví kácí, odvětvuje, rozřezává a ukládá strom v jednom cyklu), nepoučitelným odlesňováním pohraničních hvozdů a ještě nepoučitelnějším, tupým dosazováním smrků v podhůří (dělo se všechno i v minulých desetiletích, dokonce i v jádru národního parku) - teprve tím vším dělala na české straně pohoří dvounohá škodná všechno proto, aby tu báječnou schopnost šumavské houby zadržovat vodu v krajině zničila. Kdyby nepoučitelné odlesňování centrální šumavské náhorní plochy a jejího okolí, celé to šumavské „pouštění žilou“ erozními rýhami, asfaltkami, příkopy a harvestory uježděnou lesní půdou nadále pokračovalo (jak to ještě před pár lety skoro nevyhnutelně vypadalo), sjede i ze Šumavy velká voda jak po hladké střeše do okapu Otavy či Vltavy a budou z toho nové povodňové mely až v Praze. Ještě před pár lety strašila média veřejnost - po vzoru komunistických kampaní mandelinkou bramborovou - že na Šumavě prý probíhá kůrovcová „kalamita tisíciletí“. Byl to samozřejmě záměrně šířený falešný „fejk“ - skutečná kalamita, jíž jsme dnes svědky, sbírala mezitím ve smrkových hospodářských monokulturách a lesních plantážích v tichosti síly k úderu úplně jinde. Daleko ve vnitrozemí, včetně vnitrozemí jihočeského, na Vysočině, v Jeseníkách, Beskydech a okolí, zkrátka všude jinde než na centrální Šumavě. Tam nahoře, kam chodím nejraději, směrem k hraničnímu hřebeni, kde se podařilo divočinu výjimečně před harvestory uchránit a umožnit přírodě, aby výbuchem zeleného zmlazení, miliony semenáčků, chráněných uschlým horním patrem lesa, předvedla, co umí, tedy ve skutečně bezzásahových zónách obou národních parků (našeho i bavorského), tam o žádné katastrofě podobného rozsahu jako jinde v republice nelze mluvit ani náhodou. Už přes čtyřicet let tato místa pravidelně navštěvuji, a relaxuji a píšu o nich, a raduji se, že posledních pětadvacet let je mohu vídat z obou stran Šumavy (o tom se mi v dobách, kdy jsem závistivě koukal zpoza ostnatých drátů a strážních věží od Filipovy Hutě na obě Mokrůvky a k Roklanům, ani nesnilo). A opět si někdy říkám s Váchalem - „Přecházím hranice a raduji se z péče Němců o lesy stejně vášnivě, jako na Boubíně zlořečím. Podezřelým způsobem mizí celé komplexy lesů na české straně a o osudu odváženého dřeva ničeho se nedovíš… Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný nakonec stav zemi vytvářejí, třeba z počátku působení jich zhoubným býti se zdálo…“ (Tady Váchal - padesát let před vznikem národního parku, de facto definoval smysl první, bezzásahové zóny všech národních parků světa).

IV.

Proč jsem se však do Šumavy zamiloval a rozhodl se ji už kdysi, coby bezbrannou a ohroženou, donkichotsky bránit, má možná i jiné, hlubinné, libidózní kořeny (Freude, Freude…). Není asi náhodou, že je to jediné z našich pohraničních horstev ženského rodu! Vskutku: toto pohoří nikterak mužsky („falicky“) netrčí, spíše jen žensky, milostně, kontemplativně spočívá. Nevyhrožuje nám v zimě lavinami, i po největších chumelenicích se tu sníh nikdy nehotoví k agresi, spíše se jen tak líně, smyslně až do pozdního jara povaluje po třasoviskách. A hlavně jeho - její! - nejhlubší ledovcová a slatinná tajemství si musíte vydobýt mnohahodinovými pochody a túrami, pak se vám teprve otevře (údolím, při babím létu pohledem na Alpy) a ty nejvnímavější nakonec odmění polibkem skryté krásy. Neboť „krajina jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáváme v ní to, co do ní odjinud jsme přinesli…“ (Josef Váchal).

Vladimír Just, teatrolog, mediální kritik, VŠ pedagog a šumavský poutník.