VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Předchozí dva díly Obrazů lesa v české próze byly věnovány autorům přírodní beletrie a ani tentokrát tomu nebude jinak. Mezi „přírodní beletristy“ bezpochyby náleží i Josef Hais Týnecký. Jestliže jsme dříve T. E. Tisovského označili za autora velmi plodného, avšak dnes již méně známého, platí toto tvrzení u Josefa Haise Týneckého dvojnásob. Jeho žánrově i tematicky rozmanitá tvorba čítá přibližně sto dvacet děl, avšak v povědomí dnešního čtenáře toto jméno takřka upadlo v zapomnění.

Josef Hais se narodil 2. března 1885 v Klatovech. Přídomek Týnecký si zvolil podle šumavského Týnce, původního bydliště své matky, v němž prožil dětství. Studoval na gymnáziu v Plzni a poté působil v Praze jako publicista. Byl redaktorem, romanopiscem, dramatikem a tvůrcem knih pro děti a mládež. Zemřel 24. dubna 1964.

Do jeho obsáhlé tvorby náleží mnoho divadelních her, díla básnická, povídkové knihy, romány, románové kroniky a především knihy pro děti a mládež zaměřené na přírodní tematiku. Vědecké podklady pro tvorbu těchto děl čerpal Týnecký z vlastního přírodovědného studia a také z konzultací s odborníky. Jeho beletrie o přírodě se těšila velké oblibě jak v době svého vzniku, tak i po autorově úmrtí. Jmenujme nyní některá z nespočtu jeho „přírodních“ děl pro mladé čtenáře: Bratři mravenci, Na pasece, Hory, Moře, Vrabec tulák, Komár dělá vědu, Kmotr ježek, Dobrodružství střevlíka měděného a nelze opomenout také prozaický soubor Z přírody.

V díle Les (1924) Týnecký na hvozd nahlíží okem geologa a především botanika. Je pro něj plodem i kolébkou evoluce, která stále probíhá. Ačkoliv se ve svém líčení občas odkloní od obsáhlého výkladu, nikdy neopomene popisované krásy lesa dát do souvislosti s vědeckou příčinou, účelem či dalším průběhem jejich existence. Les je pro něj místem, kde matka příroda prostřednictvím i toho nejnepatrnějšího organismu vykonává své poslání. Nic se neděje beze smyslu, ve všem je přirozený řád, který nesmí být porušován. S narušením přichází zkáza a nositeli této zkázy jsou dle spisovatele lidé.

Bylo větřivo a lesy šuměly. Nad Loučanskou pasekou převalovala se bílá oblaka, šedivé chuchvaly par a deště, a mlhy a studeno visely v třaslavém příšeří na nebi, jako by se tam trhala duchna slzavého údolí. […] Od lesa dolů v setmělou stráň, tam, kde klikatí se Rozpáralský potok, utíkaly stíny jako Zajíci: ten udělal kotrmelec přes jalovčí mláz, ten zapadl do vlhkých ostřicových trav a onen jako blázen šplhal se po temnošedé, rozdrásané koruně Olše do silných, bělavými bradavičkami posázených větví, kde třásly se již v povětří pestíkové květy v zakulacených, nachových jehnědách.

Veškeré názvy rostlin i živočichů jsou v díle psány s velkým písmenem. Jako by tím autor stavěl vše živé (člověka nevyjímaje) vzájemně naroveň. Chrobák, komár a klikoroh se zde vydávají na výpravu za vyřešením jakési lesní záhady a profesor chrobák častokrát zmiňuje, že těla rostlin a živočichů vykazují mnoho společných znaků s tělem lidským a že na nejvyšší stupeň vývoje se člověk sebestředně a bláhově postavil sám.

Šli lesem, jenž zhluboka šuměl, vydechuje na všechny strany zvláštní pryskyřičnou vůni. Ze zelených houštin - mladých Smrčků vála jarní omlazina; žluté, sesypané jehličí houpalo se pod tíží bohatého Komára a nazlátlým, slunečním vzduchem poletovali ptáci, mušky a drobný hmyz. Ale zevšad vanulo podivné ticho lesního tajemství; zvláštní předtucha čehosi zlého, neznámého, co nikým neviděno, vzrůstalo v hlubinách lesa uprostřed zelené divočiny, tam, kde je srdce všech těch stromů a němých skal. Sněženky s jakousi bázní a s tajemným ostychem pozvedaly něžné kalíšky svých vonných květů. Lecha jarní, tento vskutku živý drahokam tichých, zasněných lesů, kvetla nachově i modře, zkrášlujíc cesty, po kterých kráčeli naši poutníci.

Zde les není jen sbírkou botanických exponátů, ale i tajemným místem, které žije vlastním životem. Ono zlo vzrůstající v hlubinách lesa je, jak později hrdinové zjistí, dopad lidské činnosti - těžby - na okolní krajinu.

Týnecký, stejně jako dříve zmiňovaný Klostermann, přisuzuje lesu i jednotlivým stromům jak psychickou, tak fyzickou část lidství. Uprostřed mýtinky ležel v borůvčí a v mlazině drobného smrčí srubnutý kmen krásné, vysoké Jedle, přeříznutý strom, zavražděný strom, zsinalý, bledý, jako Člověk, kterého přeťala šavle vojákova. Ležel nehnutý, s uvadlými letorosty, čistý, krásný, mladý strom, zničený život lesního okrsku, a tam, kde přeťat klesl v rosnou trávu, zela strašlivá rána krvácejícího těla, živý pařez s kořeny do země zaťatými, jako by se ještě v poslední křeči bránil zlé, násilné smrti…

Přestože se ocitáme uprostřed mýtinky, pohled, který se nám naskytl, je drastický, nikoliv idylický, jak bychom snad mohli očekávat. Jsme na místě ohavného, nepřirozeného činu - vraždy. Les je totiž prostor, v němž vše plyne, rodí se, žije a umírá přirozenou cestou, podle zákonů přírody. A do těchto zákonů svou činností podle autora zasahuje pouze jediný tvor - člověk.

Veronika Trnková