VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

30. 6. 1955 - 7. 11. 2019

Jedinečná profesionální cesta Heleny Králové institucemi zaměřenými na péči o vodu a o řeky vedla od sektoru veřejného (pokud se tak tehdy daly nazvat Jihomoravské vodovody a kanalizace) přes neziskové organizace - Veroniku a Unii pro řeku Moravu, inovativní soukromou firmu až do sféry akademické, na Ústav vodního hospodářství krajiny na Fakultě stavební VUT Brno, kde se stala docentkou. K tomu připočítejme spoustu dobrovolné práce pro ochranu přírody, samozřejmě nejčastěji související s vodními toky. Takové propojení je v našem prostředí doposud velmi neobvyklé a popravdě řečeno, zkušenost z různých sektorů odborníkům často chybí. Ne tak Heleně Králové. Celý svůj profesní život propojovala své formální „vodařské“ vzdělání s velkým citem pro život v řekách. Pochopila, že čistě technická řešení problémů a rozhodnutí učiněná bez ohledu na přírodu a bez účasti obyvatel nemohou dobře a trvale fungovat.

Ve Veronice se Helena jakýmsi přirozeným způsobem objevila hned z počátku devadesátých let. Jako expertka se účastnila různých seminářů (mimo jiné toho o Horní Olšavě, který dal základ úvahám a posléze i realizaci kořenové čistírny odpadních vod v Hostětíně) a také inspirativních studijních zahraničních cest. Začala pracovat v Ekologické poradně Veronica a její první období je spojeno s ekologickou výchovou a osvětou, do níž promítala i spoustu inspirace ze světa. Samozřejmě, že se na cestách věnovala nejvíce svému oboru, nicméně při návštěvě v jakési vládní budově v kanadské Albertě si všimla podivné bedýnky pod stolem úředníka a vzápětí se ve Veronice objevuje její článek o žížalovém kompostu pro (kancelářské) interiéry. Tuším, že v Česku poprvé. Žížaly teď bydlí možná i díky tomu v mnoha českých domácnostech i kancelářích. Ale zpět k vodě. Helenina kolegyně Milena Forejtníková vzpomíná, jak do našeho ekologického vzdělávání vnesly, byť stavební inženýrky, aspekt breberek. Čekalo by se, že breberky se budou ukazovat dětem spolu s vysvětlením, jak ta která indikuje vodu čistou či lidmi znečištěnou. Vyšlo ale najevo, že na starosty to funguje stejně přesvědčivě, lépe než čísla z chemických rozborů. Za Helenou v tomto ohledu zůstala celá řada vzdělávacích sešitů i laboratorních sad určených školám. Se školními dětmi také často chodila do terénu, jak pátrat po životě v potocích, jak se starat také o jejich břehy. Dospělým pak připravila 3. zvláštní číslo časopisu Veronica Voda a krajina (1993).

Jiné téma, kterému Helena spolu s dalšími věnovala pozornost, byla problematika brněnské pitné vody, o které psala do 8. zvláštního čísla (1995) uvedeného otázkou Vodovod z Víru - ano či ne? Helena přenášela ze zahraničí velké množství poznatků a argumentů pro upřednostňování podzemních zdrojů pitné vody před povrchovými. Přispívala do diskuse k ochraně a bezpečnému využívání artéských vod pod Brnem i popularizaci ochrany pramenů a studánek.

V roce 1993 byla mezi těmi, kteří z iniciativy Mirka Kundraty zakládali Unii pro řeku Moravu. Deváté zvláštní číslo Veroniky Řeka Morava pro život, na němž se podílela, se objevilo už v roce 1996. Vizionářská síla založení Unie pro řeku Moravu, jejíž byla Helena mnoho let jednou z mluvčích, se plně projevila po ničivých povodních roku 1997. Unie pro řeku Moravu tehdy sestavila výjimečný tým a ani ne do roka od povodně předložila veřejnosti i politické reprezentaci Analýzu povodňových událostí v ekologických souvislostech. Helena do tohoto týmu patřila. Jen co práce na Analýze skončila, pustily se s Kamilou Florovou do další práce - pro povodněmi otřesenou veřejnost i samosprávy připravily a v roce 1999 vydaly publikaci Když nastanou deště: Co byste měli vědět o povodních. V roce 2014 na ni volně navázaly další praktickou příručkou Než nastanou deště: Jak nakládat s vodou v krajině.

Přírodě blízké protipovodňové ochraně sídel se Helena, spolu s dalšími kolegy - například Václavem Čermákem či Jaroslavem Ungermanem - věnovala i dále. Do hledání alternativ pro ochranu sídel na Krnovsku oproti oficiálně prosazované přehradě likvidující obec Nové Heřmínovy přivedla i svého syna Honzu, který ještě jako nadaný student pomáhal Václavu Čermákovi propočítávat varianty retenční kapacity údolní nivy Opavy při rozlivu.

Kuráž k občanské angažovanosti pro ochranu řek čerpala i ze svého členství v americké organizaci Riverkeepers, s níž udržovala dlouhodobé vztahy a byla zvána na výroční setkání. Přivážela si inspiraci, ráda vyprávěla i o svých setkáních se zakladatelem a dlouhodobým předsedou organizace, Robertem F. Kennedym, Jr. K propojení s celosvětovou organizací Waterkeepers Alliance, která z původních Riverkeepers vyrostla, přivedla Helena i Unii pro řeku Moravu. Vlastně mě nepřekvapilo, když jsem její podpis našla mezi signatáři dopisu ministrovi zahraničí Kerrymu. Waterkeepers se na něj naléhavě obrátili poté, co byla zavražděna honduraská ochránkyně řek a práv domorodých obyvatel Berta Cáceres.

V naší vzpomínce je konečně potřeba vyzdvihnout to, co každý její spolupracovník vnímal a na co nikdy nezapomene: Helenin výjimečný přístup k práci. Ke každému záměru dovedla složit pracovní tým, vytvořit mu všestranné zázemí, zprostředkovat spolupráci lidí různých oborů, přinášet poznatky a zkušenosti ze zahraničí. A dbát na to, aby práce týmu spěla k závěrům. K tomu přispívala její neocenitelná a nevídaná pracovitost, pečlivost, spolehlivost, bezpodmínečná slušnost a noblesa. Její odborná erudice a stálé úsilí si ji udržovat na co možná nejvyšší úrovni je samozřejmě mimo diskusi.

Vše toto se projevilo, když se Helena Králová rozhodla připravit českou mutaci anglické publikace The New Rivers and Wildlife Handbook čili Řeky pro život, kterou se završila její profesionální spolupráce s Veronikou. Helena byla editorkou a překladatelkou knihy. K přípravě této ohromné, více než čtyřsetstránkové „příručky“ sestavila a vedla impozantní tým. Vznikla tak jedinečná česká verze původního díla zabývajícího se všestranným přístupem k vodním tokům a jejich nivám, zejména zachováním jejich přirozené životodárné funkce a přírodní rozmanitosti vodních a mokřadních společenstev, tedy péčí o toky ve prospěch živé přírody.

Helena zůstala ve spojení s Unií pro řeku Moravu i s Veronikou i po odchodu na fakultu. Účastnila se řady odborných i osvětových činností. Už jen vzpomínat budeme na společný Big Jump do řeky Svratky. Bez Tebe, Heleno, bude koupání v řece moc smutné.

Čest Tvé památce!

Yvonna Gaillyová
s přispěním Kamily Florové, Mileny Forejtníkové, Mirka Kundraty a Jirky Turka