VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Záchranný program pro užovku stromovou, schválený v roce 2008 a doplněný v roce 2012, uvádí jako jedno ze standardních opatření i vytváření líhnišť (ZAVADIL et al. 2012). Tato líhniště jsem vyzkoušel společně s Blankou Mikátovou na území NP Podyjí a později také v CHKO Bílé Karpaty. V průběhu zkušebního budování a provozování těchto speciálních mikrobiotopů se ukázalo, že toto opatření není vhodné zdaleka jenom pro užovku stromovou, ale také pro celou řadu dalších druhů. Dokonce v některých místech jsou využívány tyto struktury převážně jinými druhy plazů. V neposlední řadě se přišlo na to, že líhniště mohou (jako vedlejší efekt) pomoci při monitoringu plazů, protože jejich zachycení na správně udělaném líhništi je vyšší než jinde.

Budování líhnišť pro užovku stromovou je důležité zejména proto, že naše populace jsou izolované anebo na okraji areálu. Takové jsou obzvláště citlivé na změny, jako je ztráta či fragmentace stanovišť, což může vést až k vyhynutí (NAJBAR 1999). Nejdůležitějšími riziky přírodního původu jsou klimatické podmínky, což v některých obdobích brání efektivní reprodukci. V souvislosti s pozdním pářením a kladením vajec spadá líhnutí do období prvních mrazů (září). Výsledkem pak může být, že reprodukce je neúspěšná. Díky přítomnosti člověka je v oblasti Bílých Karpat a Poohří mnoho sekundárních vhodných stanovišť v podobě hromad hnoje, slámy nebo sena, kde může úspěšně probíhat líhnutí (VĚTROVCOVÁ et al. 2010, VLAŠÍN, M. 2009).

Užovka stromová je druh převážně synantropní, tedy vyskytuje se často v blízkosti lidských obydlí a využívá změn prostředí způsobených člověkem, a tak líhniště, člověkem zcela uměle vytvořenou strukturu, ráda přijímá, což se týká i další druhů hadů vyjma užovky podplamaté a zmije obecné.

Metodika

Při vytváření líhnišť je nejdůležitější výběr stanoviště. Místo pro líhniště má být slunné, aby bylo zajištěno dostatečné prohřátí substrátu, nesmí ovšem být vystaveno záření slunce do té míry, aby zcela vyschlo. Líhniště by mělo být v ideálním případě lokalizováno nedaleko vhodných zimovišť (zídky, snosy kamení, ruiny staveb). Tím zajistíme, že mláďata budou mít vyšší šanci nalézt bezprostředně po vylíhnutí vhodné zimoviště. Líhniště však zdaleka nemusí být umístěno někde v odlehlých místech bez lidských aktivit. Může být i vedle turistické stezky či na hospodářsky využívaném pozemku. Velmi výhodné je pro stavbu vybrat rekultivovanou skládku či ruinu nějaké budovy.

Dalším aspektem je majetkový vztah k pozemku, na kterém hodláme líhniště stavět. Předběžný souhlas majitele je nezbytný, ještě výhodnější je nájem či dokonce odkoupení pozemku, na kterém hodláme líhniště stavět. Poslední předběžnou otázkou je problematika stavebního zákona. Moje zkušenost je taková, že vzhledem k tomu, že se nejedná o strukturu pevně spojenou s podkladem, není potřeba vyřizovat ani stavební povolení, ani oznámení stavby.

Nejlepší způsob založení líhniště (tzv. hadníku) je za pomoci klád zhruba 4 m dlouhých o průměru asi 20 cm navzájem sroubených do rámu. Tyto klády se sestaví do čtverce a v rozích se sroubí. Propojení stěn je provedeno tesařskými zámky, tedy rybinami. Výška roubení 1-1,2 m. Vznikne prostor o rozměrech zhruba 3 × 3 × 1 m, tedy 9 m³. Trámy je třeba podélně sesazovat nikoliv na sraz, ale s mezerou. Mezery mezi kládami by měly být minimálně 6 cm, maximálně 20 cm. Klády mohou být z jakéhokoliv neošetřeného dřeva (pozor na smrky stříkané proti kůrovcům). Pokud plánujete trvání hadníku do 10 let, stačí klády z měkkého dřeva, pokud plánujete na delší dobu, pak použijte dub či akát (ať tak, či tak, hadník nakonec shnije). Vevnitř se struktura pobije pletivem, nejlépe klasickým plotovým (velikost ok 50 × 50 mm, 55 × 55 mm), aby se dovnitř nedostali predátoři. Toto pletivo také stavbu zpevňuje a chrání proti rozebrání. Na dno naklademe první vrstvu větviček, klacíků i velkých větví. Na to dáme další vrstvu, nejlépe piliny a hobliny, kůru, štěpku. A opět dřevo, větve, pařezy. Vhodným substrátem je také např. hnůj (zejména koňský), kompost, netříděný zahradní materiál nebo jeho směs (listí, pokosená tráva, větve, hlína, trouchnivějící dřevo). Takto naplněné líhniště nejen vytváří prostory pro úkryt plazů a kladení vajíček, ale tlecími procesy generuje vhodné teplo a vlhkost. Substrát by měl být pravidelně doplňován či obnovován tak, aby nezanikla jeho tepelná funkce. Nejvhodnější je doplňování substrátu jednou ročně, méně než 1× za dva roky již obvykle nedostačuje. Substrát by měl být doplňován v období, kdy není nebezpečí poškození snůšek, přezimujících jedinců nebo rušení gravidních samic (tj. duben-červen).

Na část povrchu hadníku je vhodné umístit fólii (rybniční fólie, tloušťka 0,6-0,8 mm), pod kterou se hadi rádi vyhřívají. Je vhodné seshora přikrýt také pletivem. Nejlépe dva kusy v rámu 1,5 × 3,5 m. Je to ochrana pro snůšky před působením predátorů.

Výsledky

V letech 2014-2016 jsem pravidelně kontroloval 3 líhniště umístěná v katastru Sidonie v CHKO Bílé Karpaty. Výsledky jsou patrné z přiložené tabulky. Ve dvou líhništích bylo potvrzeno rozmnožování užovky stromové, a to nálezem tohoročních mláďat anebo vaječných obalů.

Nálezy plazů na líhništích v jednotlivých letech

Nat nat: užovka obojková, Zam lon: užovka stromová, Ang col: slepýš východní, vaj: vaječné obaly, svlek: svlečka (exuvie), juv: tohoroční mláďata. Pokud není za číslicí uvedena specifikace, jedná se o dospělé jedince

Diskuse

Na základě pozorování populací užovky stromové a dalších evropských hadů, kteří nežijí dosud synantropním způsobem, lze konstatovat, že původní místa k líhnutí byly hromady organického materiálu nanesené řekou při jarních záplavách a velmi silné vykotlané stromy s velkým množstvím prachového trouchu (HEIMES & WAITZMANN 1993). Tato místa byla s postupující regulací řek a pěstěním lesů redukována na minimum a hadi většinou přijali náhradní místa, kterými se stala hnojiště a kompostiště. S úbytkem drobných zemědělců mizela i tato místa, a tak často hadi obsazují terciální stanoviště, jako jsou hromady kůry, smetiště, železniční kolejiště a podobně. S postupující modernizací železnic a paradoxně i vyšším stupněm sběru a separace odpadů mizí i tato stanoviště (VLAŠÍN 2009).

Líhniště proto mají význam především v oblastech, kde je přirozených míst k rozmnožování nedostatek nebo kde jich výrazně ubývá. Mohou být budována například i z pletivových dílců (NAJBAR 2004) nebo dřevěných konstrukcí potažených pletivem (MUSILOVÁ & ZAVADIL 2006). V Bílých Karpatech se mi osvědčila konstrukce z roubených klád (viz metodika). Výhody tohoto typu líhniště vidím především v tom, že se jedná o konstrukci, která je relativně trvalá (nejstarší líhniště má 10 let a stále funguje), pevná (odolá i pádu stromu) a oproti jiným konstrukcím je estetická a nevyvolává negativní pocity náhodných návštěvníků. Nevýhodou je, že jednou postavené líhniště tohoto typu se prakticky nedá přemístit a je zde „na dožití“.

Závěr

Budování líhnišť či hadníků je velmi smysluplná aktivita, která slouží: (1) ke zlepšování reprodukčních možností vybraných zvláště chráněných druhů plazů, (2) jako náhrada za mizející mikrobiotopy (hnojiště, kompostiště aj.) v kulturní krajině a (3) k lepšímu monitorovaní všech druhů plazů. Podobně jako vyvěšování budek pro ptáky či netopýry se ale jedná o aktivitu doplňkovou, která musí být podpořena dalšími ochranářskými opatřeními a managementem, aby přinesla výsledky.

Literatura [jen na web]

HEIMES P., WAITZMANN M. (1993): Die Äskulapnatter Elaphe longissima (Laurenti 1768) in Deutschland. - Zoologische Abhandlungen, 47: 157-192.
MIKÁTOVÁ B. (2009): Užovka stromová v České republice (2). - Zoo report profi - odborná příloha zooreportu (Brno), 3: 1-3.
MIKÁTOVÁ B., VLAŠÍN M. (2007): Užovka stromová (Zamenis longissimus) v oblasti NP Podyjí. - [výzkumná zpráva, ms. depon. in Správa NP Podyjí].
MUSILOVÁ R., ZAVADIL V. (2006): Výzkum užovky stromové (Zamenis longissimus) v Poohří v letech 2005-2006. [ms. depon. in AOPK ČR, Praha].
NAJBAR, B. (1999): Breeding biology of the Aesculapian snake Elaphe longissima (Laurenti) in the Bieszczady Zachodnie Mountains (SE Poland). - Chrońmy Przyrode Ojczystaą (Warszawa), 55(2): 5-20. 64
VÍT ZAVADIL, RADKA MUSILOVÁ, BLANKA MIKÁTOVÁ (2012): Záchranný program užovky stromové (Zamenis longissimus) v České republice. Metodika MŽP.
MIKÁTOVÁ, B., VLAŠÍN M.(2012): Rozšíření a biologie užovky stromové (Zamenis longissimus) na území národních parků Podyjí a Thayatal a v jejich blízkém okolí. Thayensia (Znojmo) 2012, 9: 51-81. ISSN 1212-3560
VLAŠÍN, M.(2009). Užovka stromová v České republice (1) Zoo Report Brno, červen 2009:1-3.
NAJBAR, B. (2004): Wąż Eskulapa Elaphe (Zamenis) longissima (Laurenti, 1768) w Bieszczadach Zachodnich. Środowisko występowania, czynniki ograniczające zasięg i liczebność populacji oraz możliwości jej rozwoju. - Uniw. Zielonogórski. Zielona Góra, 140 s.
VĚTROVCOVÁ J., MUSILOVÁ, R., ZAVADIL V., MIKÁTOVÁ, B, VLAŠÍN, M., ŠKORPÍK, M.,( 2010): Záchranný program užovky stromové v ČR. Ochrana přírody (1)12-17.