VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Adolfovu zátoku na Špicberkách budují vrstvy vápenců, sádrovců, pískovců a břidlic. Tyto horniny ale nevystupují až na povrch, protože je pokrývá moréna obsahující balvany různé velikosti i tvaru. Největší balvany jsou dlouhé kolem 6 m, nejmenší asi 0,5 m, jedny jsou zaoblené, jiné ostrohranné. Nejpozoruhodnější je jejich horninové složení. Balvany tvoří různé vyvřelé a přeměněné horniny, které jsou zcela cizí ve vztahu ke geologickému podkladu zátoky. Jak se balvany na pobřeží zátoky dostaly? Odpověď je nasnadě. Přisunul je tam ledovec z východní části ostrovů. Ledovec za posledních sto let ustoupil o 3 km a balvany zanechal ve své moréně. Kvůli odtávání polárních ledovců vidíme před jejich čely tisíce přemístěných balvanů.

Podobně co do horninového složení a provenience záhadné balvany nacházeli přírodovědci po celé severní polovině Evropy a na britských ostrovech již v 18. století. Tehdy však odpověď na otázku o původu a vzniku balvanů nebyla hned po ruce. Balvany proto získaly přízvisko „bludné“ (anglicky erratic boulders). Jelikož ležely v povrchových štěrkových usazeninách, upomínajících na vodní transport, byly balvany spojovány s biblickou potopou světa. Před dvěma sty lety platila Bible za korektní zdroj vědeckých informací a potopa světa byla považována za zatím poslední globální přírodní katastrofu. Proto geologové připisovali povrchové štěrky, tj. nejmladší usazeniny, právě biblické záplavě. Studiem bludných balvanů bylo záhy rozpoznáno, že tvořící je horniny jsou totožné s horninami Skandinávského poloostrova, baltských ostrovů a Finska. První moderní, i když s potopou stále související výklad nabídl britský vědec Charles Lyell (1797-1875). Zveřejnil tzv. driftovou teorii, podle které byla v geologicky nedávné minulosti většina severní polokoule zaplavena mořem. Po mořské hladině pluly ledové kry se zamrzlými balvany, pocházejícími z ponořených kontinentů. Jak kry zvolna roztávaly, vypadly z ledového sevření osvobozené balvany do vody a klesly na mořské dno, daleko od své domoviny. S revoluční myšlenkou přišel v roce 1840 švýcarský průkopník glaciologie Louis J. R. Agassiz (1807-1873). Při studiu alpských ledovců si všiml, že morény leží daleko před čely ledovcových splazů. Usoudil, že ledovce zasahovaly v geologické minulosti mnohem dále než v 19. století. A pokud dřívější podnebí umožňovalo rozsáhlé zalednění Alp, musely panovat vhodné podmínky pro vznik ledovců i v severnějších částech Evropy. L. Agassiz se vypravil do Skotska a v tamějších štěrcích s bludnými balvany rozpoznal morény podobné těm alpským. V Alpách i ve Skotsku si všiml na balvanech shodného rysu, a sice rovnoběžných rýh, vzniklých jejich posunem po skalním podkladu. L. Agassiz shrnul svá pozorování do názoru, že balvany nebloudily po moři v ledových krách, ale byly přisunuty po souši samotnými ledovci. Rozlehlé oblasti Evropy byly tedy geologicky nedávno zaledněny. Agassizova převratná teorie si mezi vědci hledala přízeň jen pomalu kvůli autoritě, jíž se těšil C. Lyell a jeho hypotézy. V německé a rakouské vědecké obci zakořenila představa obrovských suchozemských ledovců až po roce 1875, a to zásluhou švédského geologa Otto M. Torella (1828-1900), který ji prosazoval na základě svých výzkumů na Špicberkách, v Grónsku a na Islandu. Teorie o kontinentálním ledovci a mohutném zalednění Alp postupně zcela převládla a dnešní badatelé o její pravdivosti dávno nepochybují. Bludné balvany ztratily po mnoha desetiletích roušku tajemství a přestaly bloudit v myšlenkách geologů.

V ledových dobách starších čtvrtohor (pleistocénu) postihlo Zemi několik zalednění. Pevninský ledovec zakryl jako štít severní polovinu Evropy a mnohá pohoří hostila v údolích své ledovce. Severoevropský pevninský ledovec vznikal ve Skandinávském pohoří, odkud se na jih šířil gigantickými, až 3 km tlustými splazy. Při takové mocnosti způsobil obrovský tlak roztávání nejspodnějšího ledu. Kvůli vodě na své bázi ledovec snadno odlamoval ze skal a pahorků horninové bloky, které dále drtil. Posouváním pod ledovcem se bloky obrušovaly, ohlazovaly a rýhovaly vzájemně jeden o druhý a rovněž o drobnou suť, písek a prach. Proto mají bludné balvany částečně zaoblené hrany a mnohdy nesou vybroušené plochy s rýhami.

Největší ledovcový splaz sestoupil ze skandinávských hor do Botnického zálivu a odtud postupoval na jih pánví Baltského moře. Pohyboval se po obnaženém dně, protože mořská hladina poklesla o více než 120 m důsledkem přerušení vodního cyklu - srážková voda zůstala fixována v ledovcích a nevracela se do oceánů. Druhý splaz postupoval ze své horské kolébky po švédské pevnině přímo na jih. Třetí splaz se soustředil do Oslofjordu a po dně Severního moře rostl směrem na jihozápad. Baltský a švédský splaz se v jižní části baltské pánve spojily a přes Polsko a Německo pokračovaly dál na jih.

Během největších ledových dob, v období před asi 600-150 tis. lety, dospěly spojený baltský a švédský splaz pevninského ledovce až na severní úpatí Lužických, Jizerských a Rychlebských hor, Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. Pronikly i skrze Ještědský hřbet. Dovlekly k nám celou vzorkovnici hornin ze středního a jižního Švédska, dna a ostrovů Baltského moře a jihozápadního Finska: především rozmanité žuly, ruly, kvarcity a pískovce, dále kambrické až silurské vápence se zkamenělinami, pazourky i jantar. Ve všech českých zaledněných regionech nalezneme bludné balvany, ačkoliv ne stejně hojně. Nejbohatšími nalezišti jsou Ostravsko, Hlučínsko a Opavsko, dále některá místa na Osoblažsku (Bohušov, Hrozová) a Jesenicku (Vidnava, Javorník). Na většině lokalit lze četnost balvanů vysvětlit plasticitou geologického podloží (třetihorní jíly, kaolin), do kterého se ledovcem posunované balvany zabořily a uvízly na místě. V Ostravě byly nalezeny i dva naše největší balvany - Kunčický bludný balvan (3,2 × 2,5 × 1,55 m, hmotnost 16,5 t) a Porubský bludný balvan (3,55 × 1,7 × 1,4 m). V porovnání s balvany v severní Evropě jde o drobečky. V severním Polsku a Estonsku existují balvany s délkou kolem 17 m a odhadovanou vahou 2 500 t. Největší a nejtěžší balvany se pod ledovcem zastavily ještě podél baltského pobřeží. Do střední Evropy ledovec dovlekl jen menší kusy.

Ledovcový splaz, postupující Botnickým zálivem, narazil v jižním ústí zálivu na masiv Ålandského souostroví. Musel z něj odlomit nespočet bloků, protože jednou z nejhojnějších hornin středoevropských bludných balvanů je žula typu rapakivi, která souostroví buduje. Švédský splaz zase olámal žulové masivy okolo jezer Vänern a Vättern v jižním Švédsku a pak především, o něco jihovýchodněji, žulové masivy v regionu Småland, mezi jezerem Vättern a baltským pobřežím. Většinu robustních bludných balvanů v Česku tvoří smålandská žula, i když náš největší, Kunčický bludný balvan pochází od zmíněných jezer. Podle přímé vzdálenosti Česka od zdrojových oblastí si lze představit minimální délku ledovcového bloudění balvanů: cca 750 km od jižního okraje Smålandu, cca 1 000 km od severního břehu jezera Vänern a cca 1 100 km od Ålandského souostroví. Bludné balvany často tvoří i ruly, migmatity a kvarcity, u nichž však většinou nelze přesný původ vymezit kvůli jejich podobnému vzhledu v různých částech skandinávsko-baltské oblasti. Pískovce jsou hojné jen mezi malými balvany s rozměry v decimetrech. Vápencové balvany najdeme zcela ojediněle.

Bludné balvany jsou obsaženy v ledovcových sedimentech. Proto bývají nejčastěji odkryty těžbou v pískovnách a hliništích, vykopány při stavebních pracích nebo vyorány na polích. Pokud někde došlo k erozi ledovcových nánosů vodními toky, dostaly se bludné balvany i do říčních usazenin. Bludné balvany jsou estetické objekty s významem pro poznání geologické minulosti. Několik je jich proto zákonem chráněno jako přírodní památky a na některých místech byly sestaveny expozice bludných balvanů.

Autor děkuje Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích za možnost účastnit se expedic na Špicberky (projekt CzechPolarII - Czech Polar Research Infrastructure. MŠMT - LM2015078). Příspěvek byl napsán v rámci výzkumné činnosti Vlastivědného muzea Jesenicka (VMJ_GEO_KV).

Mgr. Martin Hanáček, Ph.D., geolog, Vlastivědné muzeum Jesenicka.