Vstup pro předplatitele: |
Kde strom má srdce
ptáci vědí
Nad tryskající piliny
zvedli křídla
Slyšeli jste slavíky tlouct?
Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev
Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?
Srdce chycené
v obráceném hnízdě?
(Jindřich Zogata)
Náš mediální prostor je plný podivných zpráv, ale teprve když je složíme bezprostředně za sebe, vynikne jejich absurdita. Veliký rozruch a opovržení se strhly kolem události v Antarktidě. Filmařský štáb tam narazil na velké hejno tučňáků sevřené v ledové pasti. Prostě se vlivem oteplování daly do pohybu dvě ledové masy a uzavřely tučňákům nejen přístup k moři, ale i cestu ven. V podstatě příběh jako opsaný z amerického kresleného filmu o tancujícím tučňákovi. Ten se musel protancovat až do newyorské zoologické zahrady, aby tam svým tancem přivolal pomoc pro své tučňáčí soudruhy, kteří se dostali do obdobné šlamastiky. Pokud jsme schopni tuto poněkud nesmyslnou konstrukci skousnout v kinech a těmto romantizujícím představám často necháváme na pospas i svoje děti, není divu, že vábení pomoci nebohým tučňákům neodolali ani filmaři. Nekrmili tučňáky rybami ze supermarketu ani je nebrali do náručí a nepřenášeli do bezpečí, prostě jenom trošku přisekali jeden z ledových svahů, zdrsnili hladký led, možná vytvořili nějaké výstupky a prohlubně a možná jen urychlili přirozený přírodní proces. A světe div se, tučňáci tyto schody sami našli, zřejmě obdobnou cestu sami hledali, a jejich cesta k životodárnému moři byla opět volná. Zatímco v kinech jsme při obdobném happyendu zamáčkli slzu, v tomto případě se zvedla vlna nevole. Filmový štáb zde totiž natáčel o tučňácích dokument a součástí kodexu moderních dokumentaristů je nezasahovat do přirozeného vývoje věcí. Nic na tom, že tyto zásady se vztahují spíše jen na vlastní natáčení a záchranná akce byla provedena jaksi nad rámec vlastního natáčení. Členem tvůrčího týmu byl totiž sám David Attenborough, a připojit kritický komentář k takto slavnému jménu, to padne trocha toho hvězdného lesku i na vás. Já bych to zas tak kriticky neposuzoval, pokud připustíme, že globální oteplování je třebas jen částečně důsledkem lidské činnosti, jednalo se z mého pohledu vlastně jen o nápravu něčeho, co jsme stejně sami způsobili.
Nedlouho po této zprávě mne zaujala reportáž ze záchrany velryby. Tradiční scénář: velryba uvízlá na břehu, spousta dobrovolníků, mokré přikrývky bránící vyschnutí velrybí kůže, pro větší dramatičnost jeřáb a na závěr pohled na velrybu šťastně odplouvající do moře. Tady kupodivu nikdo proti zásahu do přirozeného chodu věci neprotestoval. Nikdo se neptal, proč a jak se velryba na břehu ocitla. Nejednalo se totiž zřejmě o důsledek nehody nebo o uvíznutí v neočekávané pasti. Podle některých teorií velryby končí na břehu úmyslně, jako by to už v oceánu narušeném lidmi snad ani nemohly vydržet. Je otázka, zda obrovské soustředěné úsilí na záchranu bylo vynaloženo na pravém místě a zda vlastně nebyla velrybě poskytnuta medvědí služba. Rozhodně to bylo vyjádření jasného a silného postoje, ale nejednalo se v tomto případě spíše jen o nějaký ekologický odpustek? Jenom o náplast na naše svědomí?
Potácíme se mezi romantickou naivitou a hyperkorektním přístupem a zdravý rozum si často bere dovolenou. Určitě je potřeba bojovat s příčinami negativních jevů na naší planetě, ale stejně si myslím, že je občas dobré jen tak vysekat nějaké ty schody do ledu.
David Veselý