Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Mamutí pláň (Písečný vrch u Loun, v archeologické terminologii Bečov I a Bečov IV)


Jiří X. Doležal, č. 2/2020, s. 24-26

Jsem z jižních Čech, narodil jsem se tam ale náhodou, a dětství prožil v paneláku na Praze 6 - na tehdy periferii Červený vrch. Takže mou krajinou dětství byla dálnice řídce obestavěná paneláky - dnešní Evropská třída. Oblezl jsem tři světadíly, než jsem s obrovskou hrdostí zjistil, že nejkrásnější krajinu máme u nás, a od té doby necestuji. Kromě cest k Lounům. Protože jsem tam, přes kopec od elektrárny Počerady, v koutě obecně považovaném za „ošklivý průmyslový sever“, našel údolí, které je králičí norou do pravěku. Když jí projdete jako Alenka, nenajdete sice Kloboučníka ani hašiš z vodní dýmky kouřící housenku, ale můžete tušit zástupy těch, co tu byli před námi, a jejichž popel a prach jsou v tom údolí přimíšené do země. Je to kout tak posvátný, že si objevitel archeologických nalezišť v okolí Písečného vrchu docent Fridrich, když tam jeli na sběry, bral na boty návleky. Aby tu svatou neandertálskou krajinu nezašpinil rmutem naší civilizace. Kolem Písečného vrchu je totiž nejslavnější středoevropská neandertálská lokalita - Bečov IV, přímo na Písečném vrchu pak byla - dnes už částečně těžbou zničená - neméně slavná lokalita Bečov I, kousek dál je Bečov V, a o šest kilometrů severněji Bečov II. Ten je nejstarší - tam naši předchůdci žili před tři čtvrtě milionem let, a není to tam zdaleka tak hezké jako u Písečného vrchu. Snad i proto se tam v průběhu věku z Bečova II přesunuli a vydrželi tam - vlna za vlnou modernější a modernější lidé - až do doby bronzové.

To údolí není zalesněné, a zbytky sopouchů - dnes vrchy Raná - zůstaly nezalesněné také. Jako byly za našich předchůdců. A Písečný vrch, přímo kopaná lokalita Bečov I, je optimální pozorovatelnou, odkud lze celé údolí pozorovat při čekání na mohutná stáda mamutů či praturů. Když na mne před patnácti lety dosedl démon stáří, první záblesk vlastní smrtelnosti, který muž kolem čtyřicítky ucítí, začal jsem hledat vlastní kořeny, nejdříve rodiny, pak celého našeho rodu, a nakonec jsem skončil až u neandertálců. V dotyku s nimi vidím - nade vši pochybnost mylně - moment sapientace našeho druhu. Africký Homo sapiens sapiens nebyl popravdě stran vyspělosti nic moc, a etnika čistě sapientního původu, malé africké národy, žádné říše také nezaložila. Ale jak se na Středním východě setkaly neandertálské a sapientské populace, najednou (tedy - po několika desítkách tisíc let vzájemné výměny genetického materiálu) tu byli lidé, kteří vypálili z popela z mamutích kostí a hlíny Venuši věstonickou, vymalovali Altamiru a po nějaké době také zkonstruovali iPhone. A já romanticky, ač na tom opravdu netrvám, považuji to zkřížení za bod obratu, za vznik naší kultury, a těch pár procent (naposledy genetici říkali snad čtyři) neandertálských genů ve mně i ve vás za klíč k lidství. Už první kniha mne zavedla do krajiny pěstních klínů, pod Písečný vrch, a já se tam vracel, jak jsem mohl. A hledal. Samozřejmě pěstní klín - ale abych uspokojil svůj narcismus, tak větší než největší. Dohodl jsem se s místním sedlákem, kterému ta pole patří, a nachodil pak desítky a desítky kilometrů pomalým krokem po zoraných polích doslova posetých kamennou industrií. Nemá samozřejmě ty kvality líbivosti jako francouzské mousteriénské pěstní klíny, nedá se prodávat na eBay - jednak se to nesmí, ale hlavně laik obvykle vůbec nepozná, že to není obyčejný šutr. Ale snad každý druhý kámen na těch polích je opracovaný rukou těch, co tu byli před námi. V muzeu v Mostě jich mají desítky tisíc ve sklepě, a nikoho nezajímají, protože Písečný vrch dostal darem jednoho z nejosvícenějších archeologů dvacátého století, docenta Fridricha. A ten - se svými studenty a manželkou archeoložkou a také svou žákyní - strávil na těch polích značnou část své vědecké kariéry a nasbíral tuny industrie. A k systematice středopaleolitické industrie z Bečova IV - z toho pole - už není po jeho výzkumech co dodat. Takže kamenů se tam válejí tisíce, podmítačky je rozbíjejí na kusy, a sedláci občas čistí pole - takže brigádníci největší kameny vysbírají, dají na kraji pole na hromadu, a pak se to použije jako stavební kámen. Řada domků v okolí má základy z neandertálských pěstních klínů, ale jejich obyvatelům je to úplně jedno. A není na tom nic špatného. Jezdil jsem tedy na Písečný vrch dvakrát třikrát měsíčně a prohlížel jak naskládané haldy kamenů, tak zoraná pole. Velké kameny zemědělci vybírají i malým bagříkem na traktoru - takže na haldách jsou i obří kameny. A na poli zas může kousek obřího kamene koukat ze zorané půdy. A já takový hledal. Protože v muzeu v Mostě mají z toho pole klín velký šedesát centimetrů. Je to nade vši pochybnost rituální předmět, jako nástroj samozřejmě není použitelný. Ale je to zvětšený, obří nástroj, který musel pro ty neandertálce před 250 000 lety znamenat absolutno. On byl tím, co je oddělovalo od říše zvířat, on byl tím, co jim dávalo převahu nad mamuty i jeskynními lvy. A tak je samozřejmé, že se obří pěstní klín stal totemem. Rodu, či snad dokonce kmene.

Nacházejí se tam (tedy v mosteckém muzeu) klíny zhruba tří rozměrů: Ten do ruky - na práci, a možná ty nejkrásnější měly i reprezentativně-sociální funkci jako zbraně u mnoha a mnoha neprůmyslových etnik. Pak jsou větší - tak pro dva dvacet vysokého chlapa nebo gorilu Richarda, které už jsou spíše symbolické či rituální povahy, nepůjde o k práci určené artefakty. Ono se s nimi nic dělat totiž nedá, jsou příliš velké a těžké. Snad totem jedné rodiny? A konečně obří pěstní klíny, které nemohou mít jiný účel než symbolický. Freud by vcelku nediskutoval, takto formované posvátné předměty v naší kultuře jsou vždy nějak sublimovaným falem - ale lze psychoanalytické zákonitosti aplikovat na neandertálce? Podle jedné (popravdě nevím, zda vážně míněné) teorie jde o školní pomůcku, na které se v hodinách názorného vyučování vysvětlovalo, jak se vyrábí pěstní klín. Nepovažuji tuto interpretaci za realistickou. Ale hypotéza, že se takový klín tyčí uprostřed shluku stanů z kůží a klacků, a kmen kolem toho kamene vždy o slunovratu, posílen halucinogenními houbičkami, tancuje, se asi příliš vyvracet nedá. Bohužel - kromě zpochybnitelných etnografických analogií ani dokazovat. V muzeu mají ten skoro šedesáticentimetrový, takže najdu ještě větší, vyfotím se u něj a dám si ho na web. Facebook ještě nebyl, ale můj archivní server běží od roku 2000.

Léta plynula a mně se údolí zarývalo do paměti. Je nádherné, je to průchod do jiného času. Nezalesněné už od doby ledové, místy step s širokými listy trav, což není nic neobvyklého, ale většinou T3.3 - úzkolisté suché trávníky. Mimořádně různorodé společenstvo, kde přežívají reliktní druhy, které samy vytvářejí ostrov minulosti bez ohledu na kamenné nástroje. Je tam bezlesí po celý holocén. Step s úzkolistým porostem. Tak jako dnes to tam vypadalo, už když první mezolitik někam k Rané dosledoval šípem střeleného srnce, i když první neolitik rýpal kypřicí holí trávník, a s velkou pravděpodobností i předtím, na vrcholku glaciálu, a předtím za Venuše, za gravetienců, a předtím za neandertálců… To už jsou spíše fantazie - ale v tomto interglaciálu tam les nikdy nebyl, a pokud dusíkem nezasviníme krajinu do té míry, aby Písečný vrch zarostl bezinkami, nebo nenastoupí přátelé stromů jako na horu Říp, tak to mamutí údolí zůstane bez stromů. A je bez nich krásné.

Dole v podloží jsou brekcie čedičové horniny. Nahoře je explozivní kráter a uvnitř úlomky slínovce a pískovce z podloží. Kráter byl zaplněn vodou a ukládaly se v něm sedimenty. Je eliptický. A sopouch obsahuje bloky bílého křemence, který je známý jako „mléčný křemenec“. Díky explozi maarového vulkanismu jsou kameny roztroušené i po polích. Při navětrání se zbarvuje do čistě bílé barvy. Zpod tenké vrstvy půdy suché stepi na Písečném vrchu občas ze země vykukuje bílý balvan, za glaciály eolizovaný do hladka. Z jihovýchodní strany není vrch dosud vůbec zarostlý, a na podzim, kdy jsou zorána pole a říjnové slunce dává krajině rozměr navíc, je pohled z toho kopce, posetého bílými balvany, do údolí polí, posetých drobnými stejně bílými kameny jak cukrem, pohledem vyhlížejícím migrující stádo mamutů.

Když jsem tam chodil asi deset let a znal tu krajinu, jako bych se tam narodil, tak jsem ho našel. Bylo odpoledne, časné jaro, já si dal na vrchu cigaretu a popovídal si s malou zmijí, co si užívala jarního slunce. Pak jsem přelezl trať a šel se - spíš z lumpačiny - podívat ještě do škarpy za tratí, do škarpy v místech, která už nejsou součástí lokality. A on tam ležel. Jak sedláci vyvážejí velké kameny do škarp, tenhle z neznámých důvodů - spolu s asi třemi dalšími, neopracovanými - odvezli do škarpy o kus dál. Možná cestou domů? Byl obrovský, a nemohl jsem s ním ani hnout. Za týden jsme se vrátili s dvěma kamarády a dřevěnými tyčemi, a postavili ho. Byl to on. Tvary kamenů, které roztrhl a rozmetal výbuch bahenní sopky, jsou náhodné. Sice dnes vysoce eolizované, ohlazené jak bruskou, ale mají náhodné tvary. Tohle byl tvar bifasu - se vším všudy. Mohl mít čtyři sta kilo. Vyfotili jsme ho a poslal fotku panu docentu Valochovi. Pochválil mi ho s tím, že určitě patří do depozitáře. Pak jsem si dal maraton po muzeích, kde se ho ujmou. Pak pan docent zemřel. A když už mě vyhodili i z toho Národního, tak jsem se naštval a pustil mapku s polohou kamene mezi sběratele. Po roce - s tím nálezem mé návštěvy zřídly - jsem se tam byl podívat. Klín tam nebyl - a ty tři další kameny také ne. Takže doufám, že si jej odvezl nějaký sběratel vybavený zahradou, a že z něj není stavební kámen.

Už tam nejezdím, od železnice je to na mě už dálka. Jen když náhoda dá a svezu se s nějakým kamarádem, co tam jede. Ale jednou se tam chci vrátit. Až tam půjdu naposledy, půjdu v tašce. V urně. Moje přítelkyně nahoře na jednom z těch bílých eolizovaných křemencových balvanů postaví plochou misku z keramiky a vysype mě do ní. A jak bude foukat vítr, který na Písečném vrchu trochu fouká skoro pořád, tak se vrátím mezi ty tisíce generací lidí, co pod Písečným vrchem už jsou.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu