VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Asi jste to zažili všichni. Sedíte v konferenčním sále uprostřed téměř nekonečného sledu přednášek, valí se na vás lavina informací, sice zajímavých, ale většinou suchých faktů a najednou vás vyburcuje věta, která tam jaksi nepatří. Mně se to stalo před třemi lety na konferenci Dějiny staveb při přednášce Petra Rožmberského o historii pozemkových hranic, když mezi popisem hraničních kamenů najednou zaznělo: „12 liber masa hovězího, 18 liber masa telecího a skopového, 10 žejdlíků vína červenýho, 6 žejdlíků vína verthinskýho, 12 kuřat, jedna husa, 2 kachny, 2 kapouni… zvěřina, uzený maso… lanýže a smrže… okurky, salát, višně, švestky… konfety, dortová mouka… sumou 20 zlatých 28 krejcarů a 3 grešle“. Výčet položek byl součástí účtu za obnovení mezníků ohraničujících pozemkový majetek královského města Plzně v roce 1760, konkrétně v úterý 17. června, platilo se samozřejmě i kuchařkám a posluhujícím a také chlapcům, kteří dostali na pamětnou. Chlapcům, kteří dostali výprask na místě vysazení mezníku (to místo si tím pádem zapamatovali a mohli tak v budoucnu podat řádné svědectví), dali Plzeňští 36 krejcarů, stejných 36 krejcarů zaplatili za koření, slaninu a cukr. Názorný rozdíl mezi pánem a kmánem. Za Plzeň byli přítomni členové městské rady, za druhou stranu, což bylo královské město Rokycany, také, potom tam museli být písaři a další úředníci, vozy s materiálem, dělníci a nakonec i ti svědkové. Trasa, která se vyměřovala přes Kokotský les, měřila asi pět kilometrů, ale není zachyceno, kolik hraničních kamenů bylo osazeno a kolik svědků se tedy muselo zúčastnit, ale od jednoho kamene většinou musel být vidět kámen sousední. Celá skupina odhadem čítala minimálně sto lidí, takže šlo o velkou akci. Na pohoštění se podílely kuchařky z Klabavy a z Bušovic, tedy z obou stran Kokotského lesa, ale nemáme zprávy, kde se hostina konala, měla však nepochybně mnoho chodů a byla tak pasována spíše na společenskou událost, která byla zřejmě prvním oficiálním setkáním obou sousedů. Pohoštění se samozřejmě mohlo podávat i v několika místech, určitě na zámečku v Bušovicích, který tehdy byl téměř novostavbou. Plzeň získala Bušovice koupí v roce 1745, zatímco Rokycany vlastnily Klabavu již od roku 1575. Mezi vyúčtovanými položkami není pivo, pouze víno, takže se hostina pořádala zřejmě jen pro zástupce obou měst a úředníky.

Podobným způsobem nepochybně probíhalo zakončení významnějších hraničních obchůzek a jednání na většině našeho území, nemáme ale tak detailní písemné zprávy o vlastním průběhu akcí, pouze instrukce vysokým úředníkům, aby se hranice státního majetku obcházely každoročně. Ústně se traduje, že vesnické samosprávy kontrolovaly hranice a hraniční kameny také, a i po takové obchůzce následovalo pohoštění; o tom, že se popíjelo, svědčí i pojmenování takových akcí - doušky nebo douškování. Termín pro takové obchůzky byl také na většině panství ustálen, například na neděli po svátku sv. Trojice, tedy na začátek června.

Na konci 18. století, kdy se závěrečná hostina plzeňských s rokycanskými odehrála, se již mezníky tesaly z kamene, většinou se znaky majitelů panství, v dobách starších se však využívaly příhodné kameny vyskytující se přímo na hranici; v místech, kde hranice procházela územím bez přirozeného zdroje, byly osazovány kameny donesené odjinud. V písemných popisech hranic, které vznikaly jako protokol z vytyčování, jehož se účastnili zástupci obou stran, jsou kameny označeny jednak vzdáleností (kolik kroků, sáhů či jiných jednotek je od kamene ke kameni) a dále charakteristikou (kámen bílý, zelený, šedý, špičatý). Podle toho je zřejmé, že jako hraničníky byly vybírány především ty kameny, které se nějakým způsobem odlišovaly od ostatních. Do přírodních kamenů byly tesány značky, přemístěné kameny se často doprovázely přineseným a pod kámen zahrabaným předmětem, svědkem mezníku, ten dosvědčoval, že kámen je na pravém místě, že nebyl posunut. Svědky kamene tak mohly být střepy, uhlí, železné okuje nebo třeba oblázky ze vzdálené řeky. Tento způsob ověření se používal ještě ve dvacátém století při zajištění trigonometrických bodů v terénu.

Staré plány průběhu hranic zachycují i podobu přírodních kamenů - mezníků. Krásnou ukázkou je přesný plánek území mezi Daňkovicemi a Křižánkami s polohou hraničních znaků z roku 1764, kdy proběhlo ohledání a přesné určení hranice mezi novoměstským a jimramovským panstvím. Majitelem novoměstského panství byla od roku 1694 světská nadace šlechtičen Mariánská škola, majitelkou jimramovského panství mezi lety 1747 a 1778 Marie Antonie z Waldorfu, určování hranice zajišťovali úředníci a lesní personál panství. Sporná hranice vedla lesem mezi Buchtovým a Vysokým kopcem v milovském polesí. Jednotlivé hraniční kameny byly očíslovány, některé opatřeny značkou (kroužkem, křížkem), byly popsány v protokolu a do plánku zakresleny i svým tvarem a polohou vůči jiným hraničním znakům. Zaznamenány v plánu byly i charakteristické znaky blízkého okolí. Kromě hraničních stromů je zachycen čerstvě pokácený les, tři vlčí jámy a další podrobnosti, například krmelec pro vysokou. V okolí stezky je namalován kromě jelena i medvěd, který se na Vysočině v 18. století zřejmě běžně vyskytoval. Zachycené území se stalo později oborou.

Ing. arch. Dana Novotná, Národní památkový ústav - územní odborné pracoviště v Brně.