VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Současná gradace kůrovců se nevyhnula ani lesům v chráněné krajinné oblasti Beskydy. Kůrovcová kalamita, ať již skutečná, nebo hrozící, rezonuje mezi všemi beskydskými lesníky. Při setkáních s nimi se nyní rychle stočí hovor ke kůrovci, např. na to, jak vysokou nahodilou těžbu má který revírník, jaké ohrožení pro něj představují okolní lesní majetky nebo lesní rezervace ponechané bez zásahu. Neznalý pozorovatel při tom lehce nabyde dojmu, že lesnická činnost spočívá v řešení - zvládání kalamit, ať již sněhových, větrných, kůrovcových. Mnohým proto ani nemůžeme mít za zlé, že v maximální snaze bojovat s následky živelních pohrom si neuvědomují, že by situace mohla být jiná. Jiná byla samozřejmě před nástupem intenzivního lesnictví spojeného s masivní změnou dřevinné skladby lesů ve prospěch smrku (ta v Beskydech započala zhruba před 200 lety).

Na některých lesních majetcích nebo revírech je ale jiná i dnes. V lesích s přírodě blízkou dřevinnou skladbou, která odpovídá stanovišti s příznivou prostorovou strukturou, podíl nahodilých těžeb výrazně klesá. Teprve v takových lesích se lesník může naplno věnovat své práci - trvale udržitelnému (i ekonomicky) pěstování lesa. Může maximálně uplatnit svůj tvůrčí potenciál a současně využít přírodní síly, jakými jsou přirozená obnova dřevin v jejich plné genetické variabilitě, autoredukce mladých stromků, způsobená stíněním horních stromových vrstev, a naopak rozvoj cílových stromů s nejkvalitnějšími kmeny, velkými osluněnými korunami a vysokou individuální stabilitou. Takový způsob péče o les nejlépe odpovídá zásadám hnutí Pro Silva, zaměřeného na nepasečné hospodaření v lesích, které uplatňuje výběrné principy na úrovni jednotlivých stromů nebo jejich skupin.

V lesnictví je třeba nyní více než kdy dříve myslet na budoucnost. V blízké budoucnosti totiž budou muset lesy čelit mnohem rychleji nastupujícím změnám prostředí než dosud. Člověk mění globální klima celé planety, což se lokálně projevuje hlavně růstem průměrné teploty a častějšími extrémy v počasí (sucho, povodně, vichřice).

Smrčinám v Moravskoslezských Beskydech se nevyhnulo velké poškození exhaláty z nedalekých průmyslových zdrojů na Ostravsku, které vrcholilo v 70. a 80. letech minulého století. Na přelomu let 1978 a 1979 se k imisnímu zatížení přidal stres z extrémního poklesu teplot, což vyvolalo náhlé poškození stovek hektarů smrčin i bučin (ty na jaře nevyrašily). Tehdy byly vykáceny velké plochy lesů zejména v hřebenových partiích nejvyšších vrcholů hor situovaných blíž k průmyslovým zdrojům emisí SO₂. Naštěstí nedošlo k vykácení všech unikátních přirozených horských lesů, které jsou dnes až na výjimky přísně chráněny v rezervacích (např. NPR Kněhyně - Čertův mlýn, NPR Mazák, PR Smrk, PR Čerňavina). Po útlumu průmyslu a masivních investicích do odsíření průmyslových provozů se zdravotní stav beskydských lesů výrazně zlepšil. Nejmarkantněji se to projevilo na fruktifikaci lesních dřevin. Především buky začaly pravidelně plodit a jejich přirozená obnova probíhá i na imisně exponovaných lokalitách.

První problémy s novodobým hynutím smrkových porostů se v beskydském regionu, a to včetně příhraničního území Polska a Slovenska, projevily na přelomu milénia. Na našem území to bylo ve Slezských Beskydech ještě mimo území CHKO, kde byl zaznamenán první výrazný rozpad kulturních smrčin, a to v nižších a středních polohách mimo pásmo přirozeného rozšíření smrku. Hynutí smrku se urychlilo zejména po extrémně teplém a suchém roce 2003 a během několika následujících let zde byly nahodilými těžbami prakticky vykáceny všechny starší i středně staré smrkové porosty. Rychlé hynutí smrčin se v posledních letech přesunulo dál na západ. Postiženy jsou zejména okrajové části hor oteplované vzduchem z navazujících nížinných oblastí. Rozpad smrčin nabyl velkoplošných rozměrů hlavně po extrémně suchém roce 2015 zejména v oblasti Veřovických vrchů, v masivu Ondřejníku nebo na Jablunkovsku.

