VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Stoupal jsem k vrcholu Paličníku za krásného jarního dne. Nad hlavou modré nebe a teplý vítr vířil vůni smaragdového bukového lesa. Po zdolání vrcholové stezky ke kříži jsem usedl na ještě chladnou skálu a rozhlédl se. Frýdlantsko, kraj za horami, se přede mnou rozprostřelo a já hleděl na celou tu zem. Od jihu klesají zelené koberce lesů, na které navazují první sídla. Očima hledám třpytící se kříže věží hejnického poutního chrámu a ještě dál, na nevýrazném pahorku hrad Frýdlant, symbolizující centrum Terra felix (Šťastné země, jak se Frýdlantsku začalo říkat v době Albrechta z Valdštejna). Ještě v 16. století sahaly jizerskohorské lesy až k Frýdlantu a i dál k zemské hranici Čech bývalo lesa víc, než kolik jej vidím dnes. Osídlování výběžku bylo intenzivnější od 14. století, začala vznikat první významnější sídla a lid, který na tzv. Záhvozd přicházel, měnil krajinu kolem sebe k obrazu svému. Tehdy přišli pod svahy jednoho ze sudetských pohoří i mí předci. Generací od té doby spočinulo v zemi již mnoho a jejich příběhy znám až tam, kam sahá paměť mého rodu. Dnes je Frýdlantsko jiné, a to možná mnohem více, než si dovedeme připustit. Dějinné události změnily nejen zdejší lid, ale i krajinu, ve které žije. Centrum se stalo periferií a sláva pominula.

Už jako malý kluk jsem vnímal šeď mrtvých jizerských lesů, stejně tak smutný osud bezejmenných kamenů a boží muka stojící rozesetá po desítkách na celém Frýdlantsku. Byly to dva světy, které vedle sebe existovaly. Svět žitý a ten minulý, který mi připadal nejen šedý, ale i odcizený. Zvláštní bylo, že ona odcizenost mi byla vnitřně blízká pro své sepětí s přírodou, která ho obklopovala, chránila i pohlcovala.

O zvláštní symbióze přírody a drobných památek Frýdlantska jsem začal více přemýšlet až v dospělosti. Od 90. let minulého století se začaly drobné památky obnovovat. Z počátku jsem tuto proměnu sledoval spíše zpovzdálí. Bylo to velmi zvláštní a působilo to na mne poněkud tajemným dojmem. Uprostřed lesů či holin se znenadání znovu objevovaly kříže či obrázky upomínající na mnohé z lidských tragédií, ale i události s dobrým koncem, které se v Jizerkách odehrály. Byl to návrat paměti do přírody hor, která se tehdy velmi pomalu vzpamatovávala ze zkázy způsobené člověkem.

Letos to bude 8 let, kdy jsem se poprvé setkal s Jitkou Doubnerovou a Blaženou Huškovou. Naše setkání by nebylo asi nijak zvláštní, kdyby se z něj nestalo přátelství, za které jsem velmi vděčný. Rok po našem seznámení mě přivedly do občanského sdružení Frýdlantsko, u jehož zrodu obě stály. Do sdružení jsem vstupoval spíše s vizemi než s konkrétní představou a schopnostmi, jak je realizovat. Věděl jsem ale, že chci začít dělat něco užitečného pro svůj kraj.

Wildnerova boží muka v roce 2003

Čtyři statné lípy a v jejich středu žulový podstavec se třemi pískovcovými bloky bez kříže. V pozadí bývalý lom sedláka Wildnera porostlý vzrostlými stromy. Za dobu, po kterou jsem kolem těchto božích muk chodil, byly nejméně dvakrát rozvaleny vandaly, což měkký pískovec značně poškodilo. Německý text, zdánlivě nečitelný, byl svědkem mnoha pokusů o násilné odstranění. Nebyl problém se rozhodnout a začít pro záchranu těchto božích muk něco dělat. Těžké bylo najít na to potřebné finanční zdroje. Náklady se vyšplhaly na 100 000 Kč. Dobrovolná práce členů sdružení, která by realizaci zlevnila, byla v poměru k té, která musela být objednána a zaplacena, zanedbatelná. Současně musím také přiznat, že za občanským sdružením nestála armáda členů, kteří by s prací pomohli. Ostatně žijeme v pohraničí.

