VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Po čtyřech letech se vracíme k rubrice, ve které konfrontujeme alespoň půlstoletí staré krajinomalby se současným stavem krajiny na fotografických záběrech. Připomeňme, že jsme tak zatím vešli do obrazů Vysočiny Josefa Jambora (Veronica č. 4/2013), ovocnářského Tišnovska v obrazech Emanuela Ranného st. (Veronica č. 3/2014) a do tehdy ještě těžbou uranu nedotčeného okolí Rožné v malbách Oldřicha Blažíčka (Veronica č. 1/2015). I další vybraný umělec byl etablován stejně jako předešlí především na Českomoravské vrchovině.

Bohdan Lacina (1912-1971) pocházel ze Sněžného (tehdy Německého) u Nového Města na Moravě. Vystudoval profesuru kreslení na odboru architektury Českého vysokého učení technického v Praze, kde byl jeho profesorem i Oldřich Blažíček. B. Lacina se však již za dob studentských rozhodl tvořit jinak než formou klasické krajinomalby. Jak píše Lacinův monografista Jiří Hlušička, na názorovou orientaci mladého adepta malířství měla zásadní vliv pražská mezinárodní výstava „Poesie 32“. Vzápětí ho výtvarný teoretik Karel Teige nasměroval k tehdy avantgardnímu surrealismu. Již od konce 30. let si však B. Lacina začal hledat vlastní meditativní projev, jakoby pramenící z hloubavosti českobratrských písmáků, jichž bývalo Sněžné se svým okolím centrem. Jeho díla jsou plná metafor a symbolů. Ze 40. let jsou to například obrazy Prakrajina, Ikarova krajina, Hraniční krajina, Samoty, Poutnice, Brněnské šalmaje, Spektrální zátiší, Hamletovo zátiší a Mezi stébly trávy. Velice zaujaly básníka Františka Halase, „blížence po rodném kraji“, který do katalogu Lacinovy pražské výstavy roku 1948 mimo jiné napsal: „Vy hledáte něco za mne, na co nějak nestačím. Snad je to nejistá pravda básně, která teprve sejitím s pravdou některého z Vašich obrazů se požehnává jistotou.“ Básník s malířem si velice dobře rozuměli. Svědčí o tom i Lacinovy dřevoryty, doprovázející bibliofilské vydání Halasovy básnické prózy Já se tam vrátím z roku 1948. Jedinečně v něm souzní básnické a výtvarné vyznání krajině Vysočiny.

Právě po roce 1948, kdy začal být striktně vyžadován socialistický realismus, se Bohdan Lacina téměř na deset let malířsky odmlčel. Věnoval se - mimo své pedagogické úvazky - knižní i volné grafice. Mezi jeho dřevoryty z té doby najdeme i filigránsky ztvárněné kytice lučních bylin a trav z okolí Sněžného. K malování se vrátil až na přelomu 50. a 60. let a zpočátku jen poněkud obtížně navazoval na meditativní ponor předchozího díla. Svůj námětový okruh obohatil o abstraktní kategorie - viz například díla Geneze prostoru, Ohnisko prostoru, Larva času, Pascalovo početí. Častěji než ve 40. letech zobrazoval hudební náměty - například Viola triste, Scherzo, Píšťala jarních polí. Podstatnou část jeho díla však tvoří metaforická krajinomalba, o jejíž nevšednosti svědčí již názvy - Krajina podzimní rovnodennosti, Krajina ve znamení ryb, Země pták, Krajina novoluní, Krajina samodruhá, Krajina beztížná, Krajina blanokřídlá, Krajina živel, Krajina tratoliště a dokonce Krajina lebka. I v Lacinových dílech zdánlivě abstraktních najdeme konkrétní znaky krajiny Vysočiny. Častý je především bílý štít rodné chalupy ve Sněžném, střídání horizontů kopcovitého území, náznaky sněžných štítů a dramatická obloha, vyjadřující drsné klima. Pozoruhodný je v tomto směru například obraz Blatiny z roku 1963 - právě ty Blatiny, ve kterých ve stejné době ještě pobýval a tvořil realistický krajinář Josef Jambor. B. Lacina toto malebné vysočinské sídlo s rozptýlenou zástavbou působivě ztvárnil jako mozaiku bílých štítů chalup pod a mezi stylizovanými stromy včetně hlavatých vrb; vlhkost, resp. blátivost Blatin vyjádřil modrými skvrnami pramenišť a malých rybníčků pro domácí kachny a rezivými skvrnkami rašelinných luk. Záhadou asi zůstane, proč si malíř vybral ptáky nejen jako symbol svobodného plutí oblohou (například Ptačí horizonty), ale častěji - ptáka roztříštěného - jako symbol neštěstí (například Balada I-III).

Umělec, žijící trvale v Brně, se celý život do milovaného Sněžného vracel a chtěl se tam po odchodu od svých pedagogických povinností do penze usídlit natrvalo a tvořit. Bohužel zemřel předčasně, neboť jeho srdce neuneslo tíhu konejšitele rozjitřených kulturních kruhů začátkem normalizačních let. K posledním jeho obrazům patří Ikarské piety, inspirované sebeupálením Jana Palacha.

Můžeme vůbec najít v tvorbě umělce této bizarní obraznosti krajinomalby, které se dají použít pro srovnání se současnou realitou jejich záběrů? Můžeme. I Bohdan Lacina jako většina dobrých malířů projevoval v studentských letech svůj talent realistickou kresbou i malbou. Ještě jako student novoměstské reálky namaloval slavíčkovsky laděnou Zimu v Německém nebo Pohled ke Křižánkám. Poetickou hříčkou s náznaky kubistické formy je obrázek Rybník s červánky ze začátku 30. let. Červánky jsou v něm nejen na obloze a na hladině rybníka, ale i jako stín olšového porostu na hrázi. Jedná se přitom o konkrétní Malý milovský rybník pod Blatinami, kam se chodívala mládež z Německého koupat. (Týž rybník maloval zřejmě jako jeden ze svých posledních obrazů začátkem 60. let Josef Jambor; obraz zůstal nedokončen.) Na rozdíl od blízkého podstatně většího Milovského rybníka je zde rekreační využití jen malé. Rybník si dodnes zachoval pěkný litorální lem mokřadních ostřic a je z větší části obklopen polokulturními loukami. V jeho břehových porostech roste i vzácnější vrba pětimužná. Nepodařilo se však zjistit raky, kteří bývali pod výtokem rybníka hojní.

Druhá krajinomalba, kterou jsme vybrali pro srovnání se současností, je realističtější. Pochází z konce 30. let, tedy z doby, kdy malíř opouští surrealismus a zvolna nachází vlastní nezaměnitelný výraz. Traduje se, že k tomuto Pohledu na Německé byl B. Lacina vyprovokován kamarády, kteří žádali důkaz, že umí i „normálně“ malovat. Je to pohled na rodnou ves z vyvýšeného okraje blízkého Jelínkova lesa. Změnu v záběru obrazu dnes vidíme především v jiném rozložení polí a luk, v množství a vzrůstu stromů v silniční aleji od Německého (Sněžného) ke Krátké. Temnější větší strom uprostřed je dosud zde rostoucí javor. Místu v ostré zatáčce silnice se proto říkalo U Javora. Kdybychom sledovali dále mimo záběr obrazu polní cestu v dolním okraji, dospěli bychom kolem smrkového lesa na místo, kde měla Lacinova rodina louku a pole. Ta úvozová cesta, po které občas „kočíroval“ kravku i malíř, již dávno zanikla. Stejně tak na styku s přehnojenými poli často zanikly mechové lesní okraje s metličkou, ve kterých růstávaly ty nejkrásnější hřiby. Současné ruderální ekotony s převahou kopřiv a kerblíku houbami nevoní.