VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Aluviální louky v nivách nížinných řek vytvářejí pozoruhodná společenstva a patří k druhově nejbohatším u nás. Společenstva těchto luk leží trochu mimo pozornost návštěvníků přírody, obvykle bývají posečeny v průběhu května, kdy jsou nejkrásnější. Ale i později v létě a na podzim stojí rozhodně za návštěvu.

V rámci Programu podpory aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) v projektu Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy jsme se studiu aluviálních luk věnovali v letech 2013-2016. Poněvadž nás ale začalo zajímat i srovnání s dalšími oblastmi bývalého Československa, doplnili jsme v letech 2015-2016 zájmovou oblast o území Slovenska od dolního Pomoraví až po Východoslovenskou nížinu.

K jejich dohledání jsme využili vrstvu mapování biotopů, spravovanou a zveřejněnou Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Na navštívených lokalitách byly pořízeny vždy 2-4 tzv. fytocenologické zápisy (soupis druhů a odhad jejich pokryvnosti na ploše o rozměrech 4 × 4 m). V jihomoravských úvalech jsme pořídili 185 těchto zápisů. Na Slovensku jsme navštívili více než polovinu z celkových 73 lokalit zkoumaného typu aluviálních luk a na 31 z nich pořídili 64 zápisů.

Historie aluviálních luk jihomoravských úvalů

Vznik kosených luk ve střední Evropě se odhaduje podle archeologických a paleoekologických studií do doby železné (asi rok 750 př. n. l. až rok 0) nebo římské (30 př. n. l. až 380 n. l.) a je spojován s nástupem zpracování železa a výrobou železných kos. Louky vznikaly často na místech pastvin a bývalých polí a zdrojem většiny lučních druhů byly světlé lesy a vypásané světliny v jejich okolí. Hospodařením na loukách, tj. odstraňováním biomasy, docházelo k postupnému ochuzování lučních ekosystémů o živiny. Pouze loukám nacházejícím se na říčních sedimentech, v aluviích řek, byly prostřednictvím pravidelných záplav živiny přirozeně doplňovány. Zatímco louky mimo oblast aluvií byly bez přihnojování ochuzovány o živiny, stávaly se málo produktivními, druhově chudými a nezřídka nebyly jako louky využívány dlouhodobě, louky v nivách řek mohly být sečeny až čtyřikrát do roka, udržovaly si vysokou produktivitu a patřily k druhově nejbohatším lučním typům u nás. Pravděpodobně největší společensko-hospodářské změny, které se dotkly využívání aluviálních luk jihomoravských úvalů, proběhly v první polovině 19. století, především v souvislosti se zaváděním pěstování cukrové řepy. Mezi lety 1836 a 1875 byla kvůli tomu vysušena řada rybníků a rozorány některé aluviální louky, především v nivách dolní Svratky a dolní Jihlavy. Zatímco Svratka a Jihlava prodělaly první regulace svých toků i přeměnu aluviálních luk v jejich nivách na ornou půdu již v průběhu 19. století, dolní Morava byla regulována až ve druhé polovině 20. století. Také nejvýraznější úbytek aluviálních luk v nivách dolní Moravy a dolní Dyje nastal až v průběhu tohoto období. Z analýzy starých map byly změny v zastoupení trvalých travních porostů následující: v Dolnosvratecké a Dolnojihlavské nivě činily 43,77 % (1836), 19,61 % (1875), 16,76 % (1943-1945) 7,16 % (1954), 1,48 % (1991), 2,46 % (2005) a v Dyjsko-moravské nivě 48,69 % (1836), 43,39 % (1875), 35,18 % (1954), 14,53 % (1991), 11,08 % (2005). V nivách dolní Svratky a dolní Jihlavy aluviální louky téměř zmizely (2,46 % v roce 2005) a s nimi i příležitost jejich přirozené obnovy. Lze předpokládat, že současné, relativně velké zastoupení trvalých travních porostů v nivách dolní Moravy a Dyje (11,08% podíl) se dochovalo díky tomu, že se značná část z nich nachází v pohraničních oblastech, které byly především v druhé polovině 20. století prakticky nedostupné. Důsledky společensko-hospodářských změn ve druhé polovině 20. století, jakými jsou např. intenzifikace zemědělství, úbytek pastvy, zvýšené přísuny hnojiv, přemnožení vysoké a černé zvěře, s sebou přinesly zvýšenou ruderalizaci (prostě řečeno touto činností si půdu měníme v rumiště), včetně s tím spojeným rozšířením nepůvodních druhů rostlin, a úbytek částí harmonické kulturní krajiny. Vzhledem k územně výraznému úbytku rozlohy aluviálních luk a snížení jejich významu v zemědělství patří právě typ luk širokých říčních úvalů k nejvíce ohroženým biotopům u nás. V rámci celé zkoumané oblasti jihomoravských úvalů se jedná o téměř 860 ha rozdrobených do přibližně 350 lučních celků; rozloha tohoto vzácného typu luk je přibližně 1 300 ha v celé České republice.

Aluviální louky a blízké biotopy

Společenstva aluviálních luk náleží podle Katalogu biotopů České republiky k několika z hlediska ochrany přírody vymezeným biotopům. Nejvíce zastoupeným biotopem jsou kontinentální zaplavované louky. Jedná se o druhově bohaté dvojsečné až trojsečné louky s převahou vlhkomilných druhů, jako např. česnek hranatý, kohoutek luční, jarva žilnatá, kostaec sibiřský, lipnice bahenní, l. luční, ostřice liščí, o. štíhlá, psárka luční, srpice barvířská, ale v závislosti na reliéfu nivy i s přítomností druhů suchomilných, jako např. kostřava žlábkovitá nebo snědek Kochův. Přítomnost suchomilných druhů poukazuje na proměnlivou délku zaplavení různých částí nivy odpovídající členitosti reliéfu. V menší míře je zastoupen biotop kontinentální vysokobylinné vegetace, tvořený vysokými bylinami, travami a ostřicemi, jako např. lipnice bahenní, ostřice štíhlá, pryšec lesklý, psárka luční, rozrazil dlouholistý, tužebník jilmový Picbauerův. Výskyt biotopu je podmíněn zpravidla horší přístupností terénu a s tím související nanejvýše jednou sečí do roka. Téměř zanedbatelně se vyskytují biotopy aluviální psárkové louky, vlhké pcháčové louky a střídavě vlhké bezkolencové louky. Aluviální psárkové louky představují zapojené středně vysoké luční porosty s dominantními travami, např. medyňkem vlnatým, metlicí trsnatou, psárkou luční, vlhkomilnými bylinami narušovaných míst, např. s popencem obecným a mochnou plazivou, které indikují živinami bohaté půdy. Biotop se vyskytuje od nížin do středních poloh. Vlhké pcháčové louky představují vlhké až mokré hustě zapojené louky s dominantními travami, např. s psinečkem psím, kostřavou luční, k. červenou, ostřicí ostrou a o. štíhlou. V závislosti na úživnosti stanoviště a geografické poloze se mění druhové zastoupení širokolistých bylin, včetně druhů pcháčů. V jihomoravských úvalech je zastoupen pcháč šedý. Jedná se o louky, které bývají stabilně vlhké, sečené jednou až dvakrát do roka. Posledně jmenovaným biotopem jsou střídavě vlhké bezkolencové louky. Jedná se o středně vysoké zapojené luční porosty, které se vyskytují s poněkud odlišným druhovým složením v nižších a vyšších polohách. V nižších polohách jsou pro ně charakteristické druhy střídavě vlhkých půd a nacházejí se obvykle na vyvýšeninách vátých písků, na tzv. hrúdech.

Vedle obvyklých lučních druhů bylin najdeme v aluviálních loukách úvalů slanomilné rostliny, které získávají na přirozeně zasolených stanovištích některých částí niv konkurenční výhodu, a také druhy střídavě vlhkých půd. Ze slanomilných to jsou např. česnek hranatý, kyprej prutnatý, ostřice černoklasá, proskurník lékařský, sítina tmavá, šišák hrálovitý, tužebník jilmový Picbauerův, zeměžluč spanilá. Druhy střídavě vlhkých stanovišť můžeme potkat i v některých doubravách; mezi ně patří např. bezkolenec rákosovitý, bukvice lékařská, čertkusek jižní (pouze na Slovensku), mochna bílá, srpice barvířská, violka vyvýšená.

Současný stav a ohrožení luční vegetace jihomoravských úvalů

V současné době zasahují kontinentální zaplavované louky v povodí Moravy do severního okolí Ostrožské Nové Vsi (jsou výrazně degradované, ruderalizované, ale ojediněle se vzácnějšími a ohroženými druhy, jako jsou např. oman vrbolistý, ostřice dvouřadá, žluťucha žlutá). Nejrozsáhlejší luční celky podél Moravy se nacházejí mezi Veselím nad Moravou a Petrovem. Porosty však nejsou homogenní, střídají se druhově bohaté typy a rozsáhlé druhově chudé části s výraznou dominancí psárky luční. V povodí Dyje zasahují kontinentální zaplavované louky k Novým Mlýnům, pod dolní novomlýnskou nádrž. Ještě v roce 2009 byly v degradovaných travních porostech fragmenty kontinentálních zaplavovaných luk uváděny z okolí Trávního Dvora jižně od Hrušovan nad Jevišovkou. Tehdy v nich byly ojediněle zaznamenány např. bukvice lékařská, česnek hranatý, srpice barvířská a šišák hrálovitý. O pouhé čtyři roky později se nepodařilo uvedené druhy již ověřit, zjevně v důsledku stále postupující ruderalizace. Plošně nejrozsáhlejší celky kontinentálních zaplavovaných luk v okolí Dyje se nacházejí v okolí Lednice, jižně od Břeclavi a u Lanžhota. Rovněž v okolí Dyje nejsou luční celky homogenní, jsou místy druhově chudé, pravděpodobně dosévané komerčními druhy trav. Obdobně jako v Pomoraví, navzdory prvnímu dojmu, se však i v typech, které mají vyšší podíl ruderálních druhů nebo jsou druhově chudší a mají nižší pokryvnost vlhkomilných druhů, vyskytují ohrožené druhy jako např. jarva žilnatá, šišák hrálovitý a violka nízká. Jednorázovým velkoplošným sečením jsou však potlačeny vzrůstné druhy rostlin jako hrachor bahenní, kosatec sibiřský, rozrazil dlouholistý, méně nápadná sítina tmavá, žluťucha žlutá aj. Nezřídka se tyto druhy uchovaly častěji na okraji luk, zejména v blízkosti okrajů lesa.

Celkem jsme v zápisech aluviálních luk zaznamenali bezmála 300 druhů cévnatých rostlin, z toho 27 druhů z Červeného seznamu cévnatých rostlin. Z kriticky ohrožených to byly slanomilný blešník úplavičný, vymírající druh slatinných luk sítina tmavá a violka vyvýšená. Ze silně ohrožených druhů jsme zaznamenali v porostu snadno přehlédnutelnou kapradinu hadilku obecnou, hořec hořepník, jarvu žilnatou, karbinec statný, konitrud lékařský, kyprej prutnatý, ostřici černoklasou, proskurník lékařský, pryšec lesklý, ptačinec bahenní, rožec pochybný, šišák hrálovitý, violku nízkou a žluťuchu žlutou. Z ohrožených druhů jsme ojediněle zaznamenali česnek hranatý, koromáč olešníkový, pryšec bahenní, řepík vonný, štětku laločnatou, štírovník tenkolistý, zeměžluč spanilou, žluťuchu lesklou, častěji kosatec sibiřský a rozrazil dlouholistý.

Srovnání se Slovenskem

Geografický rozsah území slovenských lokalit je podstatně větší, zahrnuje oblast dolního Pomoraví (Húšky, Malé Leváre, Moravský Svätý Ján, Vysoká pri Morave, Sekule, Studienka, Závod), Podunajské nížiny (Palárikovo, Patince, Vrakúň, Vrbová nad Váhom, Žitavce), Jihoslovenské kotliny (povodí Ipeľu: Bušince, Chľaba, Ipeľske Predmostie, Kamenica nad Hronom, Kiarov, Šahy) a Východoslovenské nížiny (Blatné Remety, Čičarovce, Kapuštianské Kľačany, Malé Raškovce, Ptrukša, Senné, Streda nad Bodrogom, Zatín).

Překvapilo nás, jak malý plošný rozsah mají na Slovensku zkoumané biotopy aluviálních luk, dále malý počet jejich lokalit v jednotlivých oblastech (s výjimkou Pomoraví) a především nízká druhová bohatost většiny navštívených lokalit. Velká část luk byla výrazně degradovaná (ruderalizací, vysušením), v některých případech doseta komerčními druhy trav, některé změnou druhového složení zanikly. Plošně nejrozsáhlejší a druhově relativně bohaté louky jsme zaznamenali ve slovenské části Pomoraví, pod soutokem Dyje s Moravou. Poněvadž jsme na Slovensku zpracovali pro dokumentaci i degradované louky, má význam pouze srovnání maximálního počtu druhů, popř. tzv. diagnostických druhů. Na jižní Moravě měl druhově nejbohatší zápis 56 položek, na Slovensku 51. Diagnostických druhů bylo na jižní Moravě nejvýše 21, na Slovensku pouze 13.

Závěr

Z tohoto srovnání vyplývá, že niva dolního toku řeky Moravy a Dyje patří k nejcennějším oblastem v rámci obou zemí. V Dolnomoravském úvalu se nachází největší množství lokalit, jsou plošně nejrozsáhlejší, přibližně rovnoměrně rozmístěny a v rámci všech navštívených i druhově nejbohatší. Z analýzy druhového složení ve fytocenologických zápisech je patrné, že počet diagnostických druhů kontinentálních zaplavovaných luk a blízkých biotopů (kontinentální vysokobylinné vegetace a střídavě vlhkých bezkolencových luk) i celkový počet druhů rostou s vyšší půdní reakcí, relativně nižší vlhkostí a úživností. Plochy s vyššími hodnotami půdní reakce bývají zpravidla přirozeně zasolené, mají nižší zastoupení ochranářsky nezajímavých eutrofních druhů a naopak specifičnost a jistá extremita stanoviště dovoluje vyšší zastoupení ohrožených konkurenčně méně zdatných slanomilných rostlin.

Aluviální louky jsou pro svoji vzácnost a omezený výskyt poněkud opomíjené milovníky přírody. Přitom rozhodně stojí za pozornost. Na jaře před posečením hrají barvami a mnohým by připomínaly udržované kvetoucí zahrady, zejména díky druhům, jako je třeba bukvice lékařská, kosatec sibiřský a rozrazil dlouholistý, na Slovensku ještě plamének celolistý. Na sklonku léta na nich vzácně vykvétají zářivě modré hořce hořepníky a na podzim se působivě barví i mnohé listy. A nezřídka zaujmou i části krajiny aluviálních luk, nacházejí se mnohdy na odlehlých místech, poblíž tůní po bývalých meandrech řek s věkovitými stromy. Zejména na Slovensku se můžeme dodnes setkat s hlavatými vrbami a vzácně i s vahadlovými studnami.

Pojekt Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy z Programu NAKI byl financován Ministerstvem kultury.

Mgr. Petr Halas, Ph.D., je pracovníkem Ústavu geoniky AV ČR, v.v.i., věnuje se vegetační ekologii a obrazové dokumentaci změn krajiny.