Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Stone balancing neboli vyvažování kamenů


Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16

Autor i fotograf Rudolf Novák

Historie

Kámen provází lidstvo od nepaměti. Kořeny stone balancingu proto sahají až do jeho hluboké minulosti. Převážně severské kmeny věžičkami z plochých kamenů značily tábořiště, migrační trasy zvěře, cesty a křižovatky.

Specifickým, též severským fenoménem je tzv. „inukšuk“. Kamenné humanoidní postavy s roztaženýma rukama dosahují často až megalitických rozměrů. Dnes se největší z nich nachází v kanadském Schombergu a měří něco málo přes 11 metrů. Obvykle ale dosahují výšky stojící lidské postavy. Doslovný překlad slova „inukšuk“ je „napodobenina člověka“.

Kupříkladu na Aljašce jsou prý tyto kamenné struktury dosud využívány k lovu sobů. Zvíře je lovci vehnáno do trychtýře, který je vytvořen právě z inukšuků. Sob na dálku považuje kamenné postavy za skutečné lidi a ve snaze se jim vyhnout vběhne do pasti.

Podobné lovecké techniky však zřejmě nejsou žádnou novinkou. Při nedávném archeologickém průzkumu objevily satelity na Blízkém východě stovky těchto trychtýřů, které na zemi tvoří něco přes metr vysoké kamenné zídky. Archeologové předpokládají, že sloužily právě k loveckým účelům. Ufologové věří, že jde o zprávy pro bohy z hvězd. Nutno podotknout, že opravdu monumentálně vypadají tyto stavby pouze z výšky. Podobně jako geoglyfy v peruánské poušti Nazca. I u těch se vědci dodnes přou, proč vlastně vznikly…

Umění

Stone balancing jako takový přivedl v sedmdesátých letech minulého století do širšího uměleckého povědomí skotský landartista Andy Goldsworthy. Jeho pyramidy z říčních kamenů, oblouky či tzv. zrna jsou dnes v land artu naprosto legendární a často napodobovaná. Přestože jsou jeho díla vizuálně téměř dokonalá, jde o velmi jednoduché struktury a s moderním vyvažováním kamenů mají pramálo společného. Přesto Goldsworthyho považujeme za otce moderního balancování a jeho tvorba patří k těm, které je dobré poznat trochu více do hloubky. Přece jen se jedná o ikonu světového land artu. Doporučujeme třeba hypnotický film s názvem „Řeky a přílivy“, který výborně mapuje jeho jemné zásahy do krajiny, práci nejen s kamenem, ale i občas marný boj s přírodními vlivy. Snímek rozhodně stojí za to vidět. Už jen kvůli tomu, že ve filmu je skvěle zachycen jedinečný vztah landartisty ke krajině, v níž se každý den nachází. Goldsworthy navíc pracuje výhradně bez nástrojů a s materiálem nalezeným na místě. Jedná se o tzv. „side specific“ metodu, která podle našeho názoru rezonuje s prvními uměleckými projevy prehistorického člověka a je k okolní přírodě nadmíru šetrná.

Tento, řekněme evropský přístup k land artu se naprosto liší od toho amerického. Ve Spojených státech, kde land art vznikl, byly zásahy do krajiny v šedesátých letech minulého století téměř vždy naprosto brutální. Zatímco Goldsworthy pracuje bez nástrojů, Američané oproti tomu neváhali použít bagry a jinou těžkou techniku. Vznikla tak mnohdy monumentální díla, která v evropské krajině nenajdeme. Tedy v případě, že nenahlédneme zpět do minulosti a nenavštívíme třeba Stonehenge či jinou megalitickou stavbu.

Současné moderní balancování

Michael Grab alias Gravity Glue! Za balancování, jak ho dnes známe, vděčí svět právě tomuto kanadskému umělci žijícímu v americkém Boulderu. Jestliže je Goldsworthy považován za duchovního otce balancování, tak Michael Grab je jeho nekorunovaným králem. Neustále posouvá hranice této disciplíny a v současné době nemá sobě rovného. Navíc je i brilantním fotografem, který tvoří v lidmi nepříliš zasažených krajinách, takže jeho filmy a fotografie jsou často naprosto dech beroucí.

Sám Grab přirovnává stavy, které při balancování zažívá, k meditaci. Nejde jen o hon za rovnováhou a uměleckým vyjádřením. Autoři tohoto textu (sami balancéři) s ním musí pouze souhlasit. Moderní balancování již překročilo hranice land artu jako umělecké disciplíny a vyvinulo se v cosi víc.

Co nás přivedlo k balancování?

