Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Tetřívek včera, dnes a zítra


Jiří Flousek, č. 4/2019, s. 28-29

Poslední dobou z různých stran docházejí stesky do ubývání zvěře tetřívčí a je tomu skutečně tak, ačkoli není ptákem kulturním, naopak spíše si libuje i v zanedbaných, málo hleděných polesích (selských) se smíšenými porosty. Veliký podíl na tom mají také lovci sami, odstřelují na tokaništích často kohouty, kteří svůj životní úkol - spáření, oplození - dosud nebyli vykonali.

[Karel Kněžourek, Velký přírodopis ptáků…, 1910-1912]

Jako by ani neuplynulo celé století, Kněžourkův povzdech se dá zopakovat i dnes. Dva zásadní rozdíly by se ale přece jen našly.

Kněžourek si posteskl v době, kdy tetřívci žili v počtech mnoha desítek tisíc ptáků na téměř celém území českých zemí. V době sepisování Velkého přírodopisu totiž zmiňovaní lovci každým rokem ulovili kolem 10 000 tetřívků. Dnes jejich odhadovaná početnost patrně nepřesahuje pouhých 400 tokajících samců, spolu se samicemi tak u nás žije nanejvýš tisíc jedinců.

Druhým rozdílem je onen lov. Tetřívci se přestali střílet asi před 40 lety, a přestože ohromné množství ulovených ptáků na začátku minulého století pravděpodobně přispělo k sestupnému trendu našich tetřívků, dnes jsou důvody pokračujícího úbytku jiné - mizení vhodných stanovišť a rušení.

Ještě v polovině minulého století bylo možné zastihnout tetřívky na většině území naší republiky. Při celostátním mapování ptáků v letech 1973-1977 byli nalezeni již jen na 15 % původní plochy, stále ještě ale v poměrně vysokých počtech - odhadem 1250-2250 samců. Pak už následoval dramatický pokles: 800-1000 samců k roku 2000, necelých šest set v roce 2005 a odhadovaných 340-380 samců k roku 2017. Během 40 let tak z naší krajiny vymizelo plných 80 % tetřívků!

Ptáci zmizeli ze všech níže položených oblastí, z Vysočiny, Jeseníků nebo Českého lesa a přežívají jen ve třech horských populacích - v Krušných horách, Krkonoších a Jizerských horách, na Šumavě a v Boleticích… a pár dožívajících „drobků“ v Doupovských horách a severomoravské Libavé. Navíc ve všech oblastech tetřívků stále ubývá - nejdramatičtěji na Šumavě, za 40 let zhruba o 90 %, ve zbývajících pohořích o 40-60 % za poslední dvě dekády.

Kdo za to může?

Jak jinak, člověk. Hlavní příčinou je úbytek vhodných biotopů. Tetřívek preferuje otevřená stanoviště, především podmáčené louky, slatiniště a rašeliniště, vřesoviště či paseky, s bohatým bylinným patrem, různými druhy brusnic a s roztroušenými porosty bříz, vrb a jeřábů. Důležitou podmínkou je přítomnost mladších lesních porostů v blízkém okolí, kde se tetřívci ukrývají a kde samice zakládají hnízda. V této pestré mozaice nesmějí chybět ani obnažená místa se sporou vegetací, kde tetřívci vyhrabávají a sbírají kamínky, pomáhající jim v žaludku k lepšímu zpracování potravy.

Takový typ prostředí ale z naší krajiny rychle mizí už od poloviny 20. století. Vlhké louky a četné mokřady v nížinách stejně jako rašeliniště či podmáčené smrčiny na horách byly odvodněny, do původně málo využívané krajiny se postupně šířilo intenzivní hospodaření. A tetřívci ustupovali a ustupovali… a jejich dříve souvislý výskyt se tříštil, až zůstaly jen izolované populace v několika málo horských oblastech.

Dalším negativním faktorem, v současnosti možná nejvýznamnějším, je rušení tetřívků na tokaništích, hnízdištích a v místech jejich zimního výskytu různými lidskými aktivitami, nejčastěji sportovními a rekreačními. Tetřívci jsou totiž velmi citliví na jakékoliv rušení. Návštěvnost našich pohraničních pohoří přitom v posledních letech stoupá, pěší turisty, běžkaře či skialpinisty potkáváme i v místech, která jsou pro úspěšné přežívání posledních tetřívků klíčová.

Celoročně významné, ale každé jaro nejdůležitější je zejména tokaniště. Během dubna a května se na něm shromažďují samci, bojují o samice a nejúspěšnější z nich se s nimi páří. Jsou-li vyrušeni, odletí, nastane-li klid, přiletí zpět. Jsou-li vyplašeni opakovaně, vrátí se až další den. A nastává-li takováto situace každodenně, mohou mít rušení ptáci problémy s rozmnožováním. V extrémním případě vůbec nemusí dojít k páření, samice snese neoplozená vejce a hnízdění je neúspěšné.

Kritickým obdobím pro přežívání tetřívků je zima. Tu z větší části tráví pod sněhem, do kterého si vyhrabávají nory a nechají se zapadat sněhem. Takové iglú je chrání před nepřízní počasí i před predátory. Noru opouštějí jen po ránu a v podvečer, aby nasbírali potravu a doplnili zásoby energie. Každé další opuštění nory navíc pro ně představuje zbytečnou ztrátu energie, nutnost trávit více času na sněhu při shánění dodatečné potravy a zvýšené riziko, že je uloví nějaká šelma nebo dravec.

Tetřívci navíc nejsou žádnými světoběžníky. Právě naopak - s trochou nadsázky zemřou tam, kde se narodili. Průměrný tetřívčí samec stráví celý svůj život do jednoho kilometru od místa, kde se vylíhnul, průměrná stará samice do 5 km a trochu „rozlítanější“ jsou jen mladé samice přeletující zhruba do 10 km. U takto usedlých ptáků dnes není téměř žádná šance, aby se šumavští tetřívci potkali s krušnohorskými a ti s jizerskohorskými či krkonošskými. A okolní příroda nám nepomůže. Nejbližší životaschopné populace totiž žijí „nedosažitelně“ daleko - až v Alpách nebo v severní Evropě.

Izolovaná populace, obzvláště když se jí nedaří, je přitom zásadním problémem pro každého živočicha. Klesne-li její velikost v případě tetřívků pod uváděných 100 jedinců, kříží se mezi sebou již více či méně příbuzní ptáci, genetická kvalita jejich potomků klesá a celá populace směřuje k nevyhnutelnému zániku. A všechny tři naše nejpočetnější populace se k této limitní hranici už přibližují!

Mají naši tetřívci vůbec ještě šanci?

S trochou přehnaného optimismu snad ano. Využitelná řešení existují a jsou relativně jednoduchá, jak napovídají předchozí odstavce - zachovat či zlepšit nabídku tetřívčích biotopů a nerušit ptáky během toku a v zimě. Je to však vůbec reálné?

V prvním případě určitě ano. Jak ukazují zkušenosti z Jizerských hor a Krkonoš, vhodné plochy pro tetřívky lze vytvářet a ptáci se na ně stěhují hned po jejich vzniku. Zatím neřešitelným problémem se ale zdá být řešení druhé. I tady máme aktuální zkušenosti z Krkonoš, na rozdíl od nově osídlovaných biotopů však negativní. Vždy se najde nemálo návštěvníků, kteří se i přes četná upozornění a legislativní zákazy vydávají mimo cesty do volného terénu, do míst, kde tetřívci tokají, hnízdí či zimují. Někteří z nich dokonce na čtyřkolkách a sněžných skútrech. Nepodaří-li se vyřešit tento zádrhel, pak je šance na přežití našich tetřívků mizivá!


Jiří Flousek, zoolog Správy Krkonošského národního parku, předseda České společnosti ornitologické.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu