VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sucho

Loňský rok byl z posledních let opravdu velmi zvláštní. V jeho začátku to díky trošce sněhu a i nějakým dešťovým srážkám po předchozím roce 2017 vypadalo, že snad ani sucho nebude. Tedy ne, že by se doplnily zásoby spodních vod, ale v povrchové vrstvě půdy přece jen bylo vlhko, i když předjarní i jarní déletrvající deště stejně jako rok předtím žádné nebyly. To spolu s absencí pozdnějších mrazů a brzkého nástupu vysokých teplot způsobilo, že začátek vegetační sezony začal slibně, o měsíc dříve rozkvetly např. šeříky. Na extrémně suchý předešlý rok 2017 reagovaly smrky a borovice opětovným silným kvetením projevujícím se množstvím pylu ve vzduchu, ačkoliv doby kvetení bývají u nich až po několika letech od sebe a navíc kvetly třeba smrky ve stáří kolem 10 let, ačkoliv normálně k tomu dochází až ve stáří kolem 40 a více let. To nebylo z nadbytku životní energie, z pudu sebezáchovy totiž všechny živé organismy ve snaze zachránit svůj druh zvýšeně plodí. V Brně koncem května začalo hromadné zrání velkého množství třešní, zrály jahody, nápadně hodně kvetly akáty a lípy a v půli června už zrály maliny, rybíz, angrešty a i meruňky (a na jihu to bylo již o 10 dnů dříve). Ale Medard se s frontálními srážkami nedostavil a už začínalo být sucho. Po delší době první výraznější (16 mm), byť krátký déšť byl kolem půli června, a to poprvé v tom roce propršel živý plot z tújí u našeho domu, takže byl na chvíli pokoj. Ba i světlušky byly v okolí Brna po dvou letech na chvíli vidět stejně jako kobylky a sarančata a bylo opět po chudých předchozích letech dosti motýlů. Nápadně brzo z jihu přilétli stěhovaví lišaji - dlouhozobky svízelové. To vše bylo sice radostné, ale i zneklidňující, třeba dlouhozobky normálně přilétají až v druhé půli prázdnin. A když v půli června kvetou letní šeříky (Buddleja) a začínají rozkvétat jerlíny (Sophora), kvetoucí normálně až koncem léta, tak to je již hodně divné. A bylo. Teploty vysoké, denní často dost přes 30 ˚C a noční neklesaly pod 20 ˚C.

Koncem června sice přišla konečně první letošní, toužebně očekávaná a pár dní trvající studená fronta, ale srážkově tak málo vydatná, že nepropršely ani normální listnaté stromy (2× cca 5 mm). Nastalo sucho, půda hluboko prosychala, rosa se už vůbec netvořila, tráva po prvé sklizni vůbec nenarostla, protože půdní profil byl už úplně proschlý do značné hloubky. Dotace spodních vod nebyla žádná, ani v roce předchozím nebyla dostatečná a vysychaly studny, u kterých to nikdo nečekal a nezažil. To bylo zřejmě i příčinou hromadně usychajících borovicí, které obvykle svými kůlovitými kořeny čerpají vodu z velkých hloubek, proto rostou i v oblastech suchých, jako jsou krasová území či váté písky a skály. Ale ta voda by tam někde v té dosažitelné hloubce musela být, což nebyla. Podobně na tom byly akáty, břízy, tedy dřeviny, které nejsou opravdu vlhkomilné. Třeba břízám stačí opravdu málo jak vidět z jejich růstu na střechách či zdech, až letos však uvidíme, co přežilo. A týkalo se to třeba také líp a javorů, byť ne snad tak smrtelně, protože i jejich přirozená suťová stanoviště sice prosychala stejně, ale přece jen jsou v úžlabinách a stinnějších stanovištích. Zálivku zeleniny, která si vytvořila kořeny jen v povrchové vrstvě půdy, kam prosákla, stejně neustálé sluneční záření a suchý vzduch brzo ze země vytáhl, plody rajčat ze slunné strany byly doslova uvařeny, listy spáleny a zalévání nemělo už ani smysl, pokud nebyl někdo přímo u vydatného zdroje vody. Jen lokální bouřky sem tam něčemu mohly pomoci. Listy listnatých stromů hnědly suchem už koncem července a opadávaly jako na podzim. Koncem července dozrávaly vinné hrozny a otakárci fenykloví se stihli do konce srpna vylíhnout už ve třetí generaci. Začátek září znamenal příchod studené fronty s konečně frontálními srážkami, kdy za týden napršelo zahradnickými dešti do 70 mm, ochladilo se, začala se dělat rosa, byla dokonce i dvakrát první letošní mlha, a bylo vidět kaluže více než jeden den. Půda se po nich provlhčila do hloubky skoro půl metru. Po tom prvním zářijovém dešti mimo jiné rozkvetly šeříky a lesostepní kytky jako koniklece (ty ale v roce 2017 rozkvetly celkem 3× a tolikrát jim dozrály i plody), třemdavy, sasanky lesní aj. a na kaštanech koňských se současně s dozrávajícími plody objevily květy. Ovocné stromy, pokud jim plody neopadaly během sucha, stačily přinést enormní úrodu. To vše bylo projevem pudu sebezáchovy na extrémní podmínky. Ale v první dekádě října, byť napršelo na mnou sledovaných 3 místech - tedy mimo Brno ještě v Moravském krasu a poblíž Kunštátu - od začátku září bezmála 100 mm, už v půdě ale nebylo vidět, protože půda ty srážky, a musím použít to slovo, doslova vcucla, ale kam nevím, do hloubky to nešlo a na osluněných místech byla znovu na prach, jako by vůbec nepršelo, jen ve stínu to ještě bylo nějakou chvíli trochu znát, ale to už jsem zase musel zalévat, protože zvláště semenáče dřevin začaly sklápět nově narašené listy. Ty nejcennější jsem stejně pak musel vyrýt a dát doma do květináčů a do misek s vodou, abych o ně nepřišel. Kratší den, nižší teploty konečně pomáhaly přežít tomu, co přežilo doposud. Ze zeleniny to ale přece ještě pomohlo ředkvím, pórku, červené řepě a mangoldu, jinak loňská úroda na našich zahradách nestála skoro za nic.

Smrky s kůrovcem

Na smrcích, které díky svým povrchovým kořenům dlouhou dobu nedostaly zvláště v nejteplejším období skoro žádnou vláhu, to ale v létě kupodivu vidět moc nebylo, tedy mimo oblastí postižených kůrovcovou kalamitou. U mne se to projevilo až nyní v zimě, kdy jehličí prosychá a zelené opadává. Domnívám se, že jde o podobný efekt jako u vánočního stromku, který v bytě uschne a pak zelené suché jehličí rázem opadá. Je-li tomu tak obecně, uvidíme letos na jaře. Z odborné literatury je známo, že přirozené zastoupení smrku v našich lesích by mělo být kolem 11 %, protože je dřevinou náročnou na vlhkost půdy i vzduchu a oblasti jeho optimálního růstu jsou s ročními srážkami 800 mm a více, s krátkým a chladným léty. MZe vydává každoročně Zprávu o stavu lesa a lesního hospodářství, a v té z roku 2016 se dovíme, že v tom roce zastoupení smrku v našich lesích bylo 51,5 % což byl pokles od r. 2000 o 3,6 %. Tento trend byl sice příznivý, ale pomalý. A to přesto, že (a cituji z Praktické rukověti lesnické z r. 1962) „smrkové porosty na nevhodných lokalitách se ukázaly náchylnými k různým kalamitám (mniška, sucho, hniloba, vítr aj.), místy zhoršují i bonitu půdy a nesplňují očekávání ani po stránce produkce hmoty“. To je samozřejmě známo obecně po řadu lesnických generací, ale zatím to vše tak nějak procházelo a smrk se díky rychlému růstu a všestranně použitelnému kvalitnímu dřevu pěstoval v podstatě, kde si kdo vzpomněl. Ale nic netrvá věčně, ucho se utrhlo. Dlouhotrvající suché roky způsobily, že smrkové porosty po řadu generací pěstované v nevhodných polohách (navíc půdu degradují svým opadem) jsou oslabovány, chřadnou a pak stejně jako u lidí to je signálem pro různé škůdce, nemoci atd., takže kůrovec (a o václavce a choroši vrstevnatém se moc nemluví, i když skrytě působí obrovské škody), je jako u švédského stolu. A tak ke kalamitnímu odumírání smrkových lesů na obrovských plochách došlo navzdory tomu, že početní stav výskytu kůrovce je ze zákona každoročně povinně preventivně sledován a každý lesní hospodář je povinen jakékoliv zvýšení jeho výskytu už v začátku gradace kůrovce všemi prostředky likvidovat. Jenže smrkové lesy mizí velkoplošně a viník se musel najít, protože na bezzásahové zóny třeba NP Šumava to už svést nešlo, tak byl nakonec odhalen ten pravý, generální ředitel Lesů ČR, a kdo to byl u Vojenských lesů je vojenské tajemství. Ale to už přestává být jakákoliv legrace pro nás všechny. Co taková velkoplošná změna udělá s mikroklimatem a klimatem, s půdním životem, s půdotvornými procesy, když odlesňování se děje velkoplošně i na důležitých místech světa, můžeme jen tušit a odborníci už dávno měli učebnicově intenzivně a rychle alespoň měnit druhové složení lesů. Výsadby posledních dvou let ve většině případů uschly, když neprší, málo se z nich ujme. A kůrovec je jen důsledek a zástěrka chyb, toho, co se za naše i předchozí generace ignorovalo a udělalo. No je mi smrku líto, vyrostl jsem na jeho lesích, nemalé množství ho také v mládí vysadil, ale nahradit jej douglaskou je asi podobné jako v Krušných horách se svého času náš smrk nahrazoval smrkem pichlavým (stříbrným) a dobře to po letech nadějí a zkušeností však nedopadlo.

Kanál Dunaj-Odra-Labe (D-O-L)

Se stavem úrovně podzemních vod a s množstvím srážek úzce souvisí průtoky v tocích, a tím stavy hladin ve vodních nádržích a přehradách. Ty do loňského roku vstupovaly s výrazným deficitem, nebyly naplněny, nebylo totiž z čeho. A průběh loňského roku to ještě zhoršoval, např. průtoky v řece Moravě byly tak nízké, že byly změřeny ve Strážnici nejnižší za celou dobu vyhodnocování, tedy něco málo přes 3 m³/s z plochy povodí 9 146 km², a to v jejím povodí jsou Beskydy a Jeseníky. V hydrologickém roce 2018 odteklo v závěru Moravy kolem 50 % a Dyjí kolem jedné třetiny dlouhodobého průměrného průtoku. Vzhledem k tomu jsem si myslel, že poslední suché roky definitivně tiše pohřbily chutě nejen na další přehrady, ale i na kanál D-O-L, zdá se však, že naopak, čím je nehoráznost větší a dražší, tím nabývá na síle, zřejmě opravdu nejlepší obranou byl útok. To platí i o kanálu D-O-L, který drží na světě jen vidina prospěchu, ne však společnosti, ale jen někomu. Řeka Morava na dolním toku loni šla lehce přebrodit a k vyššímu průtoku by nepomohla ani voda z navrhované přehrady na Bečvě u Teplic, protože ani sama by potřebný dostatek vody neměla. A převod vody z Polska, tedy z podobně suché Odry, může to snad myslet někdo vážně, když voda vystupuje stále více jako strategická surovina? To už vůbec, nehledě k tomu, že řeka Morava se vlivem povodí náchylného na zvýšenou erozi enormně zanáší. Každá překážka v toku kvůli snížení rychlosti vody zanášení zvyšuje (jedná se o statisíce tun ročně od středního toku dolů) a stejně tak zvyšuje riziko povodní, neboť k provedení velké vody je pak potřeba větší průtočná plocha. Snížením rychlosti tekoucí vody se zvyšuje také riziko zamrzání a nedejme se ukolébat, že poslední roky tomu tak nebylo, může to být nepřetržitě i od konce října až do konce března (i to bývávalo), oteplování mrazy totiž nevylučuje. Vadí to, ne, nevadí. Prezidenti obou států mají zřejmě důvod, proč tento projekt podporují. Ale že je třeba něco dělat dlouhodobě s krajinou, s půdou, vegetací (smrky možná z velkých ploch úplně zmizí) a nasměrovat inteligenci, síly a finance v tom směru, k tomu vůle není. A že by krajina a půda měly být proti suchu přehradou už vůbec ne, to přesahuje jejich, a žel nejen jejich, chápání.

Nevím jaká katastrofa je potřebná k tomu, aby se začala konečně a zásadně měnit naše stupnice hodnot v pohledu na půdu, na krajinu, na les i na vodu. Nic z toho není továrna, ale je to základní součást životního prostředí pro vše živé, tedy i pro lidstvo. Příroda si poradí se vším a život žádnou katastrofou neskončí, ale s osudem lidstva to tak jisté být nemusí.

Ivo Dostál

(Text neprošel na žádost autora redakční a jazykovou úpravou.)