Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Schody v ledu


David Veselý, č. 1/2019, s. 47

Náš mediální prostor je plný podivných zpráv, ale teprve když je složíme bezprostředně za sebe, vynikne jejich absurdita. Veliký rozruch a opovržení se strhly kolem události v Antarktidě. Filmařský štáb tam narazil na velké hejno tučňáků sevřené v ledové pasti. Prostě se vlivem oteplování daly do pohybu dvě ledové masy a uzavřely tučňákům nejen přístup k moři, ale i cestu ven. V podstatě příběh jako opsaný z amerického kresleného filmu o tancujícím tučňákovi. Ten se musel protancovat až do newyorské zoologické zahrady, aby tam svým tancem přivolal pomoc pro své tučňáčí soudruhy, kteří se dostali do obdobné šlamastiky. Pokud jsme schopni tuto poněkud nesmyslnou konstrukci skousnout v kinech a těmto romantizujícím představám často necháváme na pospas i svoje děti, není divu, že vábení pomoci nebohým tučňákům neodolali ani filmaři. Nekrmili tučňáky rybami ze supermarketu ani je nebrali do náručí a nepřenášeli do bezpečí, prostě jenom trošku přisekali jeden z ledových svahů, zdrsnili hladký led, možná vytvořili nějaké výstupky a prohlubně a možná jen urychlili přirozený přírodní proces. A světe div se, tučňáci tyto schody sami našli, zřejmě obdobnou cestu sami hledali, a jejich cesta k životodárnému moři byla opět volná. Zatímco v kinech jsme při obdobném happyendu zamáčkli slzu, v tomto případě se zvedla vlna nevole. Filmový štáb zde totiž natáčel o tučňácích dokument a součástí kodexu moderních dokumentaristů je nezasahovat do přirozeného vývoje věcí. Nic na tom, že tyto zásady se vztahují spíše jen na vlastní natáčení a záchranná akce byla provedena jaksi nad rámec vlastního natáčení. Členem tvůrčího týmu byl totiž sám David Attenborough, a připojit kritický komentář k takto slavnému jménu, to padne trocha toho hvězdného lesku i na vás. Já bych to zas tak kriticky neposuzoval, pokud připustíme, že globální oteplování je třebas jen částečně důsledkem lidské činnosti, jednalo se z mého pohledu vlastně jen o nápravu něčeho, co jsme stejně sami způsobili.

Nedlouho po této zprávě mne zaujala reportáž ze záchrany velryby. Tradiční scénář: velryba uvízlá na břehu, spousta dobrovolníků, mokré přikrývky bránící vyschnutí velrybí kůže, pro větší dramatičnost jeřáb a na závěr pohled na velrybu šťastně odplouvající do moře. Tady kupodivu nikdo proti zásahu do přirozeného chodu věci neprotestoval. Nikdo se neptal, proč a jak se velryba na břehu ocitla. Nejednalo se totiž zřejmě o důsledek nehody nebo o uvíznutí v neočekávané pasti. Podle některých teorií velryby končí na břehu úmyslně, jako by to už v oceánu narušeném lidmi snad ani nemohly vydržet. Je otázka, zda obrovské soustředěné úsilí na záchranu bylo vynaloženo na pravém místě a zda vlastně nebyla velrybě poskytnuta medvědí služba. Rozhodně to bylo vyjádření jasného a silného postoje, ale nejednalo se v tomto případě spíše jen o nějaký ekologický odpustek? Jenom o náplast na naše svědomí?

Potácíme se mezi romantickou naivitou a hyperkorektním přístupem a zdravý rozum si často bere dovolenou. Určitě je potřeba bojovat s příčinami negativních jevů na naší planetě, ale stejně si myslím, že je občas dobré jen tak vysekat nějaké ty schody do ledu.

David Veselý

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu