Čtení na tyto dny

Ozvěny

Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.

Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.

A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Kraj, který miluji

Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33

Pandemická situace v chráněných územích

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Nové Mlýny. Dva ze sta

David Veselý, č. 2/2021, s. 10

Chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 47

Kámen a kamení


Michal Friedl, č. 2/2020, s. 1

Bylo mi asi tak sedm let, když se celá naše rodina přestěhovala z bytu do nově postaveného rodinného domku s velkou zahradou. Dodnes si velmi živě pamatuji, jak jsem na ní musel pravidelně sbírat kamení. Bylo ho tolik, že ta práce snad nikdy nemohla skončit. A tak, místo abych pronikal dál a hlouběji do svých milovaných Oderských vrchů, kus po kusu jsem z pole na jejich úpatí vybíral kousky a kusy odolných drob a jílovitých břidlic a plnil jimi pro mě tehdy tak nekonečně objemná „kolca“.

Dodnes nevím, co pro mě tehdy bylo horší. Zda ta dřina, nebo pocit marnosti a nekonečnosti našeho počínání. Jako kluk jsem proto hledal možnosti, jak si práci aspoň trošku ulehčit. Brzy jsem zjistil, že kolca zaplním mnohem rychleji, když do nich budu dávat větší kameny, zatímco ty menší, nejprve občas, posléze čím dál tím častěji, prostě přehodím přes plot. Uplynulo sotva pár let a rodiče pole za plotem přikoupili. O zábavu jsem tak měl postaráno i do dalších let. Bylo mi jasné, že každý sebraný kámen už jsem téměř jistě jednou v ruce držel. Naučil jsem se tehdy hodně. O zlomyslnosti osudu a spravedlnosti, o vytrvalosti, ale také o geologické skladbě rodné hroudy. Drobu bych dodnes poznal snad i poslepu a kulmskou sekvenci hornin mám bytostně vrytou pod kůží.

Díky tomuto prožitku už dnes vím, že není kámen jako kámen. Že se za tím prostým slovem, za tou natolik obyčejnou součástí naší krajiny, že ji většina z nás asi ani nevnímá, skrývá mnoho tvarů, procesů, příběhů nebo barev.

Snad vás o tom přesvědčí i nové číslo Veroniky. To přináší, jak bývá zvykem, pestrou směsici příspěvků, většina z nich je věnována právě kamení. Začínáme pojednáním Martiny Páskové o geoparcích. Dalibor Kvita pak představí jeden z nich, konkrétně geopark Podbeskydí a také nejkratší naučnou stezku, která se v něm nachází. O tom, jak mohou být kameny, horniny a skály krásné, vás v Galerii seznámí Adam Kašpar. Vřele doporučuji podívat se na ukázky jeho tvorby i na webu. Rudolf Musil se zabývá vápencem a ukazuje, co všechno z něj a z krasových oblastí lze vyčíst. Martin Hanáček popisuje, jak mohou balvany bloudit krajinou a že několik se jich zatoulalo i k nám. Aleš Kučera pak ve stejném území odhaluje, jaké zajímavosti můžeme objevit i pod půdním povrchem. O putování za kameny v krajině svého srdce píše Jiří X. Doležal. Další autoři se pak zabývají tím, jak kámen přenášel, upravoval a přetvářel člověk. Dana Novotná barvitě líčí, co vše se dělo, když se stavěly hraniční kameny, a já pořád přemýšlím, jestli by mi opulentní hostina spojená s jejich obnovou stála za riziko výprasku u jednoho z nich. David Krause upozorňuje, že i pouhé přemístění několika kamenů může poškodit fenomény vznikající desítky tisíc let. Stonebalancing představují Rudolf Novák s Janem Mackem, a to jak slovem, tak obrazem. Požitek z příspěvku doporučuji rozšířit zhlédnutím některých veřejně dostupných a dechberoucích videí. Ta trpělivost, dokonalé soustředění na jeden jediný bod celého vesmíru, pocit, že se úplně zastavil čas… Kdybych teď klečel na poli a sbíral kameny, tak jako v dobách svého dětství, rozhodně bych je už přes plot neházel. Zkoušel bych z nich něco postavit. Tak na mě stonebalancing zapůsobil!

Radost z dalšího květu Veroniky už s námi bohužel nebude sdílet Jan Lacina. Spoluzakladatel a dlouholetý člen redakční rady časopisu. Osobnost, na kterou nikdo z nás, kdo jsme měli tu čest se s ním poznat, nikdy nezapomene. Mně osobně se často do paměti vrací jeho indikace vegetační stupňovitosti podle v nich popíjeného alkoholu. Pak také zvučný hlas, sytý smích a slovní formulace, kterými dokázal skvěle zachytit atmosféru nebo podstatu jevu. Tak třeba „krčemným počasím“ označoval takové nevlídno, že bylo nejlepší přečkat ho v krčmě. Na „jedlý dým“ mě poprvé upozornil v Brumově. Líně se rozléval z komína jedné udírny, až přikryl celou vesnici. Jeho umění „válet se v krajině“ jsem doslova propadl, k dosažení mistrovské úrovně mi však chybí ještě léta náročného tréninku. I přes velký smutek cítím velký vděk, že jsem u toho všeho mohl být. A tak si u každého jedlého dýmu na pana docenta vzpomenu, při krčemném počasí budu „biogeograficky diferencovat v geobiocenologickém pojetí místní pálenky“, abych se pak mohl blaženě válet v krajině. Ideálně s novým číslem Veroniky.

Michal Friedl

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu