VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Loňské dlouhé a intenzivní léto přiblížilo brněnskou Kraví horu jejímu dávnému stepnímu charakteru. A to nejen na skalnatém jižním a východním svahu, v parkové části i okolí sportovišť, ale i na některých zahrádkách v koloniích. Zejména těch se staršími nebo přespolními nájemci, kteří na rozdíl od svých pilných sousedů pravidelně nezalévají a neplejí. Absenci pravidelné péče využily ve svůj prospěch rostliny, kterým horko a sucho nevadí zdaleka tolik jako hýčkané zelenině. Zdánlivě zpustlá zahrada se vyvíjí směrem ke klimaxu, rovnováze dané změněnými přírodními podmínkami. Jestli to je, nebo není dobré, to už je otázka pohledu na věc. V zahrádkářské kolonii není snadné s přírodě blízkou zahradou společensky přežít, rostlinní ekologové vidí v takovém pozemku ohnisko invazivních rostlin. Základním smyslem zahrádkaření je však krása a relaxace (tu vnímáme každý po svém) a užitkovost. A právě na užitkovost „vítězných“ rostlin suchých let jsem se zaměřila. Zde laskavému čtenáři představuji své favority.

Šrucha zelná (Portulaca oleracea ssp. oleracea), jinak také portulák

Vetřelec plný vitality schopný spolehlivě zatáhnout záhony. Zprvu se objeví droboučké načervenalé semenáčky, záhy jsou z nich šťavnaté drobné rostlinky a nakonec chobotničky roztahující načervenalé stonky s šedozelenými lístky do plochy. Koření mělce, vytáhnout z půdy jdou bez odporu. Nejlépe ještě předtím než odkvetou a zaplaví záhony droboučkými semínky. A protože to nikdy nestihneme, máme postaráno o zdravou zeleninu i na příští rok. Šrucha zúročí nejen volné plochy, ale prosadí se jako podrost třeba pod bramborami nebo keříčkovými fazolkami. Na zkypřené půdě a v zástinu budou rostlinky ještě chutnější, šťavnatější a mohutnější. V září je šrucha na vrcholu sil a je nejvyšší čas pro sklizeň, po vysemenění lístky usychají a vitalitu ztrácejí červené stonky.

Pozor! Co se šruchou nedělat! Nepokoušejte se ji odšťavnit ani usušit. Odšťavňovač spolehlivě ucpe rosolem. Neuschne, pouze zgumovatí.

Co tedy s ní? Ideální polévková zelenina, nejlépe ji nasekanou přihodit do polévky krátce před ukončením varu. Možno použít i syrovou do pomazánek nebo salátů, ale není chuťově výrazná. Do mrazáku je nejlepší dávat v sáčcích nebo krabičkách celé rostliny zbavené kořínků (několikrát vymýt od hlíny, nejlépe v kbelíku hned na zahradě, abychom zbytečně doma nesplachovali cennou půdu do výlevky, pak ještě v kuchyni pod tekoucí vodou, před mrazením nechat okapat nebo lehce osušit). Krájet ji na drobné kousky před zmrazením je zbytečné. Lístky z celých zmrazených rostlinek se snadno odrobí, zmrzlé nebo roztáté dužnaté stonky můžeme nasekat nožem. Navíc se při mrazení rostlin vcelku lépe zachovají všechny užitečné látky (nedojde k oxidaci na řezu).

Kultivar této plané rostliny (Portulaca oleracea ssp. sativa) i řada planých odrůd jsou používány po celém světě jako zelenina bohatá na minerály, vitamíny i omega-3 mastné kyseliny, v posledním desetiletí se objevuje v řadě kosmetických produktů.

Topinambury (Helianthus tuberosus), „jeruzalémské artyčoky“ či „židovské brambory“ (správným botanickým názvem slunečnice topinambur)

Přicestovaly do Francie v 16. století ze zámoří (Jižní Amerika nebo Mexiko) ještě před bramborami, které je záhy z jídelníčku vytlačily. S bramborami nemají nic společného, jen tvorbu hlíz. Na rozdíl od brambor je jejich zásobní látkou nikoliv škrob, ale inulin, a tím jsou bližší artyčokům, ovšem ani jim se nepodobají.

Díky suché sezoně jsem i u této rostliny (nejen u brambor a česneku) dosáhla rekordu ve zmenšování. Na podzim jsme sklízeli droboučké hlízky sotva vhodné k vaření, ale zasyrova chutí připomínající lískové oříšky. Všechno se sklidit nestihlo a v předjaří už se kromě drobných hlízek vynořily i pořádné kousky. Na rozdíl od brambor není třeba je loupat (ono to není nutné ani u zdravých brambor, manželova podkrkonošská rodina mě naučila jíst brambory i se slupkami). Po krátkém povaření a vychladnutí lze slupku stáhnout. Zájemci o tuto zeleninu v mém rodinném kruhu postupně odpadli (začalo ji vyplivovat i batole). Podstrčit ji mohu jedině dospělým jako plátky opečené na pánvi, z níž byl právě odebrán steak (pokud bych je tam dala dříve, maso bych tím prý znehodnotila). Pár topinamburů lze propašovat do klasické zeleninové polévky nebo bramboračky (opatrně, aby jejich výrazná chuť nepobouřila jejich odpůrce). Osvědčilo se mi uvařit větší množství hlíz a ty používat během následujících tří až čtyř dnů: zprvu jako přílohu k masu, další den místo brambor do selské omelety (je dobré dát hodně cibule, případně okořenit čerstvě mletým pepřem nebo karí, přidat kopřivy nebo popenec) a větší množství použít na salát. Salátu z hlíz topinamburu sluší pikantní krémová (nikoliv vodnatá) zálivka z bílého jogurtu se solí, citronovou šťávou a olejem (vzhledem k příbuzenským vztahům rostlin by to měl být slunečnicový, já zatím použila olivový), trochou hořčice a karí, výborné je přidat mladé pampeliškové listy, medvědí česnek. Jinou variantou je salát s čerstvě nastrouhaným křenem. Na salát používám pevné nerozvařené hlízy (někdo preferuje syrové), naopak ty, co se rozvaří na kaši, lze použít do placek „co dům dal“ (žitná, pšeničná, špaldová, třeba i kukuřičná nebo pohanková mouka v libovolném poměru, zbytky sýra [nejlépe nivy nebo brynzy], koření [třeba karí] nebo čerstvé byliny [popenec, kopřivy, česnek medvědí] i mořské řasy, může být vejce, sádlo nebo výpek z masa, olej…).

„Špenát nastojato“ čili lebeda zahradní (Atriplex hortensis)

Je spolehlivým členem semenné banky naší zahrádky. Sucho ho ze hry nevyřadilo, jen zkrátilo jeho vegetační cyklus. V březnu a dubnu se všude po zahradě objevují semenáčky dobře poznatelné podle dvojice podlouhlých šedozelených děložních lístků. Porost je třeba ředit, nejlépe průběžně projídat. Rostlinky o pár listech lze vytahovat celé. Sklizeň je nejpraktičtější promýt nahrubo na zahradě, pak ještě doma a po hrstech krátce spařit (blanšírovat na pařáku). Kořínky není třeba otrhávat před zpracováním, ze spařených rostlinek se oddělí tužší kořínky snadno. Zelenožlutý výluh ze spaření použijeme na polévku, zeleninu použijeme buď hned (nejlépe jako špenát, raději sekaný než mixovaný), nebo zamrazíme (zamrazit můžeme i výluh). Při návštěvách zahrady (to se mi jako „přespolnímu pěstiteli“ daří v několikatýdenních intervalech) samovolně vzniklý porost dále prořeďujeme nebo rušíme v místech, kde provádíme výsadby zeleniny. Šťavnaté vitální rostliny samozřejmě nevyrostou na ztvrdlé suché půdě (tam se objeví zástupy houževnatých proutkovitých individuí s tuhými malými lístky), ale na opečovávaných nebo aspoň zalévaných záhonech. Solitérní rostliny ponechané na různých místech zahrady (třeba v záhonech jahod nebo rajčat) vyvolávají údiv až pohoršení kolemjdoucích zahrádkářů, po celou letní sezonu z nich však lze průběžně otrhávat a zpracovávat listy. Na podzim statné až dvoumetrové rostliny rozhodí do plochy semena a v tom jim trochu pomáhám: uschlý stonek roztřepu po celé zahradě, abych měla postaráno o první jarní úrodu v co největším rozsahu.

Lebeda zahradní je pěstována ve Středomoří jako alternativa k jemnějšímu pravému špenátu (Spinacia oleracea). Na rozdíl od něj lépe snáší horko a sucho, což se na naší Kraví hoře stále více potvrzuje.

Závěrem několik „opravdových“ plevelů

Pěťour (Galinsoga parviflora) je vetřelec jihoamerického původu, byl jako jedlá rostlina podrobně popsán a adorován průkopnicí pojídání planých rostlin I. Paukertovou v čísle 2/2014 Veroniky věnovaném invazním rostlinám. Udělala jsem s ním podobnou zkušenost jako s topinambury: pravidelní strávníci mé bylinkové kuchyně pěťour odmítli už během prvního půlroku, po roce se přejedl i mně samotné. Po dvou letech ho používám jen v malém množství jako čerstvý (ze zahrady nebo z květináčů exponovaných na k západu obráceném balkoně v 8. patře budějovického sídliště) do teplých pokrmů nebo do placek „co dům dal“. Sáčky namrazené nati z minulých let spí v zadním oddíle mrazničky. Zatím. Snad čekají, až bude nejhůř.

Z dalších planých rostlin plevelů mě těší například violky (Viola arvensis, V. tricolor) s drobnějšími rostlinkami a většími květy než jejich příbuzné z volné přírody), truskavec čili rdesno ptačí (Polygonum aviculare) a řebříček (Achillea millefolium), oblíbené časové bylinky (violka na zahleněné průdušky, rdesno na zánět močových cest z prochlazení, řebříček s širokým využitím), bezúdržbově vypěstované na vlastním pozemku.