VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je tomu už tak dávno! Před jednašedesáti lety jsem si začal zapisovat pozorování přírody. Byl jsem pevně rozhodnut, že pokud možno každý den zaznamenám do svého deníku každé pírko, každý chlup, každý květ, který spatřím. Vydržel jsem to, navíc s velkými přestávkami, jenom tři roky. I tak je zajímavé v těch dávných zápiscích listovat a srovnávat tehdejší dění v přírodě s tím současným. Třeba i ptáky na krmítku v zahradní zástavbě Tišnova, sotva půl kilometru od lesa Klucaniny.

Nejen až v posledních letech, ale už tehdy nebývaly Vánoce a přelom roků vždy zrovna ladovsky zasněžené, ale často na blátě. A 1. ledna 1958 jsem si dokonce poznačil, že na slunném okraji Klucaniny rozkvétá mochna jarní! Sníh napadl až kolem 10. ledna; 27. ledna jsem pak zaznamenal na krmítku zvonky, pěnkavy (pouze samečky), sýkory koňadry a modřinky, vrabce domácí a strnady obecné. Vrabci domácí a strnadi bývali dominantní, protože se přiživovali na slepičích dvorcích, u nás i na obilí sypaném holubům. O rok později - 11. ledna 1959 - byla situace obdobná: navíc jen poprašek sněhu, na krmítku koňadry, zvonci a pěnkavy, pod krmítkem, kam jsem rozhazoval oves a pšenici, zobalo přes dvacet žlutých strnadů. A další rok? Uvedu doslovný zápis z 9. ledna 1960: „Pod krmítkem se hemžilo plno strnadů, vrabců a pěnkav, a taky pár kosů, protože nahoře jako vždy vládla chamtivá zvončí samička, která k sobě nepustí ani vlastní soukmenovce. Pak přiletěl strakapoud. Ale místo toho, aby se podíval po dobrotách v krmítku, klepal, hlupák, do kůlu, na němž je krmítko připevněné.“

Z uvedených záznamů se může zdát, že druhová diverzita ptáků byla na krmítcích před šedesáti lety nízká. V tišnovských zahradách ovšem pobývaly další druhy. Dlasci hledali a louskali pecky třešní a mirabelek, na krmítko zalétli jen výjimečně. Běžní bývali hýlové. Ti nelétali na sypaný zob vůbec, ale sedávali v korunách ovocných stromů a ozobávali jejich pupeny; obzvláště je přitahovaly ty třešňové, někdy také semena šeříků. Spolu s holuby zobávaly občas zrní hrdličky zahradní. Nejen ve velkých sadech za městem, ale i v malých zahradách se v zimě objevovaly kvíčaly a sbíraly zbytky jablek. K výjimečným zážitkům patřilo pozorování dvou strakapoudů malých neboli stráčků (bylo to 16. ledna 1958), kteří hledali potravu na dřevěných laťkách našeho plotu. Koncem téhož roku (10. prosince) jsem poprvé, a na naší zahradě vlastně naposledy, přistihl brkoslavy. I další severské hosty - cvrčaly - jsem spatřil v zahradách naší ulice jen jednou: 27. ledna 1960. A nesmím zapomenout na chocholouše. Ti na krmítko sice nelétali, ale žili v blízkosti na ulici. Rádi zobali ovesné vločky, které jim tam sypala sousedka na chodník.

Svoje pravidelné zápisky jsem obnovil po mnoha letech v lednu 1996 a - opět s delšími přestávkami - si svoje pozorování zapisuji dodnes. Hned z lednových zápisů roku 1996 je patrná změna. Na krmítku se kromě zvonků, pěnkav, koňader a modřinek objevují i severští jíkavci, místo vrabců domácích tu vládne hejno vrabců polních neboli úpolníků. Po strnadech ani stopy, zato se v blízkosti krmítka často objevuje krahujec, který se snaží některého z drobných ptáků ulovit. Naštěstí se jim většinou daří včas schovat v blízké husté zlatici. Častěji přilétají na zob dlasci, zvykli si na něj i hýlové. Začátkem února 1998 jsem poprvé zaznamenal čížky, kteří se v průběhu dalších let stali až dominantními. V lednu 2001 převládají na krmítku zvonci, z nichž jedna „žravá“ samička odhání ostatní ptáky. Teprve roku 2009 zaznamenávám na naší zahradě zimující a na krmítku se přiživující červenku. V únoru téhož roku zde pobývá až 15 jíkavců. V lednu a únoru 2011 se na krmítku a pod ním živí čížci, pěnkavy, vrabci polní, koňadry, modřinky, zvonci, kosi, hrdličky zahradní, stehlík a červenka. Rok nato se zde kromě vrabců polních opět objevují i vrabci domácí; 5. února 2012 jsem našel u krmítka peří koňadry roztrhané krahujcem. Koncem ledna 2013 hodovalo na zavěšené hrudce loje hejnko mlynaříků, přičemž se lůj snažila zobat i červenka, třepetající se před ním jako kolibřík. Začátkem jara 2013 (26. března) se pod krmítkem sešla červenka se vzácnou pěvuškou modrou. Koncem roku 2015 zjišťuji, že chybějí jindy až dominantní zvonci, převládají vrabci polní, přidružují se čížci, koňadry a modřinky.

Začátkem roku 2016 jsem začal ptákům sypat i na zahradní stůl u dřevníku, na který dobře vidím z okna své pracovny. V blízkosti roste hustý keř kolkvície, do kterého se může ptačí drobotina před nebezpečím rychle schovat. Semenozobí ptáci přeletující zahradami se zastavují v koruně naší vysoké ryngle a odtud slétají střídavě na stůl. Tak například 22. ledna 2016 zde takto operovalo hejno asi 30 ptáků - dlasků, čížků, pěnkav (jen samečků), zvonků, dvou jíkavců a jednoho stehlíka. Z jiné strany přilétá hejno až 20 vrabců polních i domácích, časté jsou koňadry a modřinky, občas sem na slunečnicová semínka či roztlučené ořechy zamíří i strakapoud velký. A zobávají zde samozřejmě i kosi. Mezi nimi se v zimě 2015/2016 objevoval zvláštní jedinec s nápadným bílým límcem. Připomínal tak horského kosa tureckého neboli kolohřivce, akorát že neměl ten bílý turecký půlměsíc na hrudi, ale vzadu. Říkali jsme mu proto „opačný kolohřivec“. Byl velmi agresivní, proháněl ostatní kosí samečky až do jara, kdy nám navždy zmizel z očí. Snad ho ulovila kočka, snad krahujec, peří jsme z něho nenašli. Zato 15. března 2016 jsem oknem na vzdálenost pouhých pěti metrů s úděsem pozoroval, jak krahujec škube na naší jabloni uloveného čížka. Pařátem si ho přidržoval na větvi a po kouscích během několika minut spořádal. I krvavé odrobinky z větve pečlivě zobanem obral.

Od října 2017 se začal pravidelně objevovat na naší zahradě horský pták ořešník kropenatý. Ten nám způsobil mnoho radosti! Byl docela krotký. Sedával dlouze v koruně ryngle mezi drobnými ptáky a probíral si peří. Na rozdíl od nich však na „stůl hojnosti“ neslétal, raději sbíral na zemi rynglové pecky, které dokázal rozklovat. Kupodivu ani vlašské ořechy, které jsem občas přidával k semenům, ho nezlákaly. Ty si odnášely a zpravidla cestou ztrácely sojky. Zavděčil jsem se mu až oříšky lískovými. První dva tři si hned na některém z blízkých stromů rozkloval, další - třeba i po čtyřech naráz - odnášel a zahrabával. Vydržel tak na naší zahradě až do konce března, kdy se už k němu dalo přiblížit na pár metrů. A až do léta se pak ozýval svým znělým chraplavým hlasem z blízkých zahrad i z okraje lesa. U nás se znovu objevil 10. července 2018, kdy obíral z lísky dosud nezralé oříšky. Od té doby jsem ho nespatřil, stýská se mi po něm. Snad se mu podařilo vrátit do rodných lesů Vysočiny. Nebo pocházel z ještě vzdálenějších hor?

A jak to vypadá s ptactvem na naší zahradě 2. února 2019, kdy tento článek píši? V době, kdy čeští ornitologové spočítali, že výrazně ubylo všech ptačích druhů kromě koňader, a kdy naše kosy (a pravděpodobně i další ptáky) kosí africký virus Usutu? Po mrazivých dnech se souvislou sněhovou pokrývkou vypukla prudká obleva. Ale třebaže jsou Hromnice a téměř jarně vlaho, skřivani dosud nad městem neprotahují a nevrzají. Sníh mizí, s ním i početné kočičí stopy. Na lojových kouličkách se jako každý zimní den střídá a vzájemně odhání pár koňader, modřinek a vrabců polních. Přes ulici prudce přeletuje hejno asi 20 vrabců domácích ze sousedova krmítka na to naše. Kosice, jediná, která zůstala z těch „našich“ tří loňských, hledá potravu na kompostu, kam vyhazujeme zbytky ze zeleniny a ovoce. Na „stole hojnosti“ se jako obvykle již brzy po svítání jako první krmí červenka a vzápětí dlask. Pak dlouho, dlouho nic. Až před polednem, kde se vzal, tu se vzal, přilétl žlutožlutý strnádek. Milé překvapení - vždyť jsem ho na naší zahradě nezaznamenal přes půl století!