Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

E pericoloso sporgersi

Šárka Mazánková, č. 2/2023, s. 15-16

Staré dobré Rakousko-Uhersko

Roman Barták, č. 2/2023, s. 26-27, pro předplatitele

Úzkokolejka v Maramureši

Mojmír Vlašín, č. 2/2023, s. 36-38, pro předplatitele

Nationalparks Austria – Asociace národních parků Rakouska aneb Jak to dělají jinde?

Christian Übl, č. 1/2023, s. 2-5, pro předplatitele

Vzácný biotop na okraji velkoměsta. 70. výročí založ. brněnské zoo – I

Eduard Stuchlík, č. 1/2023, s. 10-12, pro předplatitele

Fér Kaffé Veronica jako zpracovna ovoce plus jeden speciální recept

Josef Zimola, Irena Stehlíková, č. 1/2023, s. 23-24

Jak na Nový rok…

Renata Placková, č. 1/2023, s. 26-27

Ferdinand Bučina: Hospodaření na javornických loukách

Václav Štěpánek, č. 1/2023, s. I-XVI, pro předplatitele

Něco obyčejného a zázračného zároveň. Rozhovor s milovníkem spontánního umění Pavlem Konečným


Pavel Konečný, Pavel Klvač, č. 1/2019, s. 38-40

Když jsem nedávno listoval krásně vyvedeným Atlasem spontánního umění (ArtMap 2016), toulal jsem se tak nejen duchovními světy neškolených tvůrců, ale pochopitelně i místy a krajinou jejich instalací. Originálně pojatý průvodce je plodem letitého úsilí olomouckého milovníka, znalce a sběratele spontánního umění Pavla Konečného (* 1949). Byť atlas vede naše kroky po místech České republiky, jeho autor neváhá za uměním svých outsiderů podnikat objevné cesty do stovky kilometrů vzdálených krajin, třeba Itálie nebo Chorvatska.

Zabýváte se spontánním uměním neškolených tvůrců. Jak si pole svého zájmu vymezujete? Jak se liší od jiných uměleckých žánrů?

Na periferii se odehrává mnoho bezvýznamného, nicotného, ale také podnětného a důležitého, stejně jako radostného, objevného či úchvatného. Právě proto, že leží mimo hlavní proud událostí, oslněných světlem prchavého mediálního zájmu, setkáváme se tu kupodivu častěji s ryzí původností a autenticitou, která nepotřebuje ke svému životu kamery propagačních klipů a zaběhaný systém dusivé kultury. Právě zde, na okraji, můžeme překvapivě objevovat svébytné výtvarné projevy udivující svou originalitou, lidskostí a spontánností, které jsou zakořeněny hluboko v srdci svých autorů a vypovídají bez přetvářky o jejich nezřídka komplikovaných psychických stavech, nepřízni osudu, nebo naopak o jejich nehraném údivu čí přímo úžasu nad krásami světa. Na okraji kulturní dálnice tak můžeme potkávat outsidery tvořící z nutnosti, ale i z čiré radosti, bez naděje na uznání či úspěch, což jsou ostatně termíny, jež je ani nijak zvláště nezajímají.

Jak jste se k tématu dostal?

Naivní a lidové umění, respektive můj vztah k těmto dvěma odlišitelným i prostupujícím se proudům výtvarného umění vznikal a formoval se u mne v šedesátých letech 20. století, kdy procházela československými výstavními síněmi, podporována pozorností publika i některých odborníků a teoretiků, široká vlna opravdového zájmu o neprofesionální, spontánní výtvarné umění, označované v té době výhradně jako „naivní“. Lidové výtvarné umění a řemeslo mě zajímalo již dříve a sledoval jsem tvorbu zařazovanou do oblasti národopisu i díky osvětovému působení známého moravského etnografa Jana Rudolfa Bečáka z Velkého Týnce u Olomouce. Spontánní tvorba autodidaktů mne tak oslovila již připraveného znalostí tradiční lidové tvořivosti a mohl jsem lépe rozpoznat nové osobité kvality a hodnoty, které naivní umění přinášelo. Rozhodujícím zážitkem pro mne byla v tomto směru návštěva Trienále insitního umění v Bratislavě v roce 1972. Od té doby jsem se začal dívat na výtvarné umění jinýma očima.

Čím vás oslovuje a inspiruje? Co je na něm zajímavého?

Kdyby mi někdo položil otázku, co mne přitahovalo a stále poutá ke spontánnímu umění (kam ovšem zahrnuji tvorbu neškolených autorů v celé šíři, bohatosti a proměnlivosti způsobů a forem vyjádření), asi bych mu odpověděl, že vrozená dovednost autora tvořivě a s neobvyklou fantazií rozmlouvat s okolním světem, ale také s vlastním nitrem. A to v pokorném zaujetí a úžasu, bez toho, že by tušil něco o umění a jeho funkcích, jak jsou běžně a většinově chápány dnešní vyspělou technokratickou společností. Důležitá je pro mne objevná a očistná schopnost narušovat zavedené kulturní vzorce umění. Nezbytnost, vnitřní potřebnost silného tvůrčího zaujetí, ne nepodobná odvěkým základním přírodním živlům, ulpívavý útok na vlastní imaginaci, touha dobrat se krásy (a ovšem nejen pouze krásy) bez jakékoliv další odměny kromě silného zážitku z tvorby samé.

Jak byste charakterizoval svou sbírku?

Zahrada po dešti, obrazová metafora, která se mi neodbytně vynořuje v mysli, když začínám přemýšlet o svém sběratelství, o obrazech, kresbách, sochách, které dotvářejí již 47 roků prostředí mého domova. Nenapadají mě estetické či filozofické souvislosti, ale vynořuje se v mysli obraz zahrady po dešti. Plné rozkvetlých stromů, vůně dřeva a rozpraskané kůry, prosluněných trávníků, ale také tajuplných zákoutí s houštinami křovin a starými pařezy. Snad také tajemná noční zahrada, utopená v mihotavém světle hvězd a měsíce, očištěná ranním lijákem, s jablky v trávě, s větrem ve větvích, s vyšlapanými blátivými cestičkami v kypré hlíně kolem mokrého rybízu a hnijícího ovoce. Něco obyčejného a zázračného zároveň. Tak prostá, obyčejná, ale zároveň magická jsou díla mých obdivovaných tvůrců, outsiderů či „umělců čistého srdce“.

Kdo jsou Vaši outsideři? Mají jejich pohledy na svět nebo životní příběhy něco společného?

Odpovědět na tuto zdánlivě jednoduchou otázku je velice těžké, protože platí roky ověřený poznatek, že outsider art, art brut či marginal art jako umělecký směr neexistuje. Jsou jen samotní spontánní tvůrci či outsideři, přičemž každý je svůj, nenapodobitelný, svérázný a osobitý. Přesto se dá říci, že mají něco společného. Povětšinou jsou to lidé na okraji společnosti, staršího data narození a originálního vidění světa, kterým je dána úžasná schopnost žasnout nad věcmi, situacemi či příběhy, které ostatní nechávají chladnými a netečně je míjejí.

Tito tvůrci jsou zpravidla zcela obyčejní, skromní lidé, kteří prožili život stejný jako jejich vrstevníci, ale odlišují se od nich probuzeným talentem, zvláštní citlivostí, kreativitou, která v nich dlouho dřímala, mnohdy již od mladých let, aby se náhle (třeba odchodem do důchodu nebo jiným osudovým spouštěcím mechanismem) projevila svébytnou, jedinečnou tvorbou, překvapující někdy i je samé. Většinou nemají žádné ambice „dělat umění“, ale upnou se k horečnaté tvůrčí činnosti, protože ji považují za jedině možný způsob své existence. Zajímá je především samotná obsesivní cesta, a konečné výsledky jejich snažení nebo zájem publika pro ně nejsou až tak důležité, nepotřebují je. Mnohdy je jejich dílo objeveno a doceněno čirou náhodou až mnoho roků po jejich odchodu ze světa. Nebo také zmizí neobjeveno.

Jaký je jejich vztah k přírodě a krajině? Promítá se příroda a krajina do jejich tvorby?

To souvisí s různorodostí a zvláštností jednotlivých spontánních neškolených tvůrců. U některého je vztah k přírodě opravdu určující, podstatný, zatímco pro jiného neznamená téměř nic, protože je osobnostně založen introspektivně a vnímá toliko své vnitřní krajiny. Mohu uvést příklad dvou rozdílných autorů zastoupených v mé sbírce. Naivní malíř reality pan Antonín Řehák ze Svatého Kopečka u Olomouce byl tamní flórou okouzlen a zachycoval ji ve svých obrazech s láskou pravidelně a detailně. Vysadil u svého domku kolem rybníčku množství vrb a vytvořil tak nádherné malebné prostředí. Byl dokonce arcibiskupským zahradníkem a působil na poutním místě jako citlivý a neúprosný strážce květinových dekorativních záhonů, které sám nejen pečlivě vysazoval, ale také chránil výstražnými tabulkami či přímo svým tělem před neodpovědnými návštěvníky nebo příliš živelnou omladinou. Jeho protipólem může být spíše duchovně založená kreslířka a malířka paní Cecilie Marková z Kyjova, která vyšla z okruhu spiritismu a ve své početné mediumní tvorbě zachycovala především archetypální, vnitřní (jakoby diluviální) krajiny či bohatá astrální květenství a nadpozemské bytosti.

Můžete uvést příklad nějaké zajímavé syrově-umělecké intervence do krajiny, ve které žijí a tvoří?

Rád navštěvuji Itálii, kde jsem se setkal s velkým množstvím outsiderů, jejichž zajímavou spontánní tvorbu jsem také fotograficky dokumentoval. Právě mezi nimi jsem poznal skvělého člověka, vynikajícího vinaře a umělce, kterého lze dozajista považovat za specifického „outsidera - konceptualistu“. Jmenuje se Mario Andreoli a přes svůj vysoký věk (narozen 1928) stále dotváří nedaleko svého bydliště v Manarole na malebném skalnatém pobřeží Cinque Terre, které patří do světového přírodního dědictví Unesco, již desítky roků své úchvatné prostorové sochařsko-světelné dílo o dvou podobách: v zimě je to betlém s narozením Krista a na Velikonoce jeho Ukřižování. Rozšířil po svém odchodu do důchodu rodinnou vinici na vysokém kopci nad vesnicí a na ploše 4 000 metrů čtverečních natáhl 8 km kabelů, které napájejí osvětlení více než 250 postav a objektů vytvořených tímto bývalým železničářem z nalezeného odpadového materiálu a zářících 15 000 žárovek do noci, přičemž zdrojem energie jsou fotovoltaické panely umístěné na střeše místního hřbitova. Úchvatná podívaná dokonale souznící s nevšední krásou zdejší přírody.

Najdeme v jejich postojích nebo v jejich tvorbě obavu o osud ničené přírody a krajiny? Nebo dokonce explicitní snahy o jejich ochranu?

S obavou o osud přírody a se snahou pomoci jí při její současné devastaci netečnou technickou civilizací jsem se často mezi spontánními tvůrci setkal. Někdy sice jen slovně, ale rovněž i s konkrétními činy, tvořícími třeba i základ jejich tvůrčí činností. Mezi ty druhé určitě patřil Angelo Stagnaro z Casarza Ligure. Kdysi jsem o jeho pozoruhodné výtvarné práci napsal článek s názvem „Recyklovaný svět“. Angelo byl totiž svým dlouholetým zájmem o geologii a topografickou mineralogii nucen pronikat do struktury krajiny a poznal přímo vědecky hodnoty skryté pod povrchem země, které jsou rovněž ohroženy civilizačními procesy. Na vyjížďkách do členitého terénu severní Itálie se pravidelně setkával s množstvím kovového odpadu, který začal iniciativně svážet ke svému domu a zejména z vysloužilých propanbutanových bomb jako zkušený svářeč spontánně vytvářet působivé polychromované originální sochy historických i mytických postav, kterými postupně zabydlel svoji zahradu a nazval ji „Park Bombosculture“.

Co jste se od neškolených tvůrců naučil? Čím by se u nich mohla inspirovat ochrana přírody?

Naučil jsem se od nich nepřemýšlet moc o svém věku a těšit se na každou příští chvíli, kterou lze naplnit tvůrčí prací nebo třeba i sněním. Poznal jsem u nich, že nikdy není pozdě na to začít. Že člověk nesmí ztratit schopnost žasnout i nad obyčejnými věcmi a naopak je vyhledávat. Jakoby čarovnou formulku, bazální myšlenku za všechny neškolené tvůrce vyjádřil kupodivu profesionál, spisovatel Kurt Vonegut, který kdysi napsal: „Pusťte se do nějakého umění. Nedělám si legraci. Umění není způsob, jak se uživit. Je to velice lidský způsob, jak udělat život snesitelnějším. Když budete provozovat nějaký druh umění, a je úplně jedno, jak mizerně, sakra, vaše duše poroste. Zpívejte si ve sprše. Tancujte v obýváku s rádiem. Vyprávějte příběhy a pohádky. Napište příteli báseň, i když bude mizerná. Dělejte to, jak nejlépe dokážete. A budete obrovsky odměněni. Něco vytvoříte.“

Máte krajinu svého srdce? Kde se nachází? Co Vám dává? Čím Vás inspiruje?

Jednu jedinou krajinu svého srdce nemám. Vyrůstal jsem ve městě, takže jsem nepoznal radosti venkovských dětí z volného pobývání v rozlehlé přírodě a srůstání s ní při hrách a dětských výpravách za tajemstvím a dobrodružstvím a přisvojování si jí. Mou dostupnou přírodou v dospívání byl okraj v padesátých letech divoce zarostlého a neupraveného, zanedbaného olomouckého parku, Michalského výpadu kolem Mlýnského potoka, ramene řeky Moravy, kde jsme často vedli urputné kaštanové války s kluky z části města nazývané Na Hradě. V dětství jsem si tedy takové pevné pouto k milovanému místu nevytvořil. Nyní bych asi za krajinu svého srdce označil některá místa spojená s mými radostnými objevy marginálních či spontánních tvůrců žijících v inspirativním a magicky krásném přírodním prostředí, které mne uchvátilo stejně jako samotné původní umění těchto outsiderů. Za všechny tedy budu jmenovat Valašsko, které si spojuji s řezbáři, nejvíce pak Josefem Hejou či Aloisem Barcuchem, se slovenskou Malou a Velkou Fatrou, jejíž divoká příroda se mi vstřícně prolíná s lidovou řezbářskou a sochařskou tvorbou pekaře Matěje Čupce či lesníka Jozefa Kňazka. Nezapomenu nikdy ani na kupodivu stále úchvatně zachovalou pastorální krajinu kolem starobylého etruského města Tuscania ve středoitalském Laziu, kde jsem poznal dřevěné i kamenné skulptury rolníka Pietra Moschiniho, ani na básnivou sardinskou malířku, pastevkyni ovcí, téměř mytickou ženu Bonarii Mancu. Krajina mi tak připomíná lidi, které nechci pustit ze svého srdce.

Děkuji za rozhovor. Pavel Klvač

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu