VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Patříte-li k těm, kteří se zalykají v domech a ulicích měst a kteří čekají na první příležitost k nádechu ve volné krajině, budou vám připadat kresby a obrazy Olgy Karlíkové až nečekaně blízké. Olga Karlíková byla a je (to je výsadou slavných) mluvčí poutníků s úctou hladících chodidly svých nohou Zemi. Krásu autorka nehledala v balastu náruživostí přetékajícího města, ale v přírodě, ohromena prostotou, ale i důrazností odvěkého řádu světa řízeného akordem ročních dob. Hlavními motivy jejích obrazů se staly let i pád (Ikaros, 1963; Lindušky, 1976), světlo ustupující temnotě (Bílá krajina, 1978), kolmice kmenů dělené horizontem polí. Bílá s pozadím nekonečné škály valérů modří nebe, zemité umbry, okry i zeleně obzorů s černí tůní určily malířčinu paletu. Soustředěná v pozorování neminula i jen sebemenší pohyb a zvuk. Šla dál… kreslila. Cvikem po čase rozpoznávala po hlase sólisty koncertů větrem dirigovaných skladeb. Ve svých dílech zachytila pohyb (Skřivan, 1971) i dějové proměny (Elipsa, 1989). Mistr pravil: „Zastavit kroky je snadné, těžší je postupovat, aniž bychom se dotýkali země.“ (Mistr Čuang, Vnitřní kapitoly) Od poloviny 60. let Olga Karlíková zaznamenávala zpěvy ptáků, ale i žab a velryb (zpěv ptáků ráno, přímý záznam, červen 3-5 hodin). Její tvorba vrcholí kresebnými záznamy (svitky) mnohohlasů ohlašujících ústup dominance noci.

„Ptáky jsem začala dělat, vlastně kreslit, asi tak v pětašedesátým roce, když jsem šla v Praze v jednom parku a zpíval drozd. A najednou jsem zjistila, že ten tón vidím, že melodii vidím. No a tak jsem měla takový kapesní sešitek a do toho jsem si pár takových hrozně tenkrát neobratných pokusů - jako kresbiček - udělala. Pak jsem dělala ještě další ptáčky, ale ten drozd mi tak nějak nejvíc utkvěl… Nějakej čas mě to vlastně přestalo ne zajímat, ale nemyslela jsem nějak moc na to. To byl ten zážitek z toho asi tak pětašedesátýho roku. Pak když jsem jezdila na náš domeček venkovskej, kde se to teďka odehrává, a začala jsem to dělat intenzivněji. Začala jsem se seznamovat s těma ptákama a taky je poznávat podle hlasu, ale některé jsem poznala i podle vzhledu… Pak jsem tomu propadla, kreslila jsem ve tři ráno a kreslila, kreslila a kreslila, a hrozně mě to bavilo a zajímalo. Ono se to děje v čase, to je taky ještě jedna věc, na těch zápiscích ptačího zpěvu, taková ošemetná. Jak to vlastně člověk má řadit? Jako písmo, že jo. Jak jinak než jako písmo… Ráno začali tak slaboulince, nesměle a taky to byl většinou drozd, který začínal tak švivi švivi a pak to bylo hasicííííc hasicííííc, přidávali se další a až tak dejme tomu před čtvrtou hodinou se to rozezpívalo, to byl kravál, já jsem honem nevěděla vůbec kam sáhnout. Ten tamhle zpíval a támhle zpíval, tak jsem to všelijak sázela přes sebe na sebe… No a pak to pomalu utichlo a zjistila jsem, že nejlínější jsou vrabci. Ti se buděj tak v pět hodin (smích)… švt švt švt švt švt, to je jejich zpěv, nic moc (smích), ale jsou takový ještě některý lenoši… Hrozně pilnej je teda drozd, ten vstává hodně brzo a večer zase jde nejpozději spát. Až už za tmy se ozývá, na jaře, teď už vůbec ne… a pak se ozývají během dne… tak sem tam nějakej. Takže celá ta kresba zřídne přes den. Ale přece jenom jsem se k tomu vracela přes den, něco jsem udělala a pak večer, tak kolem šestý sedmý hodiny k večeru začínají na jaře - pořád o tom melu, o tom jaru, květen, červen, už v dubnu… a ještě v červenci jsem něco dělala, to už ti kosové a drozdi moc toho nenadělají, no a večer ten zpěv je trošičku jinej, trošku se odlišuje. Obzvlášť ten drozd má takový zpěvnější večer. Teď, když už je mi trošku víc let, hodně víc let, tak už nejsem tak čiperná, abych vstala tak brzo, tak to dělám tak, že si zotvírám okna, když to už jde, tak koncem května, v červnu, aspoň jedno okno do zahrady třeba… zůstanu v posteli, nerozsvítím si a kreslím jenom podle sluchu. A pokládám ty kresby za asi nejzdařilejší… že jsou dělaný jenom podle sluchu, že se nekontroluju… dělá to ruka podle toho, co slyší ucho… tak jsem přišla na to, že to jde dělat takhle.“

Přepis nahrávky autorčina komentáře k dílu, které darovala do Kolekce uměleckých děl Moravské galerie v Brně pro nevidomé a slabozraké v roce 2001. Sbírku tvoří díla předních autorů současného umění (Adrieny Šimotové, Jiřího Koláře, Radka Kratiny, monogramisty T. D., Petra Nikla aj.). Jejím specifikem je možnost přímého (haptického) kontaktu. Kolekce vznikla v rámci rozsáhlého projektu pro handicapované návštěvníky Moravské galerie v Brně Možná sdělení. Autorčina kresba Zpěv ptáků, 2001 byla pro potřeby sbírky převedena do plastické podoby (pomocí tzv. suseru) a při prezentaci doplněna synchronním zvukovým záznamem.

Yvona Ferencová

Olga Karlíková (1923-2004) v roce 1948 ukončila studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. Strnadel, Kybal). Její vstup na uměleckou scénu byl kontrován požadavky zástupců minulého režimu. Přestože mnoho nevystavovala, podepsala Chartu 77. Po celý život se držela doporučení: „Vykonáš-li něco dobrého, vyhýbej se slávě.“ (Mistr Čuang) Olga Karlíková svým dílem významně obohatila české umění v oblasti tematizace přírody a reflexe přírodních procesů. Její život je spojen především se dvěma místy - pražskou Malou Stranou a Deštnou u Mělníka.

Yvona Ferencová, Ph.D., (1962) - v letech 1998-2004 působila v Moravské galerii v Brně na oddělení práce s veřejností, od roku 2001 jako správce Kolekce uměleckých děl Moravské galerie v Brně pro nevidomé a slabozraké. Roku 2004 nastoupila na místo kurátora sbírky moderního a současného umění. Dlouhodobě se zabývá otázkami souvisejícími s možnostmi interpretace výtvarného umění nejširší veřejnosti včetně handicapovaných návštěvníků galerie. Je autorkou projektů Možná sdělení (s Petrem Peňázem) a Neviditelná příčina. yvona.ferencova(zavináč)moravska-galerie.cz