Co se týká obnovy a budoucího vývoje lesa na vykácených plochách, je výrazně lepší situace v oblastech s aktuálně vyšším zastoupením listnáčů a jedle, např. v okolí Frenštátu pod Radhoštěm nebo Jablunkova, kde nevznikají obrovské holiny jen proto, že je zde na větších či menších plochách rozšířen buk, méně také v kombinaci s jedlí či javorem (další dřeviny jako jasan, jilm, dub jsou zastoupeny jen okrajově). Prakticky všude - hlavně ale v ptačí oblasti Beskydy - se navíc na vykácených plochách ponechávají všechny jedle i jednotlivě vtroušené listnáče do fyzického rozpadu. Ponechané jednotlivé stromy nebo jejich skupiny takto poskytují velice důležité, byť částečné zastínění půdního povrchu holin a zároveň v krátké době i potravní a úkrytové možnosti pro ohrožený hmyz, měkkýše, ptáky či netopýry. Zároveň se tyto stromy zapojují do přirozené obnovy na vykácených plochách, takže posilují zastoupení listnáčů. Hlavně buk je nyní v celých Beskydech na vzestupu, samovolně se šíří pod usychající smrky a obsazuje původní lokality svého přirozeného výskytu. Již dnes lze vidět, jak se některé lokality po vytěžení kůrovcem napadených smrků přímo proměnily před očima v mladé bukové či smíšené lesy s ponechanými starými stromy v horní etáži. Ty se postupně rozpadají, a vytvářejí tak ideální podmínky např. pro hnízdění dutinových druhů ptáků. Na jednom takovém stromě, například v dutinách vytesaných datlem černým, hnízdí i více holubů doupňáků najednou…

Podstatně horší situace je na rozsáhlejších holinách po kulturních smrčinách bez účasti jedle a listnáčů. Zde je zapotřebí rychle zastínit půdu, aby se zabránilo degradaci humusové vrstvy a vytvořily se příznivé podmínky pro obnovu lesních dřevin i všech ekologických funkcí lesa. Na rozsáhlých holinách to nejlépe splňují přípravné dřeviny jako bříza, jeřáb či osika. Nezastupitelnou úlohu ve zmírnění klimatických extrémů na holinách, zadržování vody v krajině a pro zachování biologické rozmanitosti má také tlející dřevo v různém stupni rozkladu a s různou mírou oslunění. Samostatnou kapitolou jsou pak škody spárkatou zvěří na lesních dřevinách (okus pupenů a výhonů, ohryz a loupání kůry a vytloukání paroží), které představují asi nejvýznamnější ekologický problém současných nejen beskydských lesů.

Především v rámci ptačí oblasti Beskydy se ve spolupráci s ornitology vymezují lesní porosty důležité pro ochranu ptáků. Vzhledem k tomu, že předmětem ochrany jsou zde jak druhy bučin a jedlobučin (např. lejsek malý, strakapoud bělohřbetý), tak druhy horských, převážně smrkových lesů (tetřev hlušec, jeřábek lesní, datlík tříprstý), omezení ochrany přírody zasahují výrazně a na velkých plochách do hospodaření vlastníků či správců lesa. Na území chráněné krajinné oblasti je proto nezbytné intenzivně komunikovat s lesníky a hledat cesty, jak skloubit lesnické hospodaření s ochranou ohrožených druhů a stanovišť (v širším pojetí celých ekosystémů). Díky silnému vztahu místních lidí (nejen lesníků) k území se to zatím daří. Beskydy se svou vysokou přírodní hodnotou i neopakovatelnou krásou si to určitě zaslouží. Vždyť slovy velkého milovníka a ochránce karpatské divočiny doc. Antonína Bučka „oblouk karpatských pohoří je jedinečný tím, že i když často rozděloval a dosud rozděluje státy, pro lidské kultury a také pro živou přírodu působil vždy spíše jako důležitá spojnice“.

CHKO Beskydy

Moravskoslezské Beskydy jako nejvyšší a nejrozsáhlejší ze tří pohoří v rámci CHKO Beskydy mají některá specifika, která je odlišují od jiných horstev v České republice. V prvé řadě se jedná o karpatské flyšové pohoří, které jako jediné v ČR zahrnuje také lesní vegetační stupně s přirozeným výskytem smrku včetně velmi vzácného stupně smrkového na nejvyšších beskydských vrcholech. Lesy chráněné krajinné oblasti Beskydy leží na západním okraji karpatského oblouku v místech, kde se Karpaty nejvíce přibližují horským regionům hercynské biogeografické provincie. Pestrost beskydské krajiny je dána zejména členitým reliéfem a mezoklimatem. Nejrozšířenějším vegetačním stupněm je zde 5. jedlobukový, zaujímající 70 % plochy bioregionu, 4. bukový, který zahrnuje 19 % území, na 6. smrkojedlobukový připadá 10 % a na smrkový pouze necelé 1 %. Současná lesnatost území je velmi vysoká a blíží se 75 %, na louky a pastviny připadá dalších 13 % plochy, podíl orné půdy je maximálně 5 %. Výjimečné geoekologické postavení Moravskoslezských Beskyd v krajině ČR dobře ilustruje hodnota koeficientu ekologické stability, což je poměr plochy ekologicky relativně stabilních společenstev (lesů, luk, pastvin, vodních ploch, zahrad, sadů) k výrazně nestabilním (orná půda, zastavěné plochy). V beskydském biogeografickém regionu činí hodnota tohoto koeficientu 13,1 (Culek 1996). Pouze v 7 bioregionech ČR z celkového počtu 91 je hodnota ekologické stability krajiny vyšší než 10.

Mgr. Tomáš Myslikovjan (1973) pracuje jako lesník-ekolog v AOPK ČR na Správě CHKO Beskydy, věnuje se ochraně a péči o lesy v hornatější severní části CHKO v okresech Frýdek-Místek a Nový Jičín. Zabývá se ochranou biotopů ptáků žijících v lese, zejména v ptačí oblasti Beskydy, realizací regionálního akčního plánu na ochranu tetřeva, podporou zadržování vody v krajině a ochranou obojživelníků v lesích, zajišťuje realizaci opatření na zlepšení dřevinné skladby a biodiverzity lesů (především podporou jedle), realizuje