Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Tragikomedie ochrany přírody

Tomáš Grim, č. 4/2024, s. 2-5, pro předplatitele

Dostat pořádný kartáč není na škodu

Pavel Pechoušek, Vilém Jurek, č. 4/2024, s. 10-12, pro předplatitele

Populace versus druhy

Mojmír Vlašín, č. 4/2024, s. 29, pro předplatitele

Reportáž opožděná o třicet pět let

Václav Štěpánek, č. 4/2024, s. 34-37, pro předplatitele

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Requiem za krále smrků


Jiří Poláček, č. 1/2020, s. 40

Králem smrků byl nazýván mohutný, bezmála šedesát metrů vysoký smrk, který rostl na Boubíně až do roku 1970, kdy padl při vichřici. Na úpatí Velkého Špičáku na Třešťsku byl takovým, byť menším králem smrk, jehož kmen měl v metrové výšce obvod téměř tři metry, ale pak už byl poměrně štíhlý, takže připomínal kmen douglasky tisolisté. Zdálo se, že s takto pevně usazeným stromem jen tak něco nehne.

Leč, jak známo, zdání klame. Když jsem se k uvedenému smrku vypravil na prahu letošního roku, užasle jsem zjistil, že i on se stal obětí nelítostného sucha. Stejně suché byly i skoro všechny okolní smrky. O deset dnů později už byly pokácené a jejich stejně dlouhé nařezané kmeny ležely na zemi jako padlí vojáci po líté bitvě.

Král zdejších smrků dosud stál, jako by nemohl opustit pět nádherných, takřka stejně velkých jedlí, s nimiž dlouhá desetiletí tvořil impozantní společenství. Jeho smrt mě zasáhla jako odchod někoho blízkého, koho jsem znal mnoho let. Tak to ostatně chodí: člověka se vždy dotkne více skon blízkého jedince než smrt desítky neznámých lidí, o níž třeba jen někde slyší nebo čte.

A tak jsem u toho velkého suchého smrku stál a hlavou mi bleskl název hry Alejandra Casony Stromy umírají vstoje. Hlavně však jsem se při pohledu na ten mrtvý les zdráhal uvěřit, že nejde o zlý sen. Bohužel se mi to nezdálo: díval jsem se na katastrofu dříve stěží představitelnou.

Na rozlehlé mýtině leželo ticho. Pojednou ho nečekaně zahnaly hlasy velkého hejna divokých husí, které letěly na sever, jako by už nevěřily, že zimě dosud nedošel dech a že ještě může přijít mráz a sníh. Vzápětí se ozvalo - jako poslední akord celého requiem - táhlé volání datla černého. Poté se do zničeného lesa vrátilo ticho.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu