VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V loňském roce - 13. září 2018 - uplynulo sto padesát let od narození básníka Otokara Březiny (1868-1929), což připomnělo i mezinárodní sympozium nazvané Otokar Březina 2018, konané dva dny po uvedeném výročí v Jaroměřicích nad Rokytnou. Na 25. března 2019 připadá devadesáté výročí Březinovy smrti. Pokud toto jubileum připomínám v časopisu pro ochranu přírody, je nasnadě, že se zaměřím hlavně na Březinův vztah k přírodnímu světu. Psal jsem tu o něm už před téměř pěti lety (viz Herbář Otokara Březiny, Veronica 4/2014), přičemž jsem se soustředil hlavně na výskyt různých rostlin v Březinově poezii. Nyní bych chtěl přiblížit poměr tohoto počáteckého rodáka k přírodě v obecnější rovině.

Jak známo, o Březinovi existuje mnoho rozličných vzpomínkových knih. Jednu z nich napsal také spisovatel Jan Vrba (1889-1961), který vydal řadu knížek s přírodní tematikou: lze uvést například tituly Dražinovská hora (1923), Vysoký sníh (1924), Borovice (1925), Mniška (1929) nebo známý Myslivcův rok (1-4, 1942-1946). Jejich autor byl proto čtenářům Veroniky představen v někdejší rubrice Galerie přírodní prózy (viz Veronica 4/1999).

S Otokarem Březinou se Vrba stýkal dvacet let - zejména v době, kdy učil na střední lesnické škole v Jemnici (1916-1919). Mimoto s ním korespondoval a byl ovlivněn jeho tvorbou. V roce 1932 přišel s knihou Otokar Březina a jiní přátelé v mé paměti, kterou pojal jako polemiku s knihou Jakuba Demla Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931), přičemž jednu její kapitolu věnoval Březinovu vztahu k přírodě.

Opakovaně zde dokládá, že tento básník měl obsáhlé přírodovědecké znalosti. Když spolu hovořili o rostlinách, Březina prokázal, že je „dokonale obeznámen nejen se systematikou a tvaroslovím rostlinným, nýbrž také s naukou o buňce, pletivech, fyziologií a biologií rostlinnou“. Přitom měl velmi silný citový vztah také ke stromům (miloval třeba krásnou břízu, která rostla u silnice vedoucí z Jaroměřic nad Rokytnou do Moravských Budějovic), ptákům a zvířatům, u nichž odmítal dělení na užitečná a škodlivá. Zdůrazňoval, že v přírodě nelze podle lidských měřítek rozlišovat dobro a zlo. Odsuzoval neuvážené lidské zásahy do přírodního světa, mající za následek též zhoubné šíření nepůvodních rostlinných a živočišných druhů.

Podle svědectví Jana Vrby Březina kritizoval antropocentrismus jako „dílo církve a vůbec náboženství křesťanských, která falešně a křivě učinila středem všeho člověka a tím se prohřešila proti ostatnímu tvorstvu - a to jak proti zvířatům, tak proti rostlinám“. Člověk podle Březinova přesvědčení nebude „dříve člověkem v plném a krásném obsahu toho slova, dokud jeho poměr k přírodě nebude vyšší a čistší“, dokud bude soudit, že „život v různých svých tvarech a formách má rozdílnou cenu“. Autor Tajemných dálek byl v této souvislosti - podobně jako dnes Josef Šmajs - kritický ke školství.

Ve svých filozofických úvahách uplatňoval znalosti chemie, fyziky či astronomie. Oceňoval vědecký pokrok, zároveň však upozorňoval na hranice lidského poznání: „Ale věda jest si dnes také vědoma, že odhaluje neustále jenom skutečnosti - že však neproniká k poznání prapříčiny všech těch zákonů, jevů a dění. Pod tím vším a ve všem tom je neustále cosi, co uniká lidskému rozumu, nedá se jím uchopiti a pochopiti.“ Podle Březinova mínění jsou naše rozumové schopnosti „přistřiženy tragikou počátku a konce, jako je pole ohraničeno mezemi“.

Jiří Poláček