Ke stone balancingu jsme se oba dostali úplně stejně jako drtivá většina světových balancérů. Na sociální síti jsme narazili na fotografii od Michaela Graba. Ta ovšem vypadala jako skvěle zvládnutá fotomontáž. Naštěstí bylo v komentářích i desetiminutové video. Takový statický, moc dlouhý a trošku nudný záběr, ve kterém si Michael sedne na plochý kámen a začne balancovat. Na další velký kámen před sebou postupně navrší do velice zvláštního komínku čtyři kameny a úplně nahoru postaví ten největší. Na špičku!

Velice pomalými pohyby s kameny hýbe a prsty s nimi nepatrně otáčí. Pak se najednou zastaví čas. On i kamenná skulptura před ním se přestanou hýbat. Michael pomaličku sejme ruce z kamenů a ony v té šílené poloze stojí! To byl přesně ten okamžik, kdy jsme to šli vyzkoušet na vlastní kůži. Jen tak. Bez toho, abychom vůbec věděli, jak se správně balancuje, jsme se vypravili k nejbližšímu potoku. Oba ve stejný den. Nezávisle na sobě…

Jak „to“ zažít?

Je to jednoduché. Vyberete si špičatý, asi tříkilový kámen. Potom ještě jeden. Ten by měl být plochý, stabilní a měl by na sobě mít alespoň nějakou strukturu. A můžete začít. Rovnou postavíte ten špičatý na ten plochý. Ale pozor, v tu chvíli se ozve váš mozek. „Tak to nemyslíš vážně!“ Ale vy to vážně myslíte. Minuty hýbete s kamenem ze strany na stranu, točíte s ním a vyvažujete. Za okamžik nevnímáte nic jiného, soustředíte se jen na ten kousek vesmíru, který ty dva kameny spojuje. Vaše pohyby se zmenší na sotva znatelné. Už totiž cítíte, že se kámen v určité poloze opírá. Hledáte kombinaci těchto poloh a těžiště kamene. A najednou se vše zastaví. Vše do sebe zapadne a vy víte, že to je ten okamžik. Velice opatrně, trochu nevěřícně, dáváte ruce pryč. Stojí! Ono to opravdu stojí! Pořád tomu nemůžete uvěřit, ale je to tak. Je to naprosto nepřenositelný zážitek, velice osobní, až magický. Je to opravdu až takový pocit, že ho okamžitě potřebujete zažít znovu.

V prvním roce jsme balancovali každodenně. Balancovali jsme všechno. Nejen kameny, ale i půllitry, klacky, cihly, dlažební kostky, stoly a židle. Cestou z hospody jsme byli schopni přelézt plot a lidem vybalancovat kameny na skalce.

Brzy jsme se ale vrátili do přírody k potokům a řekám. Přišli jsme totiž na to, že stone balancing má velice blízko k meditaci. Nejenže vás soustředění na tak malý bod na kameni skrze vaše konečky prstů odpoutá od všeho, co se děje kolem, ale dokonce vám to výborně vyselektuje myšlenky. Tím vás tento proces tvorby většinou velice uklidní. K tomu si přidejte samotu uprostřed přírody a zvuk tekoucí vody. A máte dokonalou terapii…

Kde balancovat?

Tímto jsme se dostali k místu. To je pro balancéra velice důležité, ať již balancuje jen sám „pro sebe“, nebo si své výtvory fotografuje kvůli dokumentaci či prezentaci.

Pro nás je to většinou fotogenická pláž u řeky, kde je dostatek velkých balvanů, které vyčnívají z vody a dostatek suchých kamenů na břehu. Máme totiž obrovský respekt k přírodě a jejímu přirozenému plynutí, že si kameny důkladně vybíráme na břehu, a to ještě takové, abychom jejich vyzvednutím nezničili příbytek například pavoukům. Přímo z vody kameny zásadně nevyzvedáváme, ty jsou domovem stovek larev a živočichů, které bychom tímto jednáním odsoudili k jisté smrti.

Někdy se nám podaří najít tak silné místo, že na něm nejsme schopni balancovat. Najednou nám to přijde nepřirozené. Jako by nás vyhánělo pro nedostatek respektu. Na takové místo je třeba si chvilku zvykat a naopak, ono si zvykne na vás.

Také bychom rádi poukázali na to, že jsme velkými odpůrci hromadného stavění věžiček (kamenných mužíků) v korytech českých řek a na hřebenech našich hor. Říkáme těmto strukturám s despektem „opičí věže“. Stačí totiž na frekventovaném místě postavit jednu a během chvíle jich tam jsou stovky. Lidé se prostě rádi opičí. A mnohdy nevědomky poškozují okolní přírodu. Zdá se vám kritika tohoto chování pokrytecká? Zvláště od balancérů? Nemusí! Nabízíme hned dvě alternativy.

