VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tak se to stalo. Toho jsem se bál. Mám popsat krajinu svého srdce. Mám pocit jako na předávání Oskarů. Komu poděkovat? Na koho proboha nezapomenout? Tak to vezměme pěkně po pořádku.

První krajina mého srdce má rozmlžené a šedivé obrysy, ze kterých nejvíce vystupuje jen houpačka zavěšená v rámu dveří. Po čtyřech jsem poznával krajinu našeho bytu. Brněnský Tyršův sad byl první krajinou srdce, kterou jsem poznával mimo bezpečí domova. Tento bývalý hřbitov měl v sobě mystiku indiánského pohřebiště. A staré sakrální stavbičky ukryté v hloubi léta neudržovaných keřů? Ty byly tajemnými pozůstatky neznámých světů, které se přede mnou majestátně zjevovaly při dětských výpravách za dobrodružstvím. Park Lužánky? Tak to už byl úplně jiný světadíl, kde stála obrovská dřevěná socha černošského krále, jako z Velikonočních ostrovů. A z koruny této prolézačky bylo možné, jako z majáku, obhlížet další krajinu srdce. Jak ale člověk vyroste, ztrácí dětské nadšení. Takže jsem podobný pocit zažil až po létech ve Finmarce na severu Norska. Vystoupal jsem na vrchol kopce v národním parku Stabbursdalen a rozhlédl se kolem sebe. Všude kolem byla jen divoká krajina bez jediné stopy lidské činnosti. Nejenže nikde netrčely sloupy všemožných vedení, nikde nesvítila lidská stavení ani krajinu neprotínaly linky silnice, ale připadal jsem si v té chvíli jako jediný člověk uprostřed divočiny, najednou jsem znovu stál v krátkých dětských kalhotách na hlavě dřevěného krále a kolem se rozkládalo moje království.

To ale předbíhám v čase, takže zpátky do příběhu. U naší chaty nad dřevěným křížkem mezi Řícmanicemi a Bílovicemi nad Svitavou, kde jsem v dětství trávil prázdniny, stával starý dům, honosně se mu říkalo vila. V té vile bydlela stará paní, které zase nikdo neřekl jinak než slečna. My děti jsme ale ve svých deseti letech neměli pochyb, že se jedná o čarodějnici. Měli jsme takovou hrůzu, až jsme se dokonce báli jíst spadaná letní jablka pod stromy u cesty podél vily, kde jsme vždy procházeli tiše a poklusem, a to jenom, když už to skutečně nešlo jinudy. Přesto jsem si všiml jedné věci. Kolem, na domě a snad i v něm bylo vždy neuvěřitelné množství koček. V dětských očích samozřejmě další jasný důkaz černé magie. Všechny ztracené, zapuzené, opuštěné, nemocné, slepé nebo chromé kočky zde dostávaly novou šanci. Když jste chromá kočka, musíte vzít zavděk i láskou čarodějnice. Musela to zřejmě skutečná čarodějnice být, její kouzla se totiž naplno projevila na budoucím výběru krajin mého srdce. Stejně jako na tomto zapovězeném místě dostávaly šanci jenom kočky, které osud nebo spíše lidi nepěkně poznamenali, i mně jsou milé krajiny, které utržily nějakou tu ránu. Pomrkávají na mne třebas jen jediným zbylým okem a já pocítím potřebu je přivinout na své srdce a hojit jim jejich zjitřené rány. Pochopte správně, ne že bych nedocenil krásnou nedotčenou krajinu, ale s hendikepem je mi tak nějak milejší.

Vlastně i krajina dolní Dyje přirostla k mému srdci teprve potom, co se její srdce utopilo pod hladinou nádrží Nové Mlýny. Pamatuji na zimu, kdy jsem se nekonečně dlouho na bruslích projížděl po zamrzlých dyjských ramenech, nebo na jaro, kdy jsem se brodil opadající povodňovou vodou mezi hlavatými vrbami, ale bral jsem to jako samozřejmost. To, jaké mám štěstí, jsem si uvědomil, až když tento zelený poklad nenávratně zmizel. Nebo se nám jednou vrátí?

Každopádně pro lásku na první pohled jsem se musel vypravit daleko na východ, konkrétně na východní Slovensko, kde podle některých slovenských politiků: „Nič nie je“. Já s nimi vlastně souhlasím, krásnější nic jsem nikde jinde neviděl. To nic protínají řeky Laborec, Bodrog nebo Latorica. Tu mám nejraději. Její zbytečně odříznutá ramena přímo čekají na někoho, kdo jim vrátí život. Za městem s pohádkovým jménem Kráľovský Chlmec je už jen Čierna nad Tisou a pak Ukrajina. Proto má tato krajina v sobě lidové nápěvy Podkarpatské Rusi i zádumčivost maďarské pusty, chudobu starodávné krajiny i jizvy plánovitého hospodářství. Megalomanské kanály odvádí vodu z krajiny, aby ji skupinky dobrovolných šílenců krajině pracně vracely. Prostě optimální krajina pro člověka, kterého začarovala ochránkyně chromých koček.

P.S.: A nakonec jsem pochopil, jak správně vnímat krajinu svého srdce. Není nic lepšího než bosé nohy. Při jedněch z toulek po mokřadech Pobaltí jsem uprostřed litevského mokřadu Žuvintas zakopl a po hlavě se poroučel do vody. Nic tak hrozného, řeklo by se, ale mé parádní zateplené holínky se naplnily vodou. Kdo se někdy pokoušel vysušit holínky „filcáky“, ví, že je to věc zhola nemožná. Další den je při výpravě přes mokřad vřesoviště Čepkelju tedy v žádném případě obout nešlo. A tak jsem dostal radu: „Proč vlastně nejdeš do mokřadu bosky.“ To se vážně dá? Nicméně mi nezbylo než to zkusit. Od této chvíle jsem uviděl mokřad úplně jinýma očima, najednou jsme byli spolu spojeni stejnou vodou. Byl to můj mokřadní křest. Nic vám neposkytne tak důvěrný pohled na rašeliníky, jako když vězíte nad kolena v prohřátém mokřadu. Zpátky jsme se vraceli se soumrakem a voda začínala studit. Nebyla to ale žádná zlomyslnost, to se s námi jen mokřad pro tento den loučil. Pochopil jsem, že do krajiny srdce se můžeme zamilovat i bosýma nohama.