Čtení na tyto dny

Říční hrnek

Říční hrnek
jsme našli
v osikovém břehu
Ptáci z něho pili
ryby z něho pily

Ptáci, laně a filozofové
ale snad nebude hned nejhůř

v důvěřivém kruhu
čistá vodo
mít tě blízko
být ti blízko
by mi pro začátek
stačilo 

(Jiřina Salaquardová)

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť k buku sv. Dvojice

Pavel Klvač, č. 2/2026, str.3

Tajemná kočka divoká znovu obývá české lesy

Martina Labudová, č. 1/2026, str. 50

Hořečky a jejich životní strategie

Jiří Brabec, Helena Neuwirthová, č. 1/2026, str. 47

Když přiletí sýkora biouhelníček

Renata Placková, č. 1/2026, str. 43

Společnost pro uvádění ptačích jmen v krásné literatuře na pravou míru

Petr Čermáček, č. 2/2026, str. 43, pro předplatitele

Malí farmáři versus velcí zemědělci, nebo jsme všichni na jedné lodi?

č. 1/2026, str. 10, pro předplatitele

Jak na hořečkové louky

Jiří Brabec, Helena Neuwirthová, č. 2/2026, str. 40, pro předplatitele

Kam s ní?

Renata Placková, č. 2/2026, str. 36

Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině

č. 1/2026, str. 39, pro předplatitele

Nejde jen o hezké výhledy

Kateřina Lagner Zímová, č. 2/2026, str. 32, pro předplatitele

Zeleň pod proudem

Martin Pavelka, č. 1/2026, str. 33

Život pro ochranu přírody

Martin Škorpík, č. 1/2026, str. 2

Beskydská idyla trochu jinak

Vojtěch Bajer, č. 1/2026, str. 22, pro předplatitele

Mně se dostalo za život mnoho krajin srdce

Vlastimil Kostkan, č. 1/2026, str. 36, pro předplatitele

Trochu osobní nekrolog

Václav Štěpánek, č. 2/2026, str. 30

Racionální a udržitelné rozhodování o využití krajiny

Ondřej Lagner, č. 2/2026, str. 9

Krajina je naše rukojmí

David Veselý, č. 1/2026, str. 52, pro předplatitele

Schody v ledu


David Veselý, č. 1/2019, s. 47

Náš mediální prostor je plný podivných zpráv, ale teprve když je složíme bezprostředně za sebe, vynikne jejich absurdita. Veliký rozruch a opovržení se strhly kolem události v Antarktidě. Filmařský štáb tam narazil na velké hejno tučňáků sevřené v ledové pasti. Prostě se vlivem oteplování daly do pohybu dvě ledové masy a uzavřely tučňákům nejen přístup k moři, ale i cestu ven. V podstatě příběh jako opsaný z amerického kresleného filmu o tancujícím tučňákovi. Ten se musel protancovat až do newyorské zoologické zahrady, aby tam svým tancem přivolal pomoc pro své tučňáčí soudruhy, kteří se dostali do obdobné šlamastiky. Pokud jsme schopni tuto poněkud nesmyslnou konstrukci skousnout v kinech a těmto romantizujícím představám často necháváme na pospas i svoje děti, není divu, že vábení pomoci nebohým tučňákům neodolali ani filmaři. Nekrmili tučňáky rybami ze supermarketu ani je nebrali do náručí a nepřenášeli do bezpečí, prostě jenom trošku přisekali jeden z ledových svahů, zdrsnili hladký led, možná vytvořili nějaké výstupky a prohlubně a možná jen urychlili přirozený přírodní proces. A světe div se, tučňáci tyto schody sami našli, zřejmě obdobnou cestu sami hledali, a jejich cesta k životodárnému moři byla opět volná. Zatímco v kinech jsme při obdobném happyendu zamáčkli slzu, v tomto případě se zvedla vlna nevole. Filmový štáb zde totiž natáčel o tučňácích dokument a součástí kodexu moderních dokumentaristů je nezasahovat do přirozeného vývoje věcí. Nic na tom, že tyto zásady se vztahují spíše jen na vlastní natáčení a záchranná akce byla provedena jaksi nad rámec vlastního natáčení. Členem tvůrčího týmu byl totiž sám David Attenborough, a připojit kritický komentář k takto slavnému jménu, to padne trocha toho hvězdného lesku i na vás. Já bych to zas tak kriticky neposuzoval, pokud připustíme, že globální oteplování je třebas jen částečně důsledkem lidské činnosti, jednalo se z mého pohledu vlastně jen o nápravu něčeho, co jsme stejně sami způsobili.

Nedlouho po této zprávě mne zaujala reportáž ze záchrany velryby. Tradiční scénář: velryba uvízlá na břehu, spousta dobrovolníků, mokré přikrývky bránící vyschnutí velrybí kůže, pro větší dramatičnost jeřáb a na závěr pohled na velrybu šťastně odplouvající do moře. Tady kupodivu nikdo proti zásahu do přirozeného chodu věci neprotestoval. Nikdo se neptal, proč a jak se velryba na břehu ocitla. Nejednalo se totiž zřejmě o důsledek nehody nebo o uvíznutí v neočekávané pasti. Podle některých teorií velryby končí na břehu úmyslně, jako by to už v oceánu narušeném lidmi snad ani nemohly vydržet. Je otázka, zda obrovské soustředěné úsilí na záchranu bylo vynaloženo na pravém místě a zda vlastně nebyla velrybě poskytnuta medvědí služba. Rozhodně to bylo vyjádření jasného a silného postoje, ale nejednalo se v tomto případě spíše jen o nějaký ekologický odpustek? Jenom o náplast na naše svědomí?

Potácíme se mezi romantickou naivitou a hyperkorektním přístupem a zdravý rozum si často bere dovolenou. Určitě je potřeba bojovat s příčinami negativních jevů na naší planetě, ale stejně si myslím, že je občas dobré jen tak vysekat nějaké ty schody do ledu.

David Veselý

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu