VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jedním ze způsobů, jak hledám nové strašáky, jsou nahodilé výlety do míst, kde jsem ještě nebyl. Takhle jsem před čtyřmi lety zajel i do Slavošova u Zruče nad Sázavou. Hned před vesnicí jsem jich na bramborovém poli objevil pět. A když jsem k nim došel, tak jsem v dáli zahlédl další. Ale to nebylo všechno. Na konci vesnice jich na mě čekala celá armáda. Celkem jsem tam tenkrát napočítal čtyřicet jedna strašáků! Nezvykle velká úroda. Strašáků, hlavně těch polních, za těch šestnáct let, co je pozoruji, hodně ubylo.

Zrovna jsem myslím fotil kněžnu Libuši, když se z křoví vynořil starý muž a ptal se mě, co tady pohledávám. Po mém vysvětlení se uklidnil a řekl mi, že si tady dávají na lidi pozor, protože ve vesnici bydleli a donedávna i vraždili manželé Stodolovi. Venkovan se však se mnou nakonec loučil optimisticky: „Přijeďte za týden, to budou taky v kukuřici!“

Skutečně, příští týden jich přibylo ještě osm. Mimochodem, je to můj stále platný osobní rekord v počtu strašáků na jednu vesnici. Přitom jsem v okolních obcích nenarazil ani na jednoho. Podivné místo je ten Slavošov.

Hned jak skončila zima, jsem se tam vydal znovu. Loňští strašáci buď zmizeli, nebo leželi polorozpadlí na okraji pole. Stál tu však jeden nový. Smutně se díval do březového háje a jakoby hrál na dřevěnou flétnu. Krysař.

A další rok jsem tam už žádného nenašel. Zmizeli nejen strašáci, ale i velká část lesa v údolí. Popadal i březový háj. Viděl jsem jen stovky pahýlů vyvrácených stromů od vichřice, která se tudy prohnala.

Rudolf Šmíd