Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Requiem za krále smrků


Jiří Poláček, č. 1/2020, s. 40

Králem smrků byl nazýván mohutný, bezmála šedesát metrů vysoký smrk, který rostl na Boubíně až do roku 1970, kdy padl při vichřici. Na úpatí Velkého Špičáku na Třešťsku byl takovým, byť menším králem smrk, jehož kmen měl v metrové výšce obvod téměř tři metry, ale pak už byl poměrně štíhlý, takže připomínal kmen douglasky tisolisté. Zdálo se, že s takto pevně usazeným stromem jen tak něco nehne.

Leč, jak známo, zdání klame. Když jsem se k uvedenému smrku vypravil na prahu letošního roku, užasle jsem zjistil, že i on se stal obětí nelítostného sucha. Stejně suché byly i skoro všechny okolní smrky. O deset dnů později už byly pokácené a jejich stejně dlouhé nařezané kmeny ležely na zemi jako padlí vojáci po líté bitvě.

Král zdejších smrků dosud stál, jako by nemohl opustit pět nádherných, takřka stejně velkých jedlí, s nimiž dlouhá desetiletí tvořil impozantní společenství. Jeho smrt mě zasáhla jako odchod někoho blízkého, koho jsem znal mnoho let. Tak to ostatně chodí: člověka se vždy dotkne více skon blízkého jedince než smrt desítky neznámých lidí, o níž třeba jen někde slyší nebo čte.

A tak jsem u toho velkého suchého smrku stál a hlavou mi bleskl název hry Alejandra Casony Stromy umírají vstoje. Hlavně však jsem se při pohledu na ten mrtvý les zdráhal uvěřit, že nejde o zlý sen. Bohužel se mi to nezdálo: díval jsem se na katastrofu dříve stěží představitelnou.

Na rozlehlé mýtině leželo ticho. Pojednou ho nečekaně zahnaly hlasy velkého hejna divokých husí, které letěly na sever, jako by už nevěřily, že zimě dosud nedošel dech a že ještě může přijít mráz a sníh. Vzápětí se ozvalo - jako poslední akord celého requiem - táhlé volání datla černého. Poté se do zničeného lesa vrátilo ticho.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu