Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Jiřímu Turkovi k osmdesátinám aneb Trocha vzpomínání


Miroslav Kundrata, č. 1/2020, s. 42-43

S Jirkou Turkem jsem se seznámil kolem roku 1985, když jsme vymýšleli, jak začít s vydáváním kvalitního ochranářského časopisu. Bylo jasné, že komunisté nic takového nového nepovolí, viděli jsme, jak se to zoufale nedařilo přátelům z kulturních a novinářských kruhů v čele s J. P. Křížem, kteří marně usilovali o povolení brněnského kulturního časopisu myšlenkově navazující na slavného Hosta či Index z konce šedesátých let.

Zvolili jsme jinou cestu. Organizace ČSOP Brno-venkov a Brno-město vydávaly svoje cyklostylované zpravodaje pro členy, které povolení k tisku a distribuci měly, obsahem i formou byly nenápadné a neškodné. Myslím, že to byla myšlenka Tondy Bučka, kterou jsme pak promýšleli s Karlem Hudcem, hydrobiologem Františkem Kubíčkem, Alešem Máchalem a dalšími. Tehdy jsem se poprvé potkal s Jirkou Turkem, který byl aktivní v okresním výboru ČSOP Brno-venkov a výrazně pomohl, aby tento výbor fúzi zpravodajů odsouhlasil. Abychom u tehdejších orgánů KSČ a formálně i u jim podléhajících odborů kultury nevzbudili podezření příliš vysokými ambicemi, požádali jsme o povolení ke sloučení periodik do bulletinu VERONICA primárně určeného členům ČSOP. Slovo bulletin jsme zvolili účelově. Povolení jsme obdrželi a začali jsme pracovat. Ustavili jsme redakční radu, já jsem převzal funkci šéfredaktora a Jirka Turek spolu s Jitkou Pellantovou byli zástupci. Časopis takové kvality by ale nevznikl, kdybychom (díky Jitce Bártové) nezískali ke spolupráci Oldřicha Bártu, osobnost, která nechyběla u žádného ze skvělých časopisů v minulosti vydávaných v Brně (Host, Index, Věda a život) a nudil se coby důchodce v malém bytě bystrckého sídliště. Oldřich, známý pod přezdívkou Markýz, dal Veronice kultivovanou grafickou podobu a učil nás, jak se dělá časopis. Obrovskou výhodou bylo, že jsme kolem sebe měli řadu přátel, skvělých výtvarníků, kreslířů, básníků, kteří ochranářský obsah časopisu dotvářeli. Nejvýrazněji se na Veronice podepsali kreslíři Honza Steklík a Rosťa Pospíšil. O jazykovou úpravu dbala v počátečních letech Nora Obrtelová.

Na začátku roku 1986 jsme měli v ruce maketu prvního signálního čísla bulletinu Veronica s obálkou Rosti Pospíšila a mysleli jsme si, že máme vyhráno. Začali jsme s ní obcházet tiskárny. Netušili jsme, že toto bude další, mnohem hůře překonatelný stupeň režimní cenzury. Pamatuji si, jak mně Markýz vedl do tiskárny Rudého práva na Kolišti a ještě na schodech mi říkal: „Mirku, tady mně znají, tiskl jsem tu Index a Vědu a život, ti nám to udělají kvalitně…“ Když jsme vešli do velké haly, kde se připravovala sazba a tisk, a šéfové výroby uviděli ve dveřích Oldřicha Bártu, nepřehlédnutelného, vysokého, se stříbrnými dlouhými vlasy, jakoby zkoprněli. Napětí ve vzduchu se dalo krájet. Markýz se s nimi srdečně zdravil, oslovoval je křestními jmény, oni se otřepali, podívali se na maketu, neurčitě slíbili, že prověří, zda mají na náš projekt kapacitu a vypoklonkovali nás. Exkomunikovaný Oldřich, který prací na přípravě časopisu ožil a omládl, propadl skepsi. Obešli jsme všechny brněnské tiskárny, zkoušeli jsme i Pohořelice, všude marně.

Postěžoval jsem si Ivanovi Stříteskému, se kterým jsme dělali dokumentární filmy, a on do věci zapojil svého otce v Prostějově. Pan Stříteský nám domluvil jednání v prostějovské tiskárně, kterou vedl nevýrazný, lehce ovlivnitelný muž, jmenoval se, myslím Miler a tisk nám přislíbil. Nebylo by ale vyhráno, kdyby si pan Bárta nepadl do noty se starým sazečem, panem Havlíkem. Malý, energický mistr řemesla s rukama černýma od olověné liteřiny a knihařské černi. Žádný offset, žádný sítotisk, pěkně jako za Guttenberga. Pan Havlík okamžitě rozpoznal zajímavou grafiku, a byl zřejmě rád, že si po letech nudných tisků udělá nějaký majstrštyk. S Bártou si ohromně rozuměli, byl to pro mě koncert poslouchat, jak probírají jednotlivé strany a jejich sazbu. Nechali jsme tam texty k sazbě i maketu prvního čísla a odjeli v povznesené náladě zpět do Brna. Asi za měsíc jsme dostali obtahy vysázených sloupků a pan Bárta během víkendu slepil maketu. Následovaly obtahy sestavených stránek, korektury a konečně hotový časopis.

S Jirkou Turkem jsme ho odváželi rodinnými škodovkami do Brna, už ani nevím, kam jsme těch 3 000 kusů uložili. Jirka s Jitkou Pellantovou převzali starost o distribuci. A Jirka pak obstarával i dovoz dalších ročníků z Prostějova, než nám pád režimu umožnil přesunout tisk do Brna a přejít na novější technologie. Výkonná redakce časopisu Veronica se proměňovala, Jirka Turek časopis provází dodnes. Bez jeho až pedantské pečlivosti, která vyvažovala bohémské sklony nás ostatních, by Veronica těžko přežila. Jirka se dodnes věnuje jazykovým korekturám a jeho pečlivému oku chybička neunikne.

Jirko, děkuji a hodně zdraví a ostrý zrak!

Miroslav Kundrata

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu