VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

K výběru třetí citace z Lorenzových 8 smrtelných hříchů mě inspirovaly dvě věci. Byla jimi slova brigádního generála v záloze Ing. Andora Šándora, kterými vyslovil i u nás doma často opakované zjištění. Máme sice profesionální armádu, máme i dobrovolný profesionální vojenský výcvik mladých mužů i žen, do kterého se mohou sami hlásit, tzv. aktivní zálohy, ale přes stoupající zájem o účast máme v jejich řadách jen něco přes dva tisíce příslušníků, z toho málo přes sto žen. Maně si vybavuji, jak davy mladých lidí projevují vlastenecké nadšení při sportovních vítězstvích našich mužstev před obřími obrazovkami s tolik diskutabilními výkřiky „kdo neskáče, není Čech!“. Parafrázovala bych tento stupidní slogan s výzvou, že nikoliv, kdo neskáče, ale kdo není připraven…, a taky může být zaskočen. Za vlast v tomto případě kromě státními hranicemi vymezeného prostoru považuji něco mnohem konkrétnějšího - rodinu a majetek, rodiče, děti, domovy.

Druhou inspirací je film Šumař na střeše a jeho předloha, román Tovje vdává dcery, který v roce 1949 napsal Šlom Alejchem. Krásným a hluboce lidským příběhem se vine myšlenka tradice, tradice nenáviděné i velebené, ztracené, v bolestech hledané a znovu nalezené. Tak tedy K. L.:

Vysvětlit pomocí principu mutace a selekce vznik a dokonce udržování takových vzorců sociálního chování, které sice pospolitosti prospívají, ale jedinci škodí, to je dosud obtížný problém. … Například u kavky (Coleus monedula) existuje obranná reakce, kde každý jedinec s krajní odvahou brání aktivně jiné jedince téhož druhu, které uchvátil dravec. Lze snadno pochopit, že (a z jakých důvodů) má skupina, jejíž příslušníci se takto chovají, lepší vyhlídky na přežití než skupina, které toto chování chybí. Co však brání tomu, aby se uvnitř skupiny vyskytli jedinci, jimž solidární obranná reakce chybí? Vždyť dědičně podložená ztráta této reakce se musí u některého jedince dřív nebo později vyskytnout. A ztráta takového nesobeckého chování znamená přece pro svého nositele selekční zvýhodnění, protože obrana jiného příslušníka druhu je nebezpečná. Dříve či později se pak musejí ve skupině prosadit asociální elementy, které parazitují na sociálním chování dosud normálních příslušníků skupiny. Nevíme, co vlastně u pospolitě žijících obratlovců brání tomu, aby v jejich skupině převládli sociální parazité. … Těžko si představit, že by třeba kavka byla nějak dotčena „zbabělostí“ své družky, která se nepodílí na solidární obraně. „Dotčenost“ asociálním chováním známe pouze u živých systémů s poměrně nízkou a pak až s nejvyšší úrovní integrace: u buněčného „státu“ a v lidské společnosti.

Imunologové objevili nanejvýš významné skutečnosti, které potvrzují úzkou souvislost mezi schopností tvorby protilátek a nebezpečím vzniku zhoubných nádorů. Lze se dokonce domnívat, že tvorba specifických protilátek byla „vynalezena“ pod selekčním tlakem působeným u déle žijících a především déle rostoucích organismů neustálou hrozbou vzniku nebezpečně asociálních buněčných forem. Vzhledem k obrovskému množství buněčných dělení, a tedy i k velké možnosti patologických mutací je tato hrozba nemalá. …

U normálního příslušníka lidské společnosti existují vysoce specifické způsoby reakcí na asociální chování. Jsme-li svědky týrání dítěte nebo znásilnění ženy, zdvihne se v nás odpor a i ten nejmírnější reaguje protiútokem…

Jde pravděpodobně o druh smyslu pro právo, které se zrodilo zároveň s námi (J. W. Goethe).

Vzorce takového chování jsou tedy dost možná vrozené. … jsem si však vědom obtíží přesvědčivého důkazu. Můžeme však považovat za skutečnost, že Homo sapiens disponuje vysoce diferencovaným systémem vzorců chování vylučujícím všechny společensky nebezpečné parazity, obdobně jako tělo tvoří protilátky, aby vymýtilo parazity ohrožující celé buněčné společenství…

A ta tradice? Ani s tou to u K. L. není prosté a jednoduché:

… Procesy, jimiž civilizace získává a uchovává si nové znalosti nezbytné k další existenci, jsou rozdílné od procesů, které vedou k proměnám druhů. Avšak metoda, kterou je znalost, již třeba uchovat, vybírána z mnoha nabízených možností, je jak ve vývoji druhů, tak ve vývoji kultur zřejmě táž, totiž výběr po důkladném vyzkoušení. Rozdíl je v tom, že člověk svým stále účinnějším ovládáním přírody vylučuje jeden faktor selekce po druhém. Selekční tlak není tak neúprosný, jako je tomu ve vývoji druhů. Člověk si může dovolit vléct s sebou víc neužitečného balastu - různých luxusních struktur - než jakékoli divoce žijící zvíře. Je pozoruhodné, že je to zřejmě pouze sám proces selekce, který rozhoduje, co se stane součástí trvalého fondu znalostí civilizace jako tradiční posvátné obyčeje a zvyky. Zdá se totiž, že i vynálezy a objevy, ke kterým se dospělo rozumem a racionálním zkoumáním, nabývají po delší době předávání z generace na generaci rituálního, ba dokonce náboženského charakteru. … K velmi škodlivým důsledkům vede chybné přesvědčení, že jen rozumově pochopitelné, nebo dokonce jen vědecky dokazatelné náleží k trvalému vědění lidstva. Tento názor povzbuzuje „vědecky osvícené“, aby hodili přes palubu ohromnou zásobu vědění a moudrosti obsaženou v tradicích každé staré civilizace a v učeních velkých světových náboženství. Každý, kdo je přesvědčen, že to vše už pozbylo veškeré platnosti, si pěstuje další neméně nebezpečnou iluzi: totiž že věda může vytvořit celou kulturu se vším všudy z ničeho, jen pomocí pouhého rozumu. Tato představa je jen o něco méně slabomyslná než názor, že naše znalosti stačí k tomu, abychom dokázali zlepšit lidstvo zásahy do jeho genetické výbavy. Každá kultura představuje zrovna tak velkou zásobárnu selekcí nahromaděného vědění jako nějaký živočišný druh. A žádný živočišný druh jsme, jak známo, nikdy vyrobit nedovedli. … Mimořádné podceňování iracionálního kulturního fondu našeho vědění a stejné přeceňování všeho toho, co je člověk jako Homo faber schopen pomocí svého rozumu vytvořit, to nejsou jediné faktory, které hrozí zničit civilizaci; nejsou ani faktory rozhodujícími. … ALE!!! Kterákoli jasně ohraničená kulturní skupina má sklon považovat se skutečně za oddělený druh se svými tradicemi a znaky potud, že neuznává členy jiných srovnatelných jednotek (nejen jiný kmen, jiný národ, jiné etnikum, vyznavač jiných náboženských hodnot, ale i kdokoliv odlišný nebo s jiným názorem; rodiči nebo dětmi a starými lidmi, homosexuály, tělesně postiženými počínaje a politickými odpůrci konče) jako plnohodnotné lidi. Tento důsledek oddělování se je velmi nebezpečný: zábrany vůči zabíjení (a ohrožování či umlčení) bližního jsou tím z velké části potlačeny…

FaBo