Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Jan Skácel


Bohdana Fabiánová, č. 4/2019, s. 23

Hlídáme vlky dlouho do noci
Pak sníme lunu
Zůstanou jámy plné hvězd
Tma voní jako námel sladce
To se nám zrovna nejvíc spát chce
A přemýšlíme jak smrt oslovit
Bez ní by nebylo dětství
Krajina duté svobody stébel

Jan Skácel, Nokturno ze sbírky Dávné proso, (Básně (II), Blok 1996)

Když jsem byla malá holka, tak jsem se Jana Skácela bála. Při několika málo setkáních, kdy mě tatínek vzal s sebou, jsem na něj nedokázala vůbec promluvit. Jen když se nedíval, po očku jsem pozorovala to jeho husté černé obočí - toho jsem se tedy asi bála nejvíc. Naštěstí mě k hovoru ani nikdo nenutil a nechali mě hrát si své introvertní hry a pozorovat Kroupovic siamské kočky Pižlu a Plukovníka a černou Borůvku, která lehávala na ebenové knihovně a bylo velmi těžké ji vypátrat. Však jsme měli doma Plukovníkova syna Cipíska, přezdívaného Dáreček (myšleno ten danajský).

Uplynulo něco přes deset let, a jak ráda bych se ocitla v přítomnosti tou dobou už mého milovaného básníka, naslouchala, jak rozmlouvá se svými přáteli, kouří své silné cigarety (ty černé nebo tmavomodré krabičky s „tanečnicí“ si pamatuji z dětství dobře, Gitanky). Přece jen se mi ve změněné rodinné realitě povedlo taťku přemluvit, aby mě vzal do Kurdějova k Heleně a Adolfovi Kroupovým, kam jel s něčím pomáhat a kde byl Jan Skácel krátce na návštěvě. Byl krásný, už hřejivý jarní den a já jsem se těšila, že budeme sedět venku a splní se mi ten sen o naslouchání. Když jsme přijeli do Kurdějova, vítala nás jenom Helenka s voláním: Dolfíčku, Pepíček je tady a přivezl dceru! Nakoukli jsme do pokoje ponořeného do cigaretového dýmu, abychom básníka i překladatele pozdravili. Oba polehávali v postelích stojících u stěn pod oknem (dost možná, že to byla jedna postel a otoman), blízko sebe, protože pokoj byl malý. Mezi ně se vešly jen nějaké stoličky a židle, které byly plné knížek, popsaných listů papíru, na jedné z nich těžký popelník, každý z ležících mužů měl blízko svou sklenku s vínem. Pozdravili se s námi s ujištěním, že brzy přijdou ven.

Pomohla jsem Helence s obědem a těšila se, že se přijdou ti dva najíst. Nepřišli. Na mou otázku, zda někdy vylezou, mi Helenka s úsměvem odpověděla, že těžko, chodí prý se jen vyčurat. Zjevně jim nic nescházelo a příroda je ten den nelákala. Meze byly ještě studené a už se vpili…

Odpoledne jsem se vydala pěšky do Hustopečí na vlak a cestou přemýšlela o tom, jak jsem se vlastně nepotkala s Janem Skácelem.

7. listopadu 2019 uplynulo 30 let od básníkova úmrtí.

Bohdana Fabiánová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu