Čtení na tyto dny

Říční hrnek

Říční hrnek
jsme našli
v osikovém břehu
Ptáci z něho pili
ryby z něho pily

Ptáci, laně a filozofové
ale snad nebude hned nejhůř

v důvěřivém kruhu
čistá vodo
mít tě blízko
být ti blízko
by mi pro začátek
stačilo 

(Jiřina Salaquardová)

 

Doporučujeme ke čtení

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Vzácný biotop na okraji velkoměsta. 70. výročí založ. brněnské zoo – I

Eduard Stuchlík, č. 1/2023, s. 10-12, pro předplatitele

Ferdinand Bučina: Hospodaření na javornických loukách

Václav Štěpánek, č. 1/2023, s. I-XVI, pro předplatitele

S odchodem z Prahy hrdým venkovanem


Jiří Guth, č. 4/2019, s. 36-38

Krajina mého srdce leží na jih od Prahy. V dětství jsem nejvíc času kromě „rodných“ pražských Vinohrad trávil v Městečku nad řekou Sázavou, ležícím na severní výspě benešovského okresu; po převratu se k němu nechaly připojit i sousední Pyšely. Tam se tedy formovala moje představa o „normální“ přírodě. Přírodě jiné, než je ta řekněme výjimečná, jaksi sváteční na horách, počítaje v to i oboje Tatry, kam jsem jezdil do léčebny. Lesy jsou v Posázaví převážně borové a trochu smrkové, výhledy omezené lehkou krabatinou, tedy ani placka, ani velké kopce. Na místních kopečcích jsou kostelíky a jako podloží bytelná žula.

Když jsem pak začal brát rozum a uvědomovat si, co vlastně je krajina, ohmatal jsem kdeco v Čechách, tu a tam na Moravě a na Slovensku… a v Rumunsku hrál s Miloslavem Nevrlým Karpatské hry.

„Pražák“ Jihočechem, venkovanem

Po státnicích jsem neváhal a s přihlédnutím ke zdravotním důvodům vyrazil z pražského smogu na zmíněný jih. Začal jsem ve stavební buňce na dvoře Botanického ústavu v Třeboni a přes Lužnici (ležící, jak jinak, na Lužnici) dorazil až do „Budějc“. S mou bývalou ženou jsme si za několik let vydělali na domek, ale protože to nebyly nijak velké peníze, našli jsme šikovný až asi čtyřicet kilometrů daleko, v Deskách nedaleko Kaplice, součást obce Malonty. Bydleli jsme tam, kde jsme to znali z letních táborů. Naše děti si užily bezpečí malé vesničky, ale když vyrostly, nechtěli jsme je vozit denně do školy.

Zodpovědně jsme si tedy vybrali civilizačně dobře vybavené Borovany - vede tam železnice, v místě je několik ordinací včetně zubaře, dokonce i základní umělecká škola a na „zámku“ (prelatura bývalého kláštera) dobře vybavená veřejná knihovna. Ale pořád se tam prakticky všichni navzájem znají a i v několika domech na náměstí se ještě chovají slepice…, zkrátka už jsem věděl, že jsem se stal venkovanem, a to vlastní volbou. Dokonce jsem načichl jakousi regionální čili krajskou identitou - myslím, že ta jihočeská je výjimečně silná. Ale nebylo to pivo ani rybníky, co mě na tamní krajině nejvíc oslovilo. Byli to výjimeční, různým způsobem slavní krajané: sudetoněmecký sociálnědemokratický politik z Horní Stropnice (u Nových Hradů) Wenzel Jaksch, vzdělaný a noblesní prezident smutné postavy i osudu Emil Hácha z nedalekých Trhových Svinů, odvážný i zbabělý (?) parašutista Karel Čurda z Nové Hlíny u Třeboně a zapomenutý barokní vzdělanec a básník, cisterciácký mnich Quirin Mickl, rodák z bezprostředně sousedního Ostrolovského Újezdu. Prý vůbec nejvzdělanější ze všech opatů vyšebrodského kláštera. Zdá se mi lehce vtipným paradoxem, že jeho nejslavnější báseň je oslava Prahy s titulem Praga Caput Regni. S borovanskými i jinými sousedy jsme na „Pražáky“ občas nadávali, nebo se jim alespoň posmívali.

Zpátky do Městečka

Známý současný jihočeský (!) spisovatel Jiří Hájíček v románu Dešťová hůl napsal, že muž má mít půdu, k níž patří a o kterou pečuje. Tu jsem v Borovanech neměl. Seběhlo se toho v mém životě víc a najednou jsem se začal vracet do výše již zmíněného Městečka. Městečka s velkým „M“ jsou v Čechách čtyři, všechna ve Středočeském kraji, z toho tři v okrese Benešov - jedno takřečené u Benešova (známé i za hranicemi okresu statkem Krišnův Dvůr), druhé u Olbramovic a třetí je to moje, nad Sázavou.

Kříží se tu dávná severojižní cesta, dříve stezka (nutno poznamenat, že na počátku tisíciletí byly frekventovanější brody u Týnce a hlavně u Kamenného Přívozu), s východozápadní řekou Sázavou. Sázava pramení daleko, ale jen nějakých dvacet kilometrů odtud na západ končí, přesněji řečeno ústí do Vltavy. V kulturní paměti na místě soutoku obou řek zanechal stopu dnes zaniklý benediktinský klášter Stětí sv. Jana Křtitele na Ostrově (přesněji na vltavském ostrově svatého Kiliána) u Davle. Docela symetricky proti proudu leží klášter jen o něco mladší v Sázavě - se slovanskou prokopskou tradicí, k níž se hlásí i novodobí husité - a někde mezi nimi Městečko.

Kromě hluboce vrytého historického genia loci nás před metropolitní zástavbou zčásti chrání ještě prstenec přírodních parků. Stejně ale sleduji novostavby s jistými obavami.

V jednom z prvních turistických průvodců se o zdejším kraji píše jako o „chudém bramborářském“. Něco na tom je. Podnebí je sice poměrně vlídné, ale půda převážně kyselá, vysychavá a nehluboká. Ostatní přírodní charakteristiky si můžete leckde dohledat. Já zatím hledám hlavně zajímavé krajany a pro začátek nacházím trojici básníků: S. K. Neumann v Čerčanech, Josef Topol v Poříčí a v Borové Lhotě Ivan Skála.

Z prozaiků jsou neopomenutelní Karel Nový a Jan Morávek. Není to úplně můj šálek čaje, ale dějiště jejich románů mě zajímá velice a tak se s nimi postupně sbližuji.

Mezi kostely

Nejjižnější Čechy jsou kupodivu chudé na nejstarší památky - jediný „exotický“ románský kostel je v dlouho zakázaných Boleticích, kde až nedávno zmenšili vojenský újezd. Zato Městečko je přímo v jakémsi těžišti (geometrie, zacpi si uši) skupiny kostelů, které jsou aspoň v jádru románské: předně Kliment na místě přemyslovského hradiště nad Lštěním. Dále hned dva v dnešním Poříčí, ale přesněji to je v části tradované jako Balkovice hned u řeky Havel a v dominantní poloze města ještě lépe zachovaný kamenný (není to snad nomen omen?) Petr s hřbitovem. Novější, ale ohromně malebný Bartoloměj v Ledcích; kvůli tamnímu kulturnímu provozu, a protože v Městečku ani v Nespekách žádný kostel není, stává se tak trochu nejvíce mým. Tisíciletá rotunda v Týnci nad Sázavou je v současnosti husitská, takže také trochu moje. Další, už dosti vzdálená, ale krásná rotunda v Kostelci u Křížků, potom jádro kostela pyšelského a okruh ukončíme u Václava v Hrusicích s jeho výjimečným, pořád trochu záhadným portálem. Tak tohle je krajina mého srdce a snad i ducha. Pro úplnost se sluší ještě zmínit výjimečný, protože na evangelické poměry velmi starý „toleranční“ sbor v Soběhrdech.

Krajina mého srdce je zčásti vymezena horami jako celé Čechy. Když jedu z Městečka na jih, za Voticemi stoupám k „Herbenovu“ Hostišovu, lépe snad „Herbenových“, protože v krásném, zčásti hrázděném domě na kraji tam pořád bydlí spisovatelova pravnučka Anička. Na druhé straně míjím prameniště Konopišťského potoka, který po třiceti kilometrech ústí do Sázavy v Poříčí, takže jsem vlastně jel proti jeho proudu. Vzápětí kulminace v Oldřichovci a pak už přes Miličín klesám do jižních Čech, teď už jen na návštěvu míst, kde jsem nechal kus života i srdce. Ohlašují se, bohužel, temelínskými betonovými „špunty od zeměkoule“, obvykle s vlečkou či hřibem (!) páry. Jsem rád, že z Městečka je to za obzorem, za horami. Ani z Desek, ani z Borovan jsem na ně neviděl. Krajiny mého srdce se obejdou bez jaderné elektřiny.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu