VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Uprostřed letošního léta oslavil své šedesátiny náš redakční druh docent Václav Štěpánek (*31. 7. 1959). Profesí historik - balkanista a slavista na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně je též aktivním vyznavačem moravského folkloru. Je starostou brněnského Slováckého krúžku, rád si zahraje a zazpívá i v naší cimbálové muzice Veronica. Především je však zaníceným ctitelem horských (karpatských a balkánských) pastevních krajin, kterými se nejen rád toulá, ale z pozice krajinně-ekologicky poučeného historika studuje a zasvěceně líčí jejich strukturu, historii a vývoj. Václav Štěpánek rozumí krajině a jejím lidem a umí je mít neokázale rád.

Členem redakční rady Veroniky je od jejího 5. ročníku (1991), kdy mezi nás, vesměs amatéry, přišel jako zkušený publicista a redaktor s praxí v denním tisku (Lidová demokracie) i časopise (Věda a život). A tak není divu, že se zde stal nezastupitelným jak svými organizačními redaktorskými aktivitami (v letech 1995-1998 byl výkonným redaktorem a posléze šéfredaktorem, v letech 1997-2010 předsedou redakční rady), tak obsahem a záběrem svých článků. Od roku 1988 dodnes jich je stovka! O šíři a hloubce Václavova záběru především ve venkovské krajině svědčí již názvy jeho hlavních článků, sloupků i recenzí ve Veronice. Vyberme alespoň některé: Historie struktury krajiny (č. 3-4/1988), Selské cesty (2/1993), Beskydy jsou umělecké dílo (1/1995), O selské moudrosti (3/1997), Rolník a krajina (4/2000), Historický vývoj našeho vinohradnictví (5/2000), Mizející svět kopanic (2/2001), Biodiverzita a staří hospodáři (5/2010), Mizející svět seníkových luk (6/2012), Jak jsem potkal naše velké šelmy (3/2018). O hlavním předmětu jeho zájmu pak svědčí dvě výborná zvláštní vydání Veroniky, která redigoval a napsal do nich podstatné statě - Pastevectví a krajina (2000) a Karpaty, krajina a lidé (2002). Naposledy byl garantem čísla s tématem Louky a pastviny s vlastními stěžejními texty Pastevní krajina v minulosti a současnosti a Lidová píseň, louky a krajiny (3/2015). A nelze nepřipomenout, že právě Václav Štěpánek byl hlavním řečníkem na úspěšném večeru Krajinou Podkarpatské Rusi, který koncem března letošního roku uspořádal k tematickému vydání Veroniky Pavel Klvač v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově.

Ve své „krajině srdce“ (2016), v níž zkraje běduje nad ztrátou jesenického Mravenečníku, přiznává: „Mé srdce ovšem bez skutečné krajiny bít nedokáže, potřebuje ji k životu. A tak mytický a vzpomínkový Mravenečník nahradila živoucí krajina - země mezi Lyským a Jablunkovským průsmykem. Zbrázděná horskými hřbety a hlubokými údolími, se svahy posetými starými usedlostmi […] Krajina pasek a lazů […] Krajina jalovcových pastvin, orchideových luk i hlubokých lesů […] Krajina spjatá s písní.“ Vím však, že Václavova krajina srdce se rozprostírá i mimo Beskydy a Javorníky, mimo Valašsko, že ho přitahují další a další modravé hřbety Karpatského oblouku s poloninami směrem na východ a na jih, přes pastviny v okolí českých vesnic rumunského Banátu dále přes Dunaj až do balkánských hor. A tak mu popřejme pevné zdraví, aby se mohl ještě dlouho toulat a nořit do života horských pastevců, aby mohl čichat ty zázračné omamné vůně pasteveckých ohňů i zmoklé ovčí, kraví, ba i medvědí srsti, a vydávat o tom všem poutavá svědectví. A přinesme mu alespoň symbolickou kytici z karpatských pastvin. - Horský jestřábník oranžový se žlutými náholníky a mochnou zlatou, s modromodrým hořcem tolitovitým i růžovým hadím mordem. Dominantní v té kytici ovšem musí být pcháč bělohlavý, ten mohutný bodlák s bělostnými zákrovy, který bývá doslova mateřským znaménkem některých karpatských pastvin. A nechme při této slavnostní příležitosti usednout do jeho květů motýla, dokonce jasoně červenookého, tak jak to na Horehroní roku 1931 zaznamenal přejemnou kresbou Parnassius apollo na bodláku Max Švabinský.

Jan Lacina