VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přesídlením (resp. vynuceným odsunem za prací po zrušení mého úspěšného muzejního pracoviště) z rodné Moravy do jižních Čech se můj akční rádius posunul směrem na jihozápad. Místo výletů a vandrů na Slovensko či do Jeseníků, typických pro vandrování „za totáče“, se najednou přiblížila na dosah vysněná Šumava a vytoužené Alpy.

Na moje návrhy zajet do Jeseníků, slovenských hor nebo jen na Vysočinu reaguje můj partner (profesor Jihočeské univerzity původem z východních Čech) jasným argumentem: do Alp je to blíž. Vskutku. V tom prohlášení se snoubí dva faktory: absťák předrevolučních vandrovníků s neúkojným botanickým apetitem okusit a vidět všechno znovu a znovu, dokud nám to ještě chodí, kouká… Stimulem jsou kromě přírodních krás naši parťáci z řad studentů či středoškolských kantorů nalákaných na výukových botanických víkendech a rovněž členové našich rodin od dvou do devadesáti let.

Ale zpátky k tématu: na stromy, respektive na šišky!

Setkání první: Při alpských přechodech nás na turistických chatách okouzlil Zirbenschnaps: ve skle zářící purpurová tekutina vonící horskými solitérními borovicemi ošlehanými větry, pryskyřičné chuti i vůně. Tu jí dává Zirbe, vědeckým jménem Pinus cembra, v trampských písních nazývaná mylně cedrem, správně borovice limba. Majestátní solitérní stromy vyšších poloh mě okouzlily ihned.

Setkání druhé: Týkalo se konzumace tekutého pokladu. Jak ta dobrota vzniká, to jsme pochopili až při jedné z dalších návštěv Alp: na slunečném zápraží horské chaty nad jezerem Duisitzkarsee jsme spatřili pětilitrové sklenice s rudou tekutinou obklopující mandaly s koncentrickými kapkovitými vzory. A bylo jasno: příčně nařezané mladé limbové šišky louhující se v alkoholu.

Skoro každá rodina provozující alpskou chatu si Zirbenschnaps vyrábí sama a chuť je variabilní, ale ani ta komerční varianta k zakoupení v potravinách není k zahození. Pro mého věcného manžela je Zirbeschnaps něco, co mu chutná jako součást místního koloritu, pro mě se tajemství jejího zrodu stalo výzvou. Kdysi jsem jako dítě za oknem domova zažila sklenici mladých smrkových výhonků v cukru, dobrotu „na průdušky“, od té doby smrkové vršíčky větviček pravidelně ozobávám. Pryskyřice mě zaujala nejen ve své fosilní podobě: jantar je naším rodinným šperkem, k mým slovansky-srovnávacím jazykovědným rodičům putovaly jantarové šperky jakožto dárky od přátel z různých pobaltských regionů, já sama ho už jako desetiletá hledala na baltských plážích Helské kosy a jásala nad objevy mořem ohlazených zlatohnědých pivních střepů. Pryskyřici z poraněných „lezacích“ stromů u nás na dvoře i v lesích kolem Rejvízu ochutnávala a žvýkala stejně jako naši prapředkové, a dokonce ozobávala i drobící se přírodní sekané jantarové korálky. K pokladům šišek mě přivedl až ve zralém věku onen Zirbenschnaps.

Setkání třetí, stále přetrvávající dějství: Sběr mladých, ještě zelených šišek. Netřeba lézti na strom a činiti mu násilí odlamováním mladých nadějí, pod limbou obvykle leží nějaké ty kousky, která třeba upustila veverka. Do sáčku s nimi (bohužel do igelitového, papírový by se přilepil a textilní tašku nelze od smůly vyprat) a po návratu domů zpracovat. První pokusy z příliš dřevnatých šišek byly fyzicky náročné, na krájení se nejlépe osvědčil odlamovací nožík, půlcentimetru silná kolečka zalita alkoholem (40% neochucená vodka). Další várka nakládání proběhla snáze, kvůli časové úspoře jsem ponořila celé mladé šišky. A osvědčilo se. I ony pustily siličnatou chuť a navíc při opětovném použití na „druhák“ už byly macerované a šlo je snáze řezat. V alkoholu si poleží tři týdny i déle (zavařovačku označuju štítkem s datem založení a lokalitou). Výluh je možné průběžně slévat a macerát znovu dolít (doporučuji označit římskou číslicí, jestli jde o originál, druhák nebo třeťák). Pokud někomu vadí usazenina z drti macerovaného pletiva, může to přecedit (já to nechávám sedimentovat). Na požadovanou chuť lze zjemnit převařenou vodou, přisladit cukrem (používám surový) nebo doplnit alkoholem.

Použití netřeba rozvádět. Příjemné je to jako „šlaftruňk“, zvláště předcházela- li masitá večeře. Doporučení: na cesty nedávat do oblíbené kovové placatice, pryskyřičného povlaku uvnitř se stěží zbavíte.

Setkávání a zastavení čtvrté a následující: Na cestách, kde potkáme mladé šišky různých druhů. Takto se na mé polici vyluhovaly už i zelené cedrové šišky, které jsem z větve majestátního velikána stahovala trekovou hůlkou stojíc přitom na parapetu hotelového pokoje nad jezerem Lago di Garda. Jindy to byla „kanárovice“ z šišky endemické Pinus canariensis z ostrova Tenerife. Zde jsem se dočkala milého překvapení ve formě vedlejšího produktu - velkých křupavých semínek. Kanárské borovice se otevírají a vypouštějí semínka po požárech. Já tu zelenou okroužlala do lihu a zbavenou zelené horní vrstvy ponechala osudu na rozehřátém parapetu. Stažené šupiny se otevřely a nabídly mi ta úžasná semínka.

S přechodem na domácí zdroje mi poskytly vůni i borovice lesní i černá, modřín, kleč. S popiskou lokality a data sběru jako voňavé vzpomínky na výlety i na přátelská setkání…

Rada závěrem: komu to nechutná coby panák, může si dát pár kapek do vody, siličnatý nádech je snesitelný a určitě je to zdravé! A taky můžete poskytnout úlevu unaveným svalům i bolavým kloubům formou mazání.