Oslovil jsem proto Jana Hakena z Raspenavy, který o rok dříve obnovil boží muka nedaleko svého domu. Pan Haken se synem Honzou se mi stali velkými pomocníky, bez kterých bych tak rozsáhlou rekonstrukci nemohl uskutečnit. Po získání potřebných finančních prostředků od dvou dárců - z grantového programu Opomíjené památky Nadace Občanského fóra a od místní firmy Knorr-Bremse z Hejnic - se mohlo začít. Vzali jsme to od základu. Nejprve chtě nechtě bylo třeba pokácet dvě přestárlé lípy a u dvou dalších provést zdravotní řez. Poté jsme poničená boží muka odvezli k restaurátorce Vanese Trostové do Bílého Potoka. Mít tak blízko kamenosochařku a restaurátorku, která je vstřícná ke spolupráci a má ke zdejší krajině vztah, je báječné. Teprve po jejím odborném zásahu jsme mohli začít s terénními úpravami. Mohutný žulový podstavec bylo nutné zcela rozebrat a znovu sestavit. Zároveň jsme odstranili pařezy po skácených lípách a připravili půdu pro dvě nové. V srpnu jsme osadili zrestaurovaná boží muka, doplnili je křížem s korpusem a kolem podstavce postavili dřevěný plot. Slavnostní odhalení a posvěcení proběhlo za nepřetržitého deště a skromné účasti těch, kteří se na projektu přímo podíleli, přispěli na realizaci nebo jen sledovali jeho průběh.

Josef II., římský císař a český král

Po nabytých zkušenostech a s radostí z úspěšné záchrany Wildnerových božích muk jsme se v roce 2004 rozhodli obnovit pomník, který připomínal návštěvu císaře Josefa II. v obci Luh. Při hlavní silnici spojující Hejnice s Frýdlantem stál celá desetiletí opuštěný žulový obelisk, o jehož významu se vyprávěly různé historky, ale nikdo přesně nevěděl, jaký byl jeho význam. Že několik málo let připomínal významnou návštěvu panovníka, jsem se dozvěděl až z písemných pramenů. Podle jediné dochované fotografie jsme se nejprve pokoušeli dohledat odstraněný reliéf. Bohužel bez výsledku. Za pomoci Severočeského muzea v Liberci se nám podařilo získat vhodnou předlohu pro reliéf nový a díky nadšení i ochotě Mgr. Jana Strnada a Josefa Honzíka i odborné realizátory.

Stejně jako Wildnerova boží muka, stojí i tento pomník pod ochranou dvou statných lip. Drobné terénní úpravy zajistilo město Raspenava, jehož je Luh součástí. Náš záměr finančně podpořila opět firma Knorr-Bremse. Za tři měsíce, počátkem července, jsme renovovaný pomník Josefa II. odhalili. Měl jsem trochu obavy z toho, jak ho přijmou místní. Původní reliéf byl sejmut v prvních letech mladého Československa a v nové podobě se sem navrátil po dlouhých osmdesáti letech. Moje obavy brzy pominuly. Bez poškození stojí pod každoročně kvetoucími lípami dodnes.

Díky občanskému sdružení Frýdlantsko se nám členům i našim přátelům podařilo od roku 2003 realizovat tři náročné opravy drobných památek našeho regionu. Ve spolupráci s obcemi, dalšími sdruženími a jednotlivci jsme pomohli vzkřísit mnoho dalších pomníčků i pomníků, božích muk a pamětních desek. V letošním roce snad dokončíme renovaci desky připomínající rakouskou císařovnu Alžbětu a zrestaurování torza božích muk na Staré poutní cestě.

Občas se ptám po smyslu toho, co pod křídly sdružení děláme. Zvláště tehdy, když naši práci někdo jiný ničí. Smysl to má, vždyť uchováváme paměť krajiny, ve které žijeme!

PhDr. Jan Heinzl (1979) - vzděláním historik, v občanském sdružení Frýdlantsko působí od roku 2002 a zabývá se především obnovou drobných kulturních památek, jan.heinzl(zavináč)gmail.com