VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kůrovec tady, kůrovec tam, všude kam se podívám…

V současné době se o kůrovcích mluví od hospod na malých vesnicích až po univerzitní kampusy ve velkých městech. Ostatně není se čemu divit, kůrovec je aktuálně spojován především s velkoplošným rozpadem lesů, tedy s prostředím tak všeobecně veřejným, rozšířeným a důvěrně každému známým, že se téma dotýká téměř všech obyvatel státu. Problematika nabízí řadu úhlů pohledu a promítá se do ní řada různých, často protichůdných zájmů. Ve veřejných diskusích je problematika kůrovce často redukována jen na pomyslnou osu kůrovci - úhyn smrků - škody. Nicméně skutečný obraz tohoto tématu je širší a zajímavější. V předloženém článku se pokusíme přiblížit působení a úlohu kůrovců v ekosystémech České republiky.

Kdo jsou kůrovci? Aneb není kůrovec jako kůrovec

V první řadě je potřeba si pojmenovat a představit hlavní aktéry našeho článku, tj. kůrovce (tedy nosatcovité brouky [Coleoptera: Curculionidae] z podčeledi Scolytinae), kterých žije v České republice přes 110 druhů. Jedná se o specializovanou skupinu brouků, jejichž larvy se živí převážně odumírajícím lýkem a kůrou stromů. Kůrovci jsou obvykle vnímáni jako škůdci smrku, popř. dalších jehličnanů. Jedná se však o ekologicky rozmanitou skupinu, kdy většina druhů nemá větší hospodářský význam a není tedy „kůrovec jako kůrovec“. V České republice jsou lesnicky nejvýznamnější kůrovci vázaní na jehličnany, především pak na smrk ztepilý. Jde především o lýkožrouty rodu Ips. Měřeno objemem těženého „kůrovcového dřeva“ patří dlouhodobě tito lýkožrouti s vazbou na smrk (především lýkožrout smrkový [Ips typographus]) mezi nejvýznamnější biotické škůdce lesních ekosystémů v celé Evropě. Bez zajímavosti také není to, že na některých hospodářsky významných dřevinách, například buk, javor, lípa a habr, kůrovci ekonomicky zásadní škody nezpůsobují.

Typickým znakem zmíněných lýkožroutů je mimo jiné důmyslná chemická komunikace pomocí feromonů a výrazně vyvinutá péče o potomstvo. Feromony umožňují kůrovcům koordinovat a optimalizovat osídlení stromu. Péče o potomstvo v podobě kladení vajíček do připravených chodeb pod kůrou pak poskytuje larvám chráněný a nutričně bohatý prostor k vývoji. Jmenované dvě přednosti umožňují lýkožroutům rychlé namnožení v krátkém čase a dosažení obrovských početností. Konečně, čísla mluví sama za sebe: z jednoho plně obsazeného vzrostlého smrku se mohou vylíhnout i desítky tisíc dospělců lýkožrouta smrkového.

Lýkožrout smrkový jako škůdce hospodářských lesů

Lýkožrout smrkový, jakožto jeden z nejagresivnějších kůrovců, se může pochlubit značně propracovanou strategií udolávání hostitelských stromů. Hlavní zbraní smrků proti náletu kůrovců je pryskyřice, která se roní při poranění pletiv stromu, a mnoho kůrovců zahyne právě po zavalení pryskyřicí při zavrtávání do kůry. K překonání/vyčerpání obrany stromu využívá lýkožrout smrkový synchronizovaný nálet velkého množství jedinců. Lýkožrouti vyhledávají stromy již oslabené suchem, houbami, konkurencí jiných stromů, mechanicky poškozené, staré apod. Čím je konkrétní strom vitálnější, tím je potřeba více lýkožroutů k překonání jeho obranného systému, a tak mohou být zdravé stromy úspěšně zdolány, jen pokud je lýkožroutů velké množství.

Současná kalamita je výsledkem lesního hospodaření

Přirozené zastoupení smrku ztepilého v lesích v České republice je odhadováno na 11 %, smrk je však dlouhodobě preferovanou hospodářskou dřevinou, a tak jeho zastoupení dnes činí zhruba 50 %. Většina smrkových porostů tak roste mimo své optimální podmínky, kdy limitujícím faktorem pro výskyt smrku je především množství srážek (přesněji řečeno dostupné vody v půdě). Smrky jsou tak dlouhodobě stresovány suchem a mají výrazně sníženou obranyschopnost, a to především ve srážkově chudších obdobích.

Aktuální souběh klimaticky nepříznivých podmínek pro smrky (menší úhrny srážek) a příznivých pro lýkožrouty (teplá, suchá léta a mírné zimy) v kombinaci s výše popsaným stavem lesních porostů způsobují, že lýkožrouti mají k dispozici velké množství ideální potravy, na které se namnoží do obrovské početnosti a následně udolají i relativně zdravé stromy. Šíření kalamity napomáhá i fakt, že v našich lesích převažují stejnověké, strukturně i druhově ochuzené porosty (často až monokultury smrku).

Současný rozsah kůrovcové kalamity (způsobené lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem severským) v hospodářských lesích v České republice tak není překvapující a je do značné míry výsledkem dlouhodobě nevhodného lesního hospodaření a politiky v sektoru. Přitom je již řadu let zřejmé, že hlavním (a mnohdy jediným účinným) nástrojem ochrany lesů je pěstovat stanovištně vhodné dřeviny v druhově a strukturně bohatých lesích s vysokým potenciálem k odolnosti, a to zvláště s přihlédnutím k probíhající klimatické změně a početným invazím nepůvodních škodlivých organismů.

Lýkožrout smrkový jako přirozená složka lesních ekosystémů

Rozsah působení lýkožrouta smrkového v lesích lze rozdělit do dvou typů. První je stav, kdy v lese způsobuje úhyn jednotlivých stromů a početnost populace lýkožrouta je relativně nízká. Brouci tzv. vyzobávají jednotlivé stromy a les vypadá v základních rysech stále stejný a mění se pouze na malých ploškách. Na druhé straně škály se pak nachází rozsáhlé poškození a odumření celých porostů, které je způsobeno gradací, tedy vysokým nárůstem početnosti populace lýkožrouta. Dochází tak na první pohled k dramatické změně celého ekosystému.

Rozpad lesa a gradace kůrovce jsou často spojeny s představou konce lesa, vzniku škody, zániku něčeho cenného, katastrofy atd. Toto vnímání vychází zejména z hospodářského pohledu na les. Budeme-li vnímat les jako dynamický ekosystém, jehož primární účel není produkce dřeva, získáme podstatně jiný obraz. Mnohé lesy v České republice proto leží v chráněných územích a měly by plnit především funkci ochrany přírody.

V posledních dvou desítkách let řada studií prokázala, že lýkožrout smrkový je klíčový druh horských a severských smrkových lesů Evropy a je na něm závislá řada jiných druhů a procesů v ekosystému. Lýkožrouti hrají významnou roli při rozkladu dřeva a navracení živin zpět do půdy, protože patří mezi první kolonizátory čerstvě odumřelých stromů. Stojí tedy na počátku celého procesu, který svou činností urychlují. Z uvolněných živin v půdě pak mohou čerpat při růstu ostatní stromy. Další významnou roli hraje lýkožrout v dynamice lesa, kdy tím, že způsobí odumření starých stromů, připraví místo pro růst stromů nových. I v silně lýkožroutem narušených porostech zůstávají totiž v ploše živé stromy (sic většinou mladší), kterým se tímto otevře příhodná příležitost pro růst.

Tím, že lýkožrout zahubí strom, zároveň připraví velké množství čerstvě odumřelé organické hmoty, tj. potravy, pro mnoho dalších organismů. Kůra narušená systémy chodeb od lýkožroutů funguje jako vstupní brána pro další druhy závislé na odumřelém dřevě. Mezi velmi početné a druhově diverzifikované skupiny saproxylofágů patří zejména: houby, mechy, lišejníky, brouci, blanokřídlí a dvoukřídlí. Bylo zjištěno, že na lýkožrouta smrkového je přímo vázáno nejméně 140 druhů organismů, přičemž řada druhů vázaných na rozpadlý les a odumřelé dřevo patří mezi ohrožené a chráněné. Výzkumy také prokázaly, že většina studovaných skupin od lišejníků přes byliny, brouky a pavouky až po ptactvo preferuje disturbovaný porost oproti starému lesu nebo sanovaným plochám.

Závěrem

Lýkožrout smrkový je tedy bezesporu přirozenou součástí smrkových lesů a v podmínkách přírodě blízkých horských lesů hraje řadu významných rolí. Na druhé straně v hospodářských lesích je právem považován za zásadního škůdce, který je schopen způsobit obrovské finanční škody. Z toho by vyplývalo, že v hospodářských lesích bychom měli lýkožrouta potlačovat, kdežto v lesích, kde je hlavním cílem ochrana přírody, bychom zasahovat neměli. Situace je však mnohem složitější, protože obě kategorie lesů spolu často sousedí a lýkožrout je tvor mobilní. Je tedy třeba celou situaci posuzovat na úrovni krajiny a dle konkrétních podmínek. Jednoznačným ponaučením, které vyplývá ze současné kůrovcové kalamity, je nutnost urychlené přeměny našich hospodářských lesů.

Mgr. Josef Kašák, Ph.D., (1984); doc. Ing. Jiří Foit, Ph.D., (1981); Ing. Petr Martinek, Ph.D., (1986) jsou lesničtí entomologové na Ústavu ochrany lesů a myslivosti Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.