Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Proč chránit staré plužiny


Jakub Zdeněk Škrabal, Václav Štěpánek, č. 5/2003, s. 8-11

Ve starých sídelních oblastech - úvalech - dlouho přežíval starý způsob obhospodařování půdy, který nevyžadoval pevné vymezení katastrů a osad. Zvětšující se počet venkovského obyvatelstva si ovšem od počátku 13. století v našich zemích začal vynucovat novou organizaci využívání půdy, resp. krajiny, k zemědělské činnosti. Dochází k zavádění trojpolního systému, který zintenzivňuje zemědělskou výrobu v tradičních oblastech, ovšem zároveň expanduje do zatím neosídlených poloh vysočin a podhorských oblastí. Nová organizace ve využívání půdy byla podmíněna a umožněna změnami v právním postavení zemědělců jak ve společnosti, tak ve vztahu k půdě, spočívajícími v zavádění tzv. emfyteutického práva, které do důsledku představovalo dědičný nájem půdy, a tím v podstatě rolníka v dobrém slova smyslu připoutávalo k rodné hroudě. Tento fakt s sebou ovšem nesl nutnost nového rozdělení stávající půdy a jejího pevného vyměření (mj. i za účelem zpoplatnění).

Základním stavebním kamenem nově projektované vesnice, jejím hospodářským předpokladem, tak byla od této doby plužina - hospodářská půda obce - vznikající v interakci s krajinou, v níž se odrážel vývoj zemědělského hospodaření. Mírou plužiny se pak stal lán, jehož části a násobky, jakožto míra majetku či bohatství rolníka, přežívaly v povědomí lidu do doby nedávno minulé. Různá úživnost krajiny přitom podmiňovala velikost tohoto lánu, který tak byl jiný na Hané a jiný (větší) ve vyšších polohách - např. na Českomoravské vrchovině (základní velikost tzv. franckého lánu činila 24,2 ha). Celá tato složitá akce ovšem nevznikala spontánně, byla řízena vrchností prostřednictvím tzv. lokátorů, kteří při přerozdělování půdy museli pamatovat na to, aby každá zemědělská usedlost měla pro svou hospodářskou existenci zajištěnu přibližně stejnou bonitu půdy. K tomu bylo nezbytně nutné katastr obce rozdělit na menší celky, tzv. tratě, v jejichž rámci se vyskytovala půda stejné kvality. Tratě pak lokátoři rozdělili na úseky - parcely - přidělené jednotlivým usedlostem. Tak bylo lze zabezpečit jistou spravedlnost v přídělu půdy. Pamatovalo se přitom na to, aby půda přidělovaná usedlosti - gruntu obsahovala jak pozemky vhodné k orbě, tak trvalé travní porosty, byť v rámci trojpolního systému docházelo na úhoru k pravidelnému zatravňování i orné půdy. S přídělem bylo pamatováno i na obec jakožto hospodářskou jednotku. Obec disponovala zejména lukami a pastvinami, takže vlastně až do zániku soukromého hospodaření mohla obecní pastviny pronajímat jednotlivým hospodářům.

Při vysazování či znovuvysazování obcí na emfyteutickém právu docházelo k novému - pokud možno pravidelnému uspořádání vesnic, jemuž odpovídalo i uspořádání plužiny v rámci katastru obce. Obecně lze říci, že s pravidelnými silnícovými či ulicovými půdorysy obcí v nížinách (hovoříme zde především o Moravě) souvisely pravidelně uspořádané plužiny traťové, kdy měl rolník své pozemky přiděleny v mnoha tratích obklopujících vesnici. Na Vysočině - u tzv. lesních návesních vsí - docházelo k paprsčitému uspořádání plužiny, při němž ves ze všech stran obkružují klínovité záhumenice, přičemž na okrajích katastrů jsou konce parcel širší, než je šířka parcely v místě jejího napojení na usedlost. Lesní lánové vsi, rozložené pravidelně do délky (většinou) podél vodních toků, měly plužinu uspořádánu do dlouhých a často i více než sto metrů širokých záhumenicových pásů, bezprostředně navazujících na usedlost a táhnoucích se až na okraj katastru obce (v obou posledních případech měl zemědělec veškeré své pozemky soustředěny právě a jen do tohoto pásu či klínu). Tyto základní typy plužin jsou ovšem zhusta modifikovány geomorfologií krajiny, a vytvářejí tak řadu variant a kombinací, jak to odpovídalo danému utváření terénu. Přitom se uplatňovala tvůrčí invence lokátora - na něm bylo, aby smysluplně vytvořil obec a její plužinu tak, aby v ní lidé mohli žít další stovky let - a lze tedy říci, že tito nám neznámí lidé (jakkoli někdy můžeme tušit jejich jméno podle názvu obce) vytvořili tvář krajiny, kterou, ve šťastnějších případech, tam kde nebyla postižena nepřízní doby (zánik vesnic během událostí válečných či nepřízní klimatu, rozorání plužin v důsledku kolektivizace zemědělství či jejich přímé zmizení v důsledku důlních či jiných prací atd.), můžeme obdivovat dodnes.

Je až s podivem, že tento model, vytvořený před mnohdy více než sedmi sty lety, dokázal na mnoha místech naší vlasti přežít přesto, že se nejedná o statický objekt, ale o celý systém, žijící v neustálé interakci s přírodou, časem a citlivě reagující na historické a společenské změny. Dlužno ovšem říci, že zejména v našich zemích, v nichž se, snad s výjimkou některých oblastí bývalého Sovětského svazu, uskutečnil nejdůsledněji socialistický kolektivizační experiment, došlo během scelování pozemků, doprovázejícího tzv. intenzifikaci zemědělství, k naprostému setření, ba likvidaci tradiční tváře krajiny, a tedy (a zejména) starého dělení půdy do plužin. Dřívější pohled přes tzv. železnou oponu, například z Pálavy či Svatého kopečku u Mikulova do Dolních Rakous, nebo třeba jen pohled z beskydských vrchů do též socialistického Polska, v němž ovšem nedošlo ke kolektivizaci zemědělství, byl zároveň pohledem do světa tradice a kontinuity rolníkova vztahu ke krajině a dědictví předků. Tím spíše si u nás dochované plužiny zaslouží naší pozornosti a také ochrany. Těžko za nimi ovšem můžeme jezdit do nížin či náhorních plošin, kde reliéf krajiny umožňoval bezproblémové scelení starých polních tratí v „haly pod širým nebem“, sloužící k výrobě „užitečné biomasy“. Za starými plužinami je třeba se vydat do členitějšího a vyššího terénu, například na českomoravské pomezí, do obcí rozkládajících se mezi Vírskou přehradou a historickou zemskou hranicí, do kraje pod význačnou dominantou tohoto koutu Vysočiny - Horním lesem. Zde se zachovalostí plužin koresponduje i zachovalý ráz obcí s mnoha doklady lidové architektury.

Reliéf krajiny umožnil v této oblasti dávným lokátorům vytvořit v podstatě dva typy obcí a od nich odvozených plužin. V četných kotlinách zde vznikly původně návesní vsi, pro něž byla (a je) charakteristická paprsčitá záhumenicová plužina, kdy se pásy polí, přiléhající původně k jedné každé usedlosti, vějířovitě rozebíhají do okolních svahů (např. Ubušín, Ubušínek, Hluboké, Věstín, Veselí). Ve složitých terénních poměrech ovšem byly k tomuto pravidelnému vějířovitému tvaru plužiny mnohdy přidávány další tratě, většinou sledující v širokých pásech vrstevnice. Na svazích, někdy podél břehů potoků, pak zde lokátoři vymezili tzv. lesní lánové vsi, kdy na jednotlivé usedlosti pravidelně a rovnoběžně umístěné podél příčné osy - potoka či cesty - navazovaly pásy polí po vrstevnicích ubíhající na kraj katastru (např. Nedvězí, Trhoníce). I v těchto místech ovšem kolektivizace odstranila meze dělící pozemky jednotlivých vlastníků v rámci tratí, tím více je zde však zdůrazněna role mohutných mezí či polních cest, zřetelně oddělujících jednotlivé tratě a konzervujících tak původní vzhled plužiny.

Staletími budované meze vytvořené kameny vynášenými generacemi rolníků z polí odolaly bez větších problémů kolektivizačním náporům. Tyto kamenné valy poskytují prostor a ochranu keřovým a stromovým porostům, které pak vytvářejí jeden z hlavních zdejších krajinotvorných prvků, rýsujíce v krajině zřetelné siluety tvarů historických plužin - díla lokátorů čtrnáctého století. Jde zde v pravém slova smyslu o kulturní krajinu, v níž je harmonicky skloubena lidská práce, dílo přírody a dech historie.

Umění středověkých lokátorů, které k nám takto přes clonu věků promlouvá, tak můžeme směle postavit vedle uměleckých artefaktů výtvarných či literárních a mělo by být součástí národního kulturního dědictví. Zasluhuje přinejmenším rovnocennou ochranu, tím spíše, že tvoří i náš životní prostor a poskytuje nám identitu dědictví. Vytvořit přírodně-historické parky v místech s relativně dobře dochovanými historickými krajinnými strukturami plužinami - by tak mohlo a mělo být dalším stupněm ochrany krajiny.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu