Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Obrazy lesa v české próze - Jan Vrba


Veronika Trnková, č. 2/2019, s. 40

Doposud byla v Obrazech lesa v české próze pozornost věnována autorům, kteří se ve svých dílech soustředili na lidské osudy i přírodní dění rovnocenně či přírodní tematiku do svých děl začlenili pouze okrajově. Jan Vrba (1889-1961) však náleží k tvůrcům tzv. přírodní beletrie - svébytného žánru, který se v české literatuře vyčlenil v průběhu 20. století.

Vrbovy životní osudy byly silně provázány s přírodou, ať už se jednalo o studium na lesnické škole v Jemnici, kde v letech 1917-1919 sám vyučoval, další zaměstnání nebo rozsáhlou literární tvorbu. Mimo jiné tohoto klenečského rodáka také pojil příbuzenský vztah s Jindřichem Šimonem Baarem, význačným českým literátem.

Vrbova beletristická díla mohou být rozčleněna do několika oblastí: romány z rostlinné říše (Les, Borovice, Mniška), zvířecí romány (Bažantnice), kratší prózy reflektující příhody z lovu, pozorování živočichů a přírodních jevů (Kniha z přírody, Dražinovská hora) a nakonec díla zobrazující přírodu jako kulisu jeho osobních a rodinných osudů (Toulky lesem i polem, Požehnaný den).

Středobodem Vrbova zájmu byla především lesní krajina, což se projevilo již v jeho prvotině - souboru próz s příznačným názvem Les (1917). Čtenáře zde napříč lesními zákoutími provází mladý lesník Ondřej Kořán, pozorující vše láskyplným pohledem.

Miloval les jinak než ostatní, kterým byl pouze zřídlem chleba. Byl mu božstvem a chrámem, v němž našel odměnu za ztracenou lásku. Byl zamilován ne do těla, do dřeva, ale do jeho duše, do jeho krásy, kterou na něm viděl na všech stranách. Ať to byla šupina kmene, ať spadlá, na zemi rozevřená šiška, či purpur západu, odrážející se v korunách stromů. Všechno mu bylo tajemně krásné, hodné milování a obdivování. Zjara chodil poslouchat tetřevy, tokající na dřevě, díval se na líbající se párky sluk, snil v hlubokém lese při houkání divokých holubů a nikdy nepomyslil, že by je mohl sestřeliti. Příčilo se mu prolévati krev, anebo jen o ní mluviti v chrámě. Ondřej Kořán nevědomky si tak vybudoval nové zvláštní náboženství, které nemělo boha.

Jako by les pro muže představoval samostatný vesmír, alternativní realitu, ve které nalezl útočiště.

Jan Vrba hvozdu často propůjčuje nespočet lidských vlastností a pocitů. Jeho les dokonce zcela samostatně myslí a on ho nechává hovořit prostřednictvím vypravěče. Nezřídka pak ve svých promluvách haní lidi, kteří ho omezují a chtějí ovládat.

Seděl na starém začernalém pařezu, klobouk měl položený v houští ostružin u nohou a ruce sepiaté. Díval se vysoko do korun starých borovic, které polity růžovým svitem zapadajícího slunce kývaly jemně vonnými haluzemi. - Potom vyšla z mlází srna se srnětem. Brala se lehkým krokem do středu malé mýtě a pásla se. A borovice viděly, jak ten člověk se na ně díval tak podivně, až mu slzy vytryskly z očí. - Vrtěly v úžasu kadeřavými hlavami. A přece to byl lesník! […] Les nemá těchto lidí rád. Jsou mu odporní.

V některých prózách pak vypravěč problematiku člověk - příroda opouští a plně se věnuje líčení lesních dějů.

Byl čas, kdy kvetly jedle. Velebné tmavé stromy stály celé vzrušeny chvěly se rozkoší lásky, když vítr hýbal jejich větvemi. Celá zem kolem byla posypána lehkou vrstvou žlutého prachu […]. Žlutý déšť padal s haluzí, jemný jako závoj nevěstin a tajemný jako půlnoční zpěvy, znící z jezerních hlubin. Bylo ho tolik, že matně jsi tušil závratné bohatství zdraví a síly, které může tak mrhati produktem lásky. Vysoké jedle připloštělých korun vláčně protahovaly své větve […].

Vrbův les je plný důkazů o zázračnosti života. Je magický a majestátný, po okraj naplněný nespočtem barev i zvuků. Jeho velikost a moc je často stavěna do kontrastu s lidskou malostí až marností. Máme před sebou obraz lesa jako ohromného bujícího celku, jako svébytného univerza pulsujícího životem.

Veronika Trnková

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu