VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jsem člověk s povahou adaptabilní, dokázal bych si zvyknout na každém místě planety Země, jenže zvyk je zvyk a láska je láska. A láska vzniká z touhy. Bez touhy není pravé lásky. Poznal jsem, že i lidské vztahy jsou často založeny na zvyku. Ale ty nemají dlouhého trvání.

Z kopečků, z valů, tam od mých rodných Horních Bojanovic jsem v dětství vzhlížel k modravým dálkám, kde se v mlžném oparu jako ladná křivka zjevovala tajuplná hora, Pálava. Snad už tehdy klíčily v mém nitru představy ležící ženy a nekonečných údolí plných tajemství. A byla tu touha poznat ta místa, vidět je, zkoumat, byla to láska na první pohled.

I stal jsem se studentem na hustopečském gymnáziu a sedl jsem na kolo, abych konečně jel k té hoře. Sám. Nic mě nemohlo zadržet. Jel jsem k té „ženě“, která se přibližovala, až se tyčila do obrovské výšky a zrcadlila se v klidné, tiché hladině řeky. Poprvé jsem uviděl i řeku. Naši řeku. Jihomoravskou Dyji.

A u Dyje hlouček lidí. Stáli jen pár desítek metrů od silnice. Kolo jsem odhodil do kopřiv a šel k těm lidem blíž. Profesor Absolon se spolupracovníky rokovali u velké jámy, hluboké dva až tři metry, nad kostmi mamuta. Zážitek mě ohromil. Pravěk na mě dýchl, uchvátil mě a okouzlil. Tak to je láska, pomyslel jsem si. Od malého potoka z mé rodné vsi jsem dojel až k řece. A tušil jsem, že voda našeho potoka zvaného Pradlenka splyne tam někde u Lanžhota s touto řekou.

Je mi osmdesát šest let. Dívám se na svou ruku. Žíly vystupují a tvoří řečiště, tvoří soutoky, a vím, že ty moje ruce už víc než šedesát let křečovitě svírají tužku, uhel, křídy, štětce, a zachycují tuto krajinu. Malíř po celý život modeluje tvář své milované, své lásky. Vytvořilo se láskyplné pouto dvou bytostí - člověka a krajiny. Je úžasné, že je mi dovoleno osudem tak systematicky krajinu objevovat, obdivovat, milovat. Všechno to začalo na kole tam u Strachotína a u Dolních Věstonic. Krajina mně dovolila, abych v ní pobýval, přebýval celé dny. Chodil jsem dychtivě tam, kam vkročil málokdo. Snad rybář, snad Jaromír Tomeček.

Od přírody jsem zvědavý a zvídavý a navíc urputně vytrvalý. Byl jsem všude. V krajině panenské, v krajině, která jako by se deset, dvacet tisíc let neměnila. Ty louky, ty luhy, ty bílé kameny, ty valy písku, ty tůně, ty hlavaté vrby se tu přede mnou zjevovaly, jako by mě vítaly. Cítil jsem se součástí krajiny, cítil jsem, že krajina si mě oblíbila, přijala mě. Jen nemnoho lidí se „obtěžovalo“ projít houštinami, přebrodit močály, sžít se s komáry, pokleknout u netýkavky - orchideje lužního lesa, jak já ji nazývám, u obdivuhodného šmele, podražce, ale třeba i kopřivy. I usínal jsem v těch lukách a můj dřevěný stojan stál opodál a čekal. Čekal, že zachytím kresbou třeba to místo „Tam u devíti vrb“, jak je nazval můj přítel spisovatel Jaromír, nebo to místo u zátoky, jak je mistrně vylíčil kamarád Jan Kostrhun z Podivína.

Objevil jsem nejprve soutok Svratky a Dyje a chatu „Komárku“ s neumělou velkou kresbou komára, jehož sosák je naplněný rudou krví. Maloval jsem pak ten soutok, tu vodu Dyje tekoucí z Rakouska a Svratku od Brna. Teprve později jsem se setkal s velkým lesníkem Bohumilem Lošťákem a navštívil soutok Dyje s Moravou. A opět tu byly ty asociace soutoku a žil na mé ruce. To moje krev tepala s mízou stromů na Pohansku, těch velebných pomníků z dávných časů.

Když vojska odešla z krajiny na Pohansku, já tam vešel, přelézal dráty a pátral dychtivě po tajích řeky Dyje. I potkával jsem se tehdy s poutníky, tuláky v podobě slovutných profesorů brněnských… a já putoval s nimi. Se svým stojanem jsem se prodíral houštinami a pak skicoval tu ladnou krásu.

A pak jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že „moje“ krajina bude zlikvidována. Český fond výtvarného umění vyhlásil akci „Mizející krajina“. Úkol: zachytit v kresbách a malbách kraj pod Pálavou, který zmizí. Byl to pro mě šok. Vnímal jsem tu zprávu jako oznámení, že mi chtějí tu krajinu vzít. Ale také tak, že krajina bude zničena a s ní část historie jižní Moravy, že ty kostry, ty kostelíky, ty ještě neobjevené památky dávných věků budou zaplaveny.

Protestoval jsem spolu s ostatními, ale marně. O to víc jsem pracoval na vyhlášeném projektu. Nakreslil jsem sedmnáct kreseb formátu A3 a obeslal brněnskou výstavu. Komise všechna moje díla přijala. Na tiskové konferenci v Brně v galerii pod krokodýlem jsem horečnatě prohlásil, dal slib: budu malířem jižní Moravy. Můj slib, učiněný veřejně, byl přijat chladně. Znuděný novinář jen poznamenal: A co vám brání soudruhu!

Za posledních třicet, čtyřicet let jsem prošel mnoha zákoutími luhů i řeky, slepými rameny, poznal faunu kraje, bílé a věrné čápy, kvakoše, volavky, labutě, kachničky, ledňáčky.

Prošel jsem nesčetněkrát horu Pálavu. Zlézal skály, nahlížel do jeskyní, létal na rogalu z vrcholu hory. Vznesl se v balónu nad krajinu, obhlížel ji z malého sportovního letadla.

A tak jsem poznal, že není krásnějšího místa v naší vlasti, ba že není láskyplnějšího místa na světě. Vždy, když jsem se vracel ze studijních cest z Rakouska, Itálie, Chorvatska, Řecka, Německa, Francie, Polska, Ruska či Španělska, ale i odjinud, vždy jsem uviděl naši horu, náš lužní les, naše řeky, naše zámky, mikulovský Svatý kopeček… A má duše vzdychla: Tady jsem doma!

Jsem si jist, že pojem „domov“ bude v budoucnu pojmem pro celý globální svět, pro celou planetu. Ale dnes je dnes. Žiji v současnosti a zuby nehty lpím na tom, že tady se cítím nejlépe. Platí přece, že doma jsme tam, kde je nám dobře. Nemohl bych malovat palmy, pralesy, velehory, moře, pouště. Vlastně mohl, ale lásku bych do těch obrazů vtisknout nemohl. Dobrý obraz totiž, jak říká brněnská historička umění Nina Dvořáková, má zušlechťovat, činit člověka lepším. A je to láska, ta čarodějka, která to umí, která mi pomáhá.

Raduji se z toho, že jsem se narodil v této krajině, že je mi dovoleno ji oslavovat a velebit.