VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když je krajina sama o sobě, zní tam jen voda, vítr, ticho. Jakmile je v ní člověk, už tam někdo žvaní, honí se tam jeho myšlenky. To na svých obrazech nechci.

Adam Kašpar

Když malujete v plenéru, v tichu, svištění větru a zurkotu vody, daří se vám nepřemýšlet? Nebo o čem při malování přemýšlíte?

Nijak se o nepřemýšlení nesnažím, ale ono se často dostaví, jako u každé činnosti, na kterou se člověk musí maximálně soustředit. Když přijdu na místo, kde chci malovat, nejdřív začne závod s časem - světlo se mění, potřebuju si rozvrhnout celý obraz a nejdřív namalovat místa, která tu změnu prodělají nejrychleji. Pak tak čtyři až pět hodin pracuju a ke konci už je někdy mysl hezky čistá. Ideálně se u malování přemýšlí o obraze, ale není to pravidlem… :)

Jak si vybíráte, co budete kreslit či malovat? Míříte na předem vytipované místo, nebo se prostě touláte a pak si řeknete: tady a teď? Jde o intuitivní výběr, nebo umíte říci, proč právě to konkrétní místo?

Místa, která bych rád zachytil, nejradši objevuji skoro bezcílným touláním; když jdu ale někam malovat, musím jít už úplně najisto. Kufr se stojanem a barvami je moc těžký na nezávazné toulání! Co se týká výběru motivů - někdy tak, někdy onak. Stane se, že někam přijdu, něco uvidím a hned vím, že to je obraz, hotovo, jen to přenést na plátno. Jindy se ale velkým obrazem stane něco, co bych sám nečekal - někdy se podaří najít obrazovou monumentalitu v nějakém „podružném“ pohledu. Asi je to úplně intuitivní, protože nedokážu dopředu říct, co si nakonec vyberu, ani určit, z čeho bude dobrý obraz a z čeho ne - musím to prostě vyzkoušet…

Toto číslo časopisu Veronica je věnováno kamenům. Kamenům v krajině rozesetým přírodními procesy i lidskou rukou, našemu vztahu ke kamenům. Mezi svými obrazy máte celou řadu blízkých pohledů na skály, na jejich strukturu… Proč jsou právě horniny jedním z vašich erbovních témat? Podle čeho si je vybíráte? Rozhoduje spíše tvar, umístění v krajině, nebo hornina sama, její struktura, textura, barva?

Důvodů mé lásky ke kamení bude víc a ten hlavní se těžko pojmenovává - tak jako u každé vášně nebo nadšení pro něco, člověk vlastně nedovede říct proč. Ale asi bych řekl, že mě fascinuje Země jako celek a kámen/skálu/horu vnímám jako drobnou část jejího velkého živého těla. Ať vezmu do ruky sebenepatrnější zrnko štěrku, má za sebou miliony let historie, vznikalo třeba desítky kilometrů pod povrchem země, nebo naopak v pravěkých mořích, a já ho teď vidím a dotýkám se ho. Taky proto mě baví geologie - je to věda, která se dá osahat. Esteticky mě asi nejvíc oslovují metamorfované horniny - líbí se mi v žilkách a vrásách číst tu historii velkých změn, zvedání velehor, které už nejsou, obrovské síly a předlouhé časy. A nakonec (i od začátku) mě kameny fascinují esteticky, jako malíře, ta nepřeberná pestrost barev, druhů lomu, dynamika jejich vnitřních struktur, to všechno mi přijde malířsky šťavnaté - a přitom tak málo objevené! Jde o obraz, takže vždycky rozhoduje barva a nic než barva ani není. Ale přesto rád do obrazů zaplétám to, co znám z geologie, znalost (aspoň částečnou) jejich příběhů.

Ať jedu kamkoliv, nedá mi to, abych domů nepřivezl kámen či spíše několik kamenů. Pro jejich tvar, strukturu, barvu… Jsou pro mne hmatatelným připomenutím navštívené krajiny i krásnými objekty samy o sobě. Sbíráte nebo sbíral jste někdy kameny?

Jasně, co si jen pamatuji, tahám domů šutry. Ještě v dětství mě přivábila paleontologie a s přestávkami se jí věnuji doteď. Časem jsem se vyprofiloval na český spodní perm, takže tu mám šuplíky a stěny plné ryb, obojživelníků nebo vějířů kapradin starých 290 milionů let. U paleontologie mě fascinuje to propojení bio- a geo-logického. Jak se živá hmota stává horninou (a naopak). Což jsou sice procesy, které se dějí v mnohem větších měřítkách než v těch pár na fosilie bohatých vrstvách, ale přece jen ta zkamenělá ryba pro mě zůstává krásným symbolem smrti i života na Zemi a provázanosti živého a neživého.

Při pohledu na vaše obrazy mne napadá hned několik výtvarníků, kteří by vám mohli být blízcí: ze starších Wiliam Turner, John Ruskin či Ivan Šiškin, ze současných či nedávných Andrew Wyeth nebo Michal Ranný. Mýlím se? Koho dalšího byste jmenoval a proč?

Vůbec se nemýlíte a třeba právě Ruskinem jste se trefil do černého! Je pro mě naprosto zásadní nejen jako umělec, ale i jako filosof. Mám rád celou generaci britských výtvarníků, které „odchoval“ na čistém pozorování přírody - krom prerafaelitů tam spadá třeba John Brett nebo John Inchbold. Miluju veškerý čistokrevný realismus - naposled mě v Berlíně nadchnul Waldmüller, sice jsem ho už znal, ale těch pár alpských krajin hravě strčilo do kapsy vedlejší místnost vytapetovanou Casparem Davidem Friedrichem (kterého mám mimochodem taky rád). Je mi blízké i starší umění - jmenovitě starověká Mezopotámie, v soše raná gotika, v malbě italská renesance. Ze současného umění mám hodně rád třeba Anselma Kiefera nebo Marka Tanseyho.

Mám krajiny, o jejichž návštěvě dlouho sním a zatím se mi nepodařilo je vidět. A stejně tak krajiny, do kterých se rád vrátím, kdykoliv je příležitost. Máte své vysněné krajiny, srdeční krajiny? Pokud ano, které to jsou?

V jedné srdeční krajině teď bydlím - přestěhovali jsme se s přítelkyní do podhůří Jeseníků, směrem ke Králickému Sněžníku. Byl jsem tady v patnácti na prvním čundru, pak jsem Jeseníkům věnoval celou svou diplomku, a nakonec se rozhodl tady zakotvit natrvalo. Přijde mi, že jiné, podobné hory u nás nejsou. - V Krkonoších je moc lidí, Šumava je moc plochá, Beskydy moc měkké a hřejivé (jen trocha nadsázky, všechny jmenované mám moc rád). Další z našich krajin, které se do mě hodně vyryly, jsou Orlické hory, Sýkořsko, Hřebečovský hřbet a vůbec širší okolí Svitav, odkud pocházím. Mám ale velkou lásku k Alpám, hlavně Vysokým Taurám a Ötztalským Alpám. Co se týká vysněných krajin, sice se mi to už částečně splnilo na Islandu, ale chtěl bych vidět daleký sever, Arktidu. Ideálně třeba Grónsko, které je nesmírně zajímavé i geologicky, člověk aby pohledal tak prastarý kus zemské kůry. Prostě stěna z krásně provrásněné, víc než tři miliardy let staré ruly, vedle které se telí ledovec, tak nějak si představuju nebe.

Adam Kašpar se narodil v roce 1993 v Litomyšli. Je absolventem Ateliéru Malířství IV profesora Martina Mainera na Akademii výtvarných umění v Praze (diplomoval 2018). Má za sebou několik samostatných i skupinových výstav. Dominantním tématem Kašparových prací je příroda, kterou zobrazuje precizní realistickou technikou. Navštivte web malíře www.adam-kaspar.cz, kde je možné vidět dílo i v barvě.

Rozhovor s Adamem Kašparem vedl Petr Čermáček