VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V předchozím díle Obrazů lesa v české próze byl představen žánr přírodní beletrie, který tvoří nedílnou součást české literatury již od počátku 20. století. Stejně jako Jan Vrba i T. E. Tisovský náleží mezi autory, pro které příroda byla ohniskem tvorby.

Životní osudy T. E. Tisovského bychom jen stěží mohli označit za všeobecně známé. Navzdory jeho bohaté literární činnosti se nejedná o proslulého autora. Tobiáš Eliáš se narodil 9. ledna 1863 v obci Tisová, podle níž si později zvolil svůj pseudonym. Vyrůstal a základní školu absolvoval v Českých Heřmanicích a ve Vysokém Mýtě, reálku vychodil v Litomyšli. Poté studoval v Praze na ČVUT. Jistý čas působil jako chemik v cukrovaru, později se stal finančním úředníkem. Zemřel 23. března 1939. Byl obdivovatelem Aloise Jiráska, se kterým se seznámil během svého pobytu v Litomyšli, kde byl Jirásek nejen jeho učitelem, ale stal se pro něj i literárním vzorem.

Tvorba T. E. Tisovského je velmi rozsáhlá, neboť zahrnuje více než padesát děl. Jedná se o novely a povídky, knihy pro děti, překlady (například díla Rudyarda Kiplinga), práce populárně-naučné či vzpomínkové. Značnou část jeho díla zaujímá zmiňovaná tvorba pro děti a mládež, v níž se věnoval přírodě a jejím zvířecím obyvatelům: Příhody malé myšky, Na panství kmotra čápa, Potulný kominíček, Uprchlíci, Jetelový čtverolístek a jiné lupení. Příroda vévodí i románu Plíživé kroky (1925). Tisovský se v těchto dílech soustředil především na příběhy zvířat. Své zvířecí hrdiny sice vykresloval v poněkud polidštěné podobě, avšak jejich přirozené prostředí líčil zcela realisticky.

V románě Plíživé kroky jsou lesní zákoutí dějištěm silného dramatu. Na rozdíl od Karla Klostermanna, Viléma Mrštíka či Jana Vrby, kterým byly věnovány předcházející díly Obrazů lesa v české próze, ukazuje Tisovský lesní prostor ve zcela jiném světle.

Jeho hvozd je nevyzpytatelný - jednou je malebný: […] Helena uhnula vlevo ke skupině šviháckých modřínů, pyšnících se nádherou jarního hávu, a odtud pohodlnou stezkou kolem ohromných šedých balvanů se dále brala do zasněných tišin. Smrkový les, ne příliš hustý, a proto jasný, rozrůstal se na homolovitých pahrbcích. […] Pojednou se smrkový les docela rozsvětlil. Vpravo na rozlehlém kopci pestřilo se smrčí, vysoké sotva jako člověk. Oblé, větry a dešti ošlehané balvany vysunovaly své hřbety nad tento porost […]. Temná zeleň porostu byla postříkána jasnějšími sloupky letošních ratolestí, jež připomínaly podobu několikaramenných svícnů, v nichž svíce zeleně hořely na oslavu jara. Celé úbočí táhlého kopce bylo vyzdobeno těmito svícny. Vysoko přečnívaly nad mladé smrčí bělostné, elegantní břízy […] nyní [se] nad nízkými smrčky sebevědomě nadnášely kromě krasavic bříz tu a tam i košaté boučky hladkých, olivově šedých kmenů a lesklého lupení, od něhož se blyskotavě odrážely sluneční paprsky. Podruhé je les děsivý: Pěšina […] nevinula se pořád místy tak půvabnými. Celých deset minut šla Helena mrtvým šerem starého smrkového lesa. Vždycky se jí zdálo, že vstupuje do tábořiště zamračených starochů a že není jisto, vyvázne-li bez pohromy. Nezaslechla tam nikdy ptačího popěvku. Jen datel někdy zaťukal do dutého pně - a podobalo se to zatloukání hřebíků do rakve. […] Nejméně vlídnou částí lesa byla však houština, do níž by se člověk za živý svět nedostal, kdyby si neklestil cestu sekerou a pilkou. Smrčky, u země silné jako ruka velkého muže v zápěstí, už od země si splétaly větve navzájem, neboť byly příliš hustě vedle sebe nasázeny. Leckterý smrček churavěl. Měl větve obaleny šedou snětí a opředeny pavučinami. Tato strašidelná houština byla rozložena na půdě divoce rozryté, dolíkovité a kameny zavalené.

Dívčina cesta je demonstrací „dvojjedinosti“ lesa - místa živoucího a životadárného, stejně jako nebezpečného až smrtícího. Je předzvěstí onoho v přírodě se neustále odehrávajícího boje o přežití.

V navenek pokojném, tichém a měkkém stínu stromů se odehrává dramatický zápas o život plný nečekaných zvratů. Zdánlivě smrtelně zraněná kočkovitá šelma bojuje s přírodními i lidskými nástrahami, aby se mohla znovu setkat se svým mládětem. Z celého románu můžeme vycítit nejen autorovu lásku k lesní krajině a tamní flóře i fauně, ale také výraznou znalost líčeného prostředí.

Jeho pozornost se zpravidla orientuje na živočišnou složku přírodní říše, obzvláště na ptactvo: Když stoupali pěšinou […], přiletovaly sem skrze vrcholky dalekého smrkového lesa první ohnivé šípy probuzeného slunce. Ale ranní koncert ptactva byl už v proudu. […] Na špičkách smrčků, nemnoho vyšších nežli člověk, cvrčeli strnadi, otočeni přímo proti oslňujícím slunečním paprskům. Lindušky vyletovaly z korun osamělých bříz a boučků, v letu zpívaly a vracely se na svou větev.

Les je v tomto díle tedy především domovem nespočtu zvířat. Místem, v němž žijí a umírají, ať už společně či jedno na úkor druhého. Představuje jeviště pro jejich dramata. Je tichým, mlčenlivým svědkem naplňování věčného pravidla přírody - zákona silnějšího.

Veronika Trnková