VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Ech vy stepi, jak jste krásné!" - povzdychl si nejednou v Gogolově románu kozácký ataman Taras Bulba. Termín step se dostal do mezinárodní botanické terminologie právě z ruštiny a ukrajinštiny, kde se začal používat v 18. století. Předtím východní Slované nazývali step „divoké pole".

Stepi jsou svébytná travinná společenstva mírného pásma. Vyskytují se v oblastech kontinentálního klimatu, tedy tam, kde jsou teplá a suchá léta a chladné zimy. Nedostatek srážek zde omezuje růst dřevin a zabraňuje rozvoji souvislých lesních porostů. Typické euroasijské stepi se rozkládají mezi 45° až 55° severní šířky od jihoukrajinských a jihoruských rovin až po Mongolsko a severovýchodní Čínu. Obdobná společenstva najdeme i na jiných kontinentech. V Severní Americe to jsou známé prérie, v Jižní Americe pampy. Ke stepnímu biomu patřila v minulosti pravděpodobně i Mezopotámie, kde vzniklo neolitické zemědělství a kde se díky tomu vyvíjely i první starověké civilizace.

Eurosibiřské stepní krajiny se vyznačují dalekými horizonty, převažují roviny a mírně zvlněné pahorkatiny, většinou v nízkých nadmořských výškách. Charakteristickým půdotvorným substrátem jsou spraše, které překrývají rozmanité geologické podloží. Spraš (v některých částech Moravy výstižně nazývaná „žlutíce") je eolická hornina bohatá vápníkem. Různě mocné vrstvy spraší ukládal vítr v ledových dobách. Na spraších se ve stepních oblastech vyvinuly černozemní půdy. Jsou nazvány podle charakteristického tmavě zbarveného humusového horizontu. Tento tmavý horizont s vysokým obsahem humusu vznikal po tisíciletí z kořenových zbytků trav a bylin při nedostatku vody. K akumulaci organických látek a k jejich přemisťování do hlubších vrstev půdy významně přispívaly zejména žížaly. V jejich zažívacím traktu se organické zbytky mísily s půdními částicemi. Černozemě se vyznačují dostatkem živin, a proto byly a jsou nejhodnotnějšími zemědělskými půdami. Právě proto jsou zbytky stepního biomu celosvětově vzácné. Většina stepí byla rozorána a stala se z nich intenzivně využívaná pole. Již v roce 1895 shrnul významný ruský přírodovědec V. V. Dokučajev výsledky expedice zkoumající jihoruské a jihoukrajinské stepi těmito slovy: „skutečné černozemní stepi s překvapující rychlostí mizí z tváře ruské země". Rozsáhlejší zbytky stepí zůstaly zachovány jen v nemnoha chráněných územích.

K nejznámějším, nejlépe prozkoumaným a nerozsáhlejším chráněným územím, kde jsou stepní a lesostepní biomy zachovány v přirozeném stavu, patří Centrální černozemní zapovědnik V. V. Aljechina v Kurské a Belgorodské oblasti v Rusku. Pět částí tohoto zapovědniku zaujímá plochu 4 847 ha. Toto světově významné chráněné území nese jméno proslulého ruského geobotanika Vasilije Vasiljeviče Aljechina (1852-1946), rodáka z Kurska, který se věnoval výzkumu zdejší stepní a lesostepní krajiny již od počátku 20. století a prosazoval její přísnou ochranu před zemědělskou exploatací. Zapovědnik se podařilo vyhlásit v roce 1935, v roce 1968 bylo chráněné území rozšířeno a v roce 1979 se stalo součástí celosvětové sítě biosférických rezervací, budované pod patronací UNESCO.

Běžný Evropan, který obvykle hledá krásu přírody především v horách, by mohl považovat rovinnou stepní krajinu za fádní. Co se na ní vlastně mohlo Tarasu Bulbovi kromě pocitu neomezené svobody líbit? Určitě to bylo stříbro vlnících se kavylů na vrcholu jara, kdy step rozkvétá i pestrobarevnými květy. Stepní společenstva se totiž vyznačují velkou druhovou rozmanitostí (biodiverzitou). Ráz společenstev stepí určují trávy a další druhy trávovitého vzhledu. Trávy totiž nejlépe snášejí specifické ekologické podmínky stepí, neboť jejich přízemní pochvy spolehlivě umožňují přežívat suchá léta i chladné kontinentální zimy. Jejich svazčité a do hloubky zasahující kořeny se rychle obnovují. Typickými druhy eurasijských stepí jsou právě kavyly (Stipa sp.) s nápadnými dlouhými a pérnatě chlupatými osinami, které se vlní při sebemenším závanu větru a napomáhají jako létací zařízení při šíření semen. Obilka kavylů má tvrdou špičku, která slouží při zavrtávání do půdy i v hustém travním drnu. Trávy a většina stepních bylin patří mezi hemikryptofyty, což je životní forma rostlin, jejichž pupeny přezimují na povrchu půdy.

Z vysokých bylin se životu ve stepích nejlépe přizpůsobili tzv. stepní běžci. Mají mohutné, více než metr hluboké kořeny. Na podzim po dozrání semen se jejich kulovité nadzemní části oddělí od kořene, za větru se koulí po stepi a postupně se od nich oddělují plody. Tak dochází k jejich šíření ve stepních rovinách. Nejnápadnějším stepním běžcem je katrán tatarský (Crambe tataria). V květnu bíle kvetoucí katrány, rozptýlené na stepních lokalitách, zdálky připomínají pasoucí se ovce.

„V září a v podzimním větru
po stepi běží,
běží na obzoru,
kutálen větrem katránový keř.
Blízko je k vraždám, k stínání a zlu,
je blízko k tatarskému koni,
tma roste z trav a z osin kavylu...,"

tak vnímal kavylovou step u jihomoravských Pouzdřan básník Jan Skácel v básni Třmeny, inspirované legendou o tom, že katrán na Moravu zavlekla tatarská jízda.

Někteří ruští badatelé se domnívají, že kulovitý tvar a koulivý pohyb stepních běžců (rusky „perekati-pole") posloužily starověkým stepním národům jako vzor pro konstrukci kola. „Stepním běžcem" mezi ptáky je v eurasijských stepích drop velký (Otis tarda), který díky své velké hmotnosti (až přes 15 kg) raději běhá než létá. K typickým představitelům stepní fauny patří dodnes četné druhy zemních hlodavců - např. sysel (Citellus citellus), v minulosti zde žili i velcí býložraví kopytníci (koně a tuři).