VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Již několikrát nás Veronika Trnková na stránkách Veroniky zavedla do české prózy na procházku lesem. Nemůžeme ale přece opomenout letošní významné výročí spisovatelky, jejíž tvorbou začíná moderní česká literatura. Božena Němcová milovala přírodu, její volnost a nespoutanost, ve které se i její tvořivá duše plná citu a fantazie cítila svobodná a neovládaná nikým a ničím.

Při volbě knihy jsem bez váhání z knihovny vybrala Babičku. Při její četbě většinou sledujeme linie příběhu a charakteristiky postav. Našla jsem v ní však i z přírody téměř všechno, co jsem potřebovala, neboť: Začasté chodila babička s dětmi na delší procházky, třebas do myslivny, nebo do mlýna, nebo si zašly do lesa, kde ptáčkové líbezně zpívali, kde byly pod stromy nastlané měkounké podušky a tolik vonných konvalinek rostlo, petrklíčů, podléšek, kohoutků, celé kříčky lýkovce a ten pěkný zlatohlávek. Ten jim přinášela Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a v kytice vážou. A stačilo jen kolem obydlí se porozhlédnout a uvidět, že: Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva; před okny pak byla malá zahrádka plná růží, fial, rezedy i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na střechu šindelem krytou, pod níž hnízdilo mnoho vlaštovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za tím se táhlo chrastí a křoví až k splavu nahoru. Řeka tu je Divoká Úpa, která utíká z hor Krkonošských, vrhajíc se přes srázy a skály, proplítajíc se úzkými údolími až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc z jedné strany vysoké stráně, porostlé rozličným stromovím. …Nad vodou klenuly se temnolisté olše a vrby. O kus dál zase čteme, že nastává podvečer svatojánský, vše je připraveno, vysmejčeno, napečeno a navařeno, služky ulehly, jen babička klapká po stavení, vyjde i ven. Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví. Přešlo léto, skončily žně, nastal podzim. Kněžna odjela i s komtesou Hortensií, odjel i pan Prošek s vrchností do města. … I v okolí bělidla začínalo být smutno a ticho. Les byl světlejší … Stráň žloutla, vítr a vlny odnášely chumáče suchého listí bůhvíkam, ozdoba sadu uschována v komoře. V zahrádce kvetly jen astry, měsíček a umrlčí kvítka, na louce za splavem růžověly se naháčky … Barunka sbírala po stráni babičce červené kaliny a trnky, kterých potřebovala za lék, nebo trhala šípky pro domácí potřebu. … Tu slyšely nad hlavou šumot křídel, a když pozdvihly zraky vzhůru, viděly povětřím veslovat hejno ptáků. ‚To jsou divoké husy,‘ pravila babička; ‚těch neletí nikdy mnoho, jedna rodina jen, a mají v letu jiné řadění; podívejte se: dvě letí napřed, dvě vzadu, ostatní vždy jedna vedle druhé, na délku nebo na šířku, ledaže se někdy do půlkola zatočí. Kavky, vrány, vlaštovice letí ve velkých hejnech, několik jich letí napřed, ty hledají místa odpočinku pro druhé, a vzadu a po stranách letí stráž, která hájí v čas nebezpečenství samičky a mláďata, neboť se někdy střetnou s nepřátelským hejnem a pak začne vojna.‘

Babiččina krajina a příroda je krajinou a přírodou ohraničující kroky stařenky, neznající číst ani psát a uvyklé tradičnímu venkovskému životu naplněnému prací a zbožností, a dětí, které žijí trochu po pansku, ale přesto díky své babičce v sepětí s přírodou, v rytmu ročních období a křesťanských tradic. Je to vysněná krajina popisovaná očima vzpomínek, které měly potěšit zmučenou duši spisovatelčinu. A snad nevadí, že zazní mnohé nejen přírodovědné nepravdy. Ani smyšlené vyprávěnky neubírají Babičce, ani babičkám obecně na lesku, coby bytostem vševědoucím, moudrým, milovaným a milujícím. Po několik vzácných a krátkých let, než je pel dětství setřen, děti prozřou a prohlédnou lsti a kouzla, kterými byly očarovány. Až za mnoho let se ta kouzla k nim vrátí jako obrázky probuzené touhou srdce, aby samy dokázaly pro někoho vyčarovat kouzelný svět.

Zmýlená babičky?

Divoké husy určitě netáhnou jen v malých rodinných hejnech. Na jihu Moravy to mají rády. Podzimní tah husí na novomlýnských nádržích můžeme sledovat od října do konce listopadu, zůstávají celou zimu a jarní tah vrcholí zhruba v polovině března. Tento rytmus je typický pro husu běločelou, husu polní a husu velkou. Máme-li štěstí, můžeme pozorovat vzácně i husy malé nebo některou z bernešek, ty však jen v malých skupinách nebo samostatně. Husy pod Pálavou přenocují na vodní hladině v místech, kde mají k lid. S rozedněním se rozlétají za potravou - někdy do blízkého okolí, někdy letí až 30 kilometrů - zhruba v poledne někde najdou vodní hladinu, aby se napojily, a znovu odlétají do polí. Na nocoviště přilétají často až za tmy. Pokud najdou klidné a bezpečné místo, můžou na jednom nocovišti zůstávat i delší dobu. Ranní rozlet je tak fascinující! Většinou je hrozně chladno, musíte si přivstat, klepete se zimou, ale pak to stojí za to. Z hladiny se zvedají v malých hejnech, ale můžou se spojit i v mnohatisícová. Ta uvidíte, když se vám podaří sledovat jejich směr a máte zkušenosti. Nebo jste-li prostě dítě štěstěny.

Přiznávám, že jsem nikdy nebyla svědkem této podívané, nejsem ptáčkař, ale výše napsané je z první ruky, od kamaráda, amatérského ornitologa z Podivína. A taky trochu té teorie mám od Karla Hudce, kterého jsem se na husy jednou ptala. Letět husy a slyšet, to je pro mého muže i mě svátek a zážitek, bohužel jen při náhodném setkání se zakloněnou hlavou s hledajícíma očima upřenýma do výšky.

Tak početná hejna, jako je možné spatřit u Novomlýnských nádrží, asi babička Boženy Němcové nikdy neviděla, a tak dětem popovídala jen to, co znala.

Bohdana Fabiánová