Workshopy a hřiště pro moderní balancování

Jednou z nich jsou workshopy balancování, které pořádáme na landartových nebo hudebních festivalech a jiných kulturních akcích. Výjimkou nejsou ani soukromé lekce pro jednotlivce či malé skupiny.

Druhým řešením daného problému jsou tzv. Stone Balance Pointy, které máme v plánu otvírat po celé České republice. První dva by měly vzniknout letos v Trutnově. Jedná se o speciální hřiště pro moderní balancování, které zájemce zasvětí do jeho tajů a poskytne mu vhodný materiál, prostředí i návody.

Relaxační hřiště je vhodné pro balancéry od 1 roku do 100 let. Obecně platí, že nejvíce se na balancování dokáží soustředit malé děti a senioři, ale hřiště jsou samozřejmě vhodná pro všechny generace. Těšíme se právě na mezigenerační setkávání mezi balancéry. V plánu jsou workshopy pro dětské školky, školy i domovy důchodců.

Chceme poukázat na to, že moderní balancování je o trpělivosti, meditaci a kreativitě. Již dávno se nejedná jen o stavění primitivních komínků. Vyvažování kamenů má mimo jiné příznivý dopad na rozvoj jemné motoriky. Chceme vytvořit magický herní prostor pro všechny, kteří si chtějí sáhnout až na dno vlastní trpělivosti. Prostor vhodný pro setkávání lidí se stejným zájmem pro land art.

Stejně jako legální graffiti plochy pomohly kdysi výrazně k omezení vandalismu nejen v českých městech, tak i u tohoto hřiště věříme, že by mohlo přispět k omezení devastace naší přírody následkem neodborného a necitlivého balancování.

Jaký kámen je nejlepší?

Kameny si vybíráme čistě intuitivně, někdy hraje hlavní úlohu barva, jindy tvar a velikost, ale v zásadě platí, že čím tvrdší kámen tím lepší. Nejméně vhodný je pískovec a ostatní měkké kameny. Samotný tvar celé skulptury je také věc vaší vlastní fantazie, čím méně pravděpodobný, a složitější, tím lépe.

Přiznáváme ale, že vlivem sociálních sítí a sdílením fotografií, se občas nevyhnete podobnosti s některým známým umělcem. Ať už záměrně či nikoli. Fotografování a sdílení výtvorů s lidmi z celého světa má spíše pozitivní dopad. Jelikož ve stone balancingu neexistují soutěže ani závody, jsou všichni umělci na stejné vlně, radí si a navzájem se inspirují. Vy i ostatní si tak kladete vyšší cíle a posunujete hranice vlastní trpělivosti.

Trpělivost a cit

Ona trpělivost a s ní i kousek citu jsou to jediné, co k tomuto umění potřebujete. Trpělivost proto, že postavit takovou skulpturu není zrovna jednoduché. Může se jednat i o hodiny strnulosti, pootáčení kamenů o mikrometry, kdy už víte, že chybí jen kousek, ale dopracovat se k němu trvá další nekonečné minuty. Trpělivost také proto, že taková skulptura mnohdy stojí jen pár vteřin a pak spadne. Když je ale člověk dostatečně trpělivý, povede se mu postavit něco, co by si ani ve snu nepředstavil. A navíc něco, co stojí minuty, hodiny, dny a v některých případech i týdny.

Nyní k druhé důležité věci. Tím je cit. Je to něco, co se dá častým balancováním vytrénovat. Celý stone balancing je vlastně velmi jednoduchý. Pracujete jen s tvarem a váhou kamene. Všude na kameni se dají najít prasklinky, výstupky a prohlubně, které tomu dalšímu kameni slouží jako podpěra. Jako fotografický stativ. A přesně jako u stativu i vám kámen na druhém drží na třech bodech. Vždy jen na třech! Tyto tři body hledáte postupným pootáčením kamene a vyrovnáváním jeho těžiště. Tyto body od sebe mohou být vzdáleny několik centimetrů, ale častěji spíše milimetrů. Když si tento cit osvojíte, vytrénujete, tak potom hledáte tři body na jednom milimetru čtverečním.

Stone balancing je landartová disciplína, která se nám stala vášní. Díky němu máme větší respekt k místům v přírodě a více citu k materiálům. Dokážeme meditovat a lépe přijímáme pomíjivost všeho, co se jeví stabilním a nezničitelným.


Rudolf Novák (*1982), český landartista žijící v Trutnově, člen umělecké skupiny Zkamenělí. Stone balancingu se věnuje od roku 2013.
Jan Macek (*1978), český landartista, propagátor stone balancingu a člen umělecké skupiny Zkamenělí. Tvoří v podkrkonošské krajině, která je pro něho ateliérem i galerií.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu