VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pod apokryfním názvem „Zbytky přirozených lesů ve vyšší poloze Jihlavských vrchů“ publikuje v roce 1956 Jaromír Málek v zapadlém sborníku Vysoké školy zemědělské v Brně svůj prvý zásadní příspěvek k poznání zbylých fragmentů přírodě blízkých lesních společenstev této oblasti. Nepochybně tento poctivý výzkumník klasické geobiocenologické školy tušil, jak je titul k textu doslovný a výstižný. Ve svých následujících obsažných studiích podnikne další pokusy o hlubší historickou sondu jejich vývoje. Mezi těmi, kdo si jeho prací povšimnou a docení je, nestojí ani tak lesníci - nýbrž překvapivě archeologové.

Málek při bádání v archivech objeví cenné doklady: hájemská registra nebo lesní urbář Františka Loschana z poslední kvarty 18. století. Z doby, kdy se píše ještě kurentem nebo švabachem a vžité rozdělení lesů v hájemství (pozdější lesní revíry) a leče (Míchův vrch, Krvavá, Vojanská…) dle potoků, stezníků a cest je respektované a stále platné. Dřevinami přítomnými v tehdejších hvozdech kolem Javořice jsou posud (zvolna ustupující) jedle s bukem nebo vzácně i javor, zvaný klenice. Jilm horský z nich již docela vymizel. Smrk je v nich také přimíšen: převládá ale, zatím, jen na přirozeně zamokřených stanovištích.

Nastupující pasečná a průsečná úprava lesa, podnícená ve svých snahách o vyrovnanost těžební zásoby ošidnou racionální teorií normálního lesa, teprve vystrčí růžky - prozatím neúspěšně se pokusí vnést jakousi pravidelnost (geometrický řád) i do hospodářsky nepřehledných partií přírodních lesů. Zkušený telčský lesmistr Loschan ji tehdy (z dobrých důvodů) odmítne (!): A těmi, kdo se (po ztrátě rysů a vlků) troufale srotí s nevolí v existenční rebelii a vzdor vůči místní vrchnostenské správě (jisté dobové obdobě detašovaných pracovišť nejvyšších kontrolních úřadů) pod záminkou neúnosných škod zvěří, nejsou mladí klimatičtí pátečníci ani folklorní aktivisté - nýbrž sedláci z okolních vsí.

V době, kdy jsem pravidelně navštěvoval posluchárny lesnické fakulty, již se zralým nadhledem pan docent Antonín Buček věcně hovoří ke svým studentům i studentkám o důsledcích klimatických změn pro české i moravské lesy, luhy a háje. Již v kritické chvíli, někdy sedmnáct let nato zazní v polemické stati Filipa Lysáka nazvané Konec smrkových monokultur na dohled? několik zdravých, sebezpytných vět:

„Velmi pravděpodobné se zdá, že rozvrat přijde a (my) nebudeme připraveni. K naší smůle si nejsme ochotni připustit hlubokou pravdu o tom, že svět se mění a společnost na změny reaguje neochotně a se zpožděním. Strkáme hlavu do písku a hledáme vnějšího nepřítele. Takže slyšíme, že za kůrovcovou kalamitu může sucho, rozdmýchává ji nezodpovědný majitel lesa a neřeší (ji) liknavý úřad, který dostatečně tvrdě nezasahuje.“

Jenže, tím, kdo (rozpačitě) skrývá svoji hlavu do písku nyní, nejsou zmínění činitelé lesohospodářští: ti se ostří pilky rozhodně nebojí. Také starý rezavý loupák, opřený kdesi v rohu depozitáře výstrojního skladu žádostivě haraší - rozpomenuv se na smolnatou vůni kůry a pevné sevření mozolnatých dlaní. Obroušený črták v kapse adjunktova kabátu by rád ještě jednou vryl do stříbřitých kmenů své nesmazatelné znamení. I sáňky zplna naložené poleny by zas skřípavě prosvištěly zasněženými průseky Trojmezné hory. A mosazná píšťalka stožeckého fořta znova, naposledy hvízdne - aby toužebně svolala schwarzenberské honce, prahnoucí po stopě medvědice k poslední leči. Netuší, že výpustky klauzů v zamyšlených tetřevích hvozdech jsou dávno prázdny a vyschlé, nepřipravené splavit dříví vstříc spoutaným řekám.

Zaskočené, v jistém úhlu, touto závažnou situací se zdají být složky naší ochrany přírody na všech svých stupních: Jsou na ni připravené? A můžou nebo chtějí vlastně před blízkým porušením skutečně hájit zbývající ostrůvky vitálních lesních společenstev? Dokáží se (třebaže symbolicky) postavit jejich ničení v takto nelehké, nezadržitelné situaci? Nebývám si jasným zněním takové odpovědi v poslední době vždy jistý: byť si mnohých kolegů i jejich práce opravdu vážím! Možná právě tím lidsky pochopitelným ne-dopatřením píší a nebo vydávají předběžné výjimky obecné povahy k aplikaci toxických biocidů vůči kůrovci: A to i uvnitř 2. zóny chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, přestože ta je platně vyhlášena chráněnou oblastí přirozené akumulace vod!

Nevím. Ani dnes, časně navečer při prázdném šálku čaje v zavřeném salonním kupé Café Telč se nijak nezdá, že by situace v blízkých lesích kohokoliv z nepřítomných hostí nebo širší přírodovědné obce jaksi mimoděk a nepatřičně rozrušovala. Podnikám tedy, věrně doprovázen šedivícím černým vlkem, přezdívaným shishka, jeden docela osamělý pokus o zkusmý průklest lesy v jihozápadní části Českomoravské vrchoviny: Vstupujíce se srdcem (věru) nelehkým v nitro někdejších (výsostných) pomezních hvozdů v řásenských horách - opět jsme zaskočeni všudypřítomnými stopami těžebních čet sklízejících trosky toho, co bývalo korunními klenoty českých knížat i králů, propůjčenými v léno rodu z Růže - alespoň pro sebe se ptám: Co dalšího nám průchod těmi cestami prozradí zítra, za týden?

Pokládám si ale ještě jiné, další otázky: Projeví se citelný zimní nedostatek srážek a klimatické změny tím nejhorším? Vytušenou diskontinuitou a silným deficitem v hlubších horizontech půdního zvodnění…? A to zapomínáme na sucho přítomné vysoko v korunách, kdy dubnové hodnoty relativní vzdušné vlhkosti klesají až někam k pouhým 40 %. Tedy nejde zdaleka o samotné sucho patrné mělce mezi kořeny.

Z nadhledu vzduchoplavce, zavěšeného při průzkumném přeletu v balonovém koši, by se situace ještě v loňském roce snad nemusela jevit tak úplně beznadějná. Předchozí zima přinesla po delší době sníh - a také květen roku 2019 byl tu, v Jihlavských vrších až nezvykle chladný; v kulminačních návětrných polohách Javořické a Křemešnické vrchoviny dokonce i výrazně prosycený deštěm. Klimatické sucho, spojené s vyprahlostí lesů i celé krajiny se přesto navrátilo velmi záhy - aby s nečekanou tvrdostí zasáhlo znovu i tyto žulové nebo přilehlé migmatitové masivy.

Při rekognoskaci bližší, z podhledu pod křídly nebo průklestem přímo skrze paseky se obraz vyostří až do nečekaných, někdy nevítaných detailů: Na podmáčených stanovištích se (vyjma četných odvodňovacích rigolů) setkáme nezřídka s hlubokými kolejemi či dokonce tůňkami vzniklými nahodile zapadnutím těžké techniky při vyvážení dřeva. Ty by snad místy tolik nevadily: někde se stanou nikou řady šidélek, drobných korýšků, krásivek nebo čolků. Horší je přítomnost erozních rýh ve spádnici, které (nechtěně) svádějí stružky vody z prameništních enkláv i okolních svahů. Příkazy do prvých linií, snad odněkud z vedení, zněly přece jasně: „Nevzdávat se! Odklidit mrtvé!“ V neoficiálním, čistě pracovním překladu této směrnice a pokynů takto: „Vyklučit, seč to půjde, až na poslední pahýl!“

Místa zvodnění

Mají odjakživa svá tajemství tahle zrašelinělá, mokvavá místa - zvaná v tomto kraji bařiny: skrývají se, jaksi nevyzpytatelně také ve smrkových porostech, při lesních potůčcích či v prameništních olšinkách - ač zřejmě nehostí žádné význačné glaciální relikty bryoflóry ani malakofauny. Jen ty celkem běžné, řadové hejkaly s nekultivovanou kšticí, porůstané mechorosty a stromovými lišejníky, nebo rusalky. Ani se nad jejich pramennými oky na temeni pramenných kup v zásadě nestavějí stříšky jako u studánek.

Nelze se divit tomu, že vysokou hladinu spodní vody v daných místech posádky strojů - tj. rozličných harvestorů, procesorů a vyvážecích souprav, nedokáží (až do momentu bezprostředního zanoření) nijak odhadnout nebo detekovat. Jejich členové patrně nebyli nikým ve vlastním dialektu: „Ty v***, tam fakt zapadneš!“ důsledně proškoleni stran jisté záludné stanovištně-indikační hodnoty taxonů, jakými jsou mokrýš střídavolistý, škarda bahenní či řeřišnice hořká.

Lesní prameniště od floristické nepaměti byla stanovištěm pohříchu opomíjeným a docela přehlíženým - do mokřin se bádat na vycházky nechodívá! S čistým svědomím připusťme, že naše současné znalosti o vzdálených mlhovinách nebo galaxiích jsou podstatně členitější a strukturovanější než prosté základní povědomí existence těchto zvodní v krajině. Můžeme je (s čirým údivem astrofyzikálních badatelů nahlížejících do tmavé studnice vesmíru) s překvapením spatřit. Anebo - pro jistou přehlednost taková neprobádaná místa označit kryptickým kódem, tak jako zmíněné mlhoviny… Nebo je, raději, ponechejme ve vlídném zamyšlení, hlubokém jako studánky.

Co ti ptáci, ti si lehce přeletí…

Neodřízneš-li jim hnízdní rozsochu. A nějaké ty doupné stromy pro holubí vábení, kulíška a sýce, třebas buky nebo olše při potůčcích kalamitní těžbu, doufejme, přečkají…

Jenže, takříkajíc smůlu má i krásný alpský druh Soldanella montana. Nebo chcete-li, také dřípatka horní. Přes svoji určitou plasticitu a kladnou odezvu ke světelným podmínkám je - podobně jako žebrovice různolistá - spíše stínomilná, hemisciofytní: prudký jarní pasečný úžeh, horka vprostřed subtropických dní telčského léta ani zavalení klestím tato horská soldanelka prostě nevítá a nevyhledává. Jejími útočišti tak zůstanou poslední útržky neodkrytých, ovlhčených svislých břehů s játrovkami a mechy či ostrůvky pramenišť.

Co však čert nechtěl, ke vší smůle je i dřípatka chráněna podle zákona č. 114. Snad je na místě také tuto legislativní formu ochrany zrušit - a milou dřípatku vyrozumět o zamítnutí její skromné, nevyslovené žádosti o azyl (či ponechání refugia) s poukazem na její domovský původ a repatriaci.

Ztráty a padlí

Nabízí se nyní chvíle k výčtu prvých ztrát a jmenování těžce raněných na širším bitevním poli Jihlavských vrchů. Mezi nimi je zapotřebí zmínit: nivku Olšanského potoka s bohatým výskytem pérovníku pštrosího a bledulí, suťové temeno Hradiska, holé úpatí, ale i vlastní jádrové partie bučiny v okolí skalních útesů na Štamberku u Lhotky, balvanitý tálek Švábovského potoka a v masivu Čeřínku nezvykle tvrdě obnažené ostrohy Čertova hrádku. Nebo Fialovy skály. Také Král na Nekolově stojí mrtev - do jeho kmene vtesají kroužky přelétavé žluny, strakapoudi nebo hbité družky tříprstých datlíků, pátrající po xylobiontních druzích bezobratlých. A připočítejme také jedny (ze vskutku posledních) smrků autochtonního původu, spatřené (ještě v září) naživu v těsném sousedství jižního okraje Malého Pařezitého rybníka: podle součtu svých letokruhů starých bezmála 180 let!

Smýcených, zbytečně, lesní správou a nedůstojně odvlečených kamsi pryč, v kterési (zdaleka ne poslední) z těch četných lítých řeží a půtek s kůrovcem - které je v našich hvozdech až do skonu posledního stromu (či úplné ztráty dechu) nutno vést: Jak si to lesní zákon, prakticky neomezující rozsah nahodilých těžeb nebo holých sečí žádá. Nikoliv zákon lesní moudrosti, který v srdci následovali Thoreau či Seton, chlapec Malý strom nebo Jane Goodall. Nezbývá, než si postesknout: K čemu to byla sestavena databanka přirozených lesů, vzniklá díky kolegům z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, jestliže jejich skutečná ochrana zůstává - nebo se stane jen ochranou čistě formální?

Zavřu-li oči, spatřím ty stromy za nimi - náhle, usychající. Slyším je dýchat, živé, z ticha…

Vidím je tam, jako nestálý odraz v hladině čirých jezer, rozesetých vysoko v kamenných pláních pohoří Vindelfjellen, mezi lumíky a doupaty malých sněžných lišek. V mírném čeření vody, v odlesku mědi v prohlubni skalní mísy na Přední skále: do níž podzim vložil svůj vklad - a nastřádal bukové listy.

Otevřené výhledy do kraje

Zeptal se mne jednou dobrý přítel, lesník Josef: „Co je to velká paseka, Pavle?“

Přiznám: nedokázal jsem