VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Karel Klostermann: Črty ze Šumavy. Západočeské nakladatelství, 1986 (2. vydání, 1. vydání česky 1923 pod názvem Ze Šumavy u J. R. Vilímka v Praze, 1. vydání německy 1890 pod názvem Böhmerwaldskizzen je souborem textů psaných německy pro časopis Politik).

Citujeme z knihy:

Rok 1870 přinesl s sebou takovou kůrovcovou katastrofu, že všechny poměry na Šumavě se rázem změnily. Pohroma postihla celou oblast, sousední Bavorsko zrovna tak jako Čechy. Kdo pak v letech 1872 až 1874 přišel do našich hor, zhrozil se strašlivých následků nemilosrdného řádění lesního škůdce. Nedávno tu ještě stály temné zelené, nádherné vysoké smrky, ale najednou na nich začalo jehličí červenat. Změna postupovala od špičky pořád níž a níž a nakonec zrezivělo všechno jehličí odshora dolů a začalo opadávat. Kam jste dohlédli, všechny staré i mladé porosty dostávaly osudové rzivé zabarvení. Zrezivěl i zelený mech, který spadané jehličí doslova pohřbilo.

Byl to neobyčejné smutný pohled. Jen tu a tam čněl z tohoto mrtvého, narudlého moře zelený buk nebo širokolistý javor a tiše kolébal hlavou, jako by truchlil nad umírajícími druhy. Ve dne v noci se ozývaly údery seker a plápolaly ohně, mezi vrchy a skalami se rozléhala ozvěna praskotu bičů povozníků a dunění kmenů, které se po svazích řítily k bystřinám a splavům. Do tichého, liduprázdného chrámu přírody náhle vtrhl neobvyklý život.

Kníže Schwarzenberg a obec Kašperské Hory se obrátili na vládu se žádostí o pomoc; kdosi taky požádal o vojsko, které při všeobecných pohromách jako požárech, povodních a podobně vždycky pomáhalo. A tohle přece byla katastrofa mimořádného významu a dosahu!

Jenže baron Koller, místodržící v Čechách, prý žadateli odpověděl, že vojsko má úplně jiné poslání, než loupat kůru ze stromů.

Domácí síly nemohly tu pohromu zvládnout, a tak bylo třeba hledat pomoc u italských dělníků, kterých také několik set přijelo.

Broučková doba, jak lidé tu neblahou epochu pojmenovali, znamenala pro Šumavu dočasně hodně práce i hodně peněz. Dělníci si přišli na slušné výdělky a sedláci tržili za dřevo pěkné peníze, i když jednotlivé kmeny prodávali za babku. Nemalé částky jim taky vyneslo půjčování potahů a nejeden sedlák dostal za měsíc do ruky víc peněz, než dřív za celý život. I obchodníci s dřevem tušili tučnou kořist a kroužili tu pořád jako supi kolem mršiny.

Zní to dost podivně, ale ještě teď velebí někteří lidé „broučkovou dobu“ jako nějaký zlatý věk, který pro všechny znamenal blahobyt. Peníze se hrnuly ze všech stran, hostince se množily jako houby po dešti, ale rozmáhala se i nevídaná rozmařilost a neslýchaná zpupnost.

Lidé si zvykli na bujné veselí o nedělích a svátcích a rozhazovali oběma rukama; ale když se dříví zpracovalo, odvezlo a splavilo, příliv peněz ustal a všem přišlo zatěžko se vrátit k dřívějšímu životu. Lesy byly zpustošené a neposkytovaly žádný výdělek ani užitek, a tak si obyvatelé začali dlužit peníze v záložnách a u lichvářů. Dostavila se kocovina, usedlost za usedlostí přicházela na buben, neustále rostl počet ožebračených a rozmáhalo se vystěhovalectví.

Nakonec zpozorovala i vláda, že by se mělo pro Šumavu něco udělat, a poslala sem dvorního radu Exnera z Vídně, o jehož působení se svého času hodně mluvilo a psalo. Osobní roztomilost a dobrá vůle pana dvorního rady si jistě zaslouží veškerou úctu; nové odborné školy, zřízené v Kašperských Horách a Volarech, se v budoucnosti určitě dobře osvědčí. Ale každá dobrá věc potřebuje svůj čas a naše myšlení je příliš konzervativní a jsme tady příliš odloučeni od světa, abychom…

Ale ne, jsem obyčejný fejetonista a nechci se pouštět do obšírných výkladů o takových problémech. Stačí snad, že jsem se o nich zmínil.

Karel Klostermann

Ještě malá douška k „době broučkové“

Rozhodnete-li se přetisknout starý text, činíte tak zpravidla proto, že věříte, že má co říci i dnešnímu čtenáři. Jsme právě uprostřed kůrovcové kalamity, která je pravděpodobně tou největší, která kdy Čechy, Moravu a Slezsko postihla. Čteme o ní všude, čteme názory konvergentní i zcela protichůdné. Je těžké se v nich zorientovat, je těžké rozpoznat zblázněné pravdy od rozumných stanovisek. Klostermannův text budiž při tomto hledání mementem: i před sto padesáti lety vnímali lidé kůrovcovou kalamitu různě - jako katastrofu i jako příležitost, jak přijít k penězům… A jinak se jim jevila, když probíhala, a jinak zpětně po pár letech či desítkách let… Nejdůležitějším úkolem, který čeká na lesníky i všechny ostatní, kteří mají s dnešní kůrovcovou kalamitou co do činění, bezesporu je udělat vše pro to, aby naši potomci našli ve stejných místech les. A měl by to být les, který přinese, jak Klostermann píše, užitek. Tento užitek však může být jiným, než na jaký jsme doposud byli zvyklí a který jsme považovali za prvotní či nejdůležitější. Nezbývá nám proto nic jiného, než být rozumnými i otevřenými ke změnám. K cíli, za který se před našimi potomky nebudeme muset stydět, totiž vede pravděpodobně několik cest. Vzhledem ke všem rizikům, o kterých víme i které jen tušíme, zdá se být vhodné, aby rozumný hospodář šel cestou rozložení rizik, tj. rozrůznil své hospodaření tak, aby pravděpodobnost, že se mu přihodí jakákoliv plošná kalamita, byla díky těmto změnám zmenšena.

Jsem si dobře vědom, že to, co píše v závěru své vzpomínky na dobu broučkovou Klostermann, totiž že každá dobrá věc potřebuje svůj čas a naše myšlení je příliš konzervativní, platí i dnes. Přesto doufám, že tentokrát budeme alespoň trochu progresivními.

Petr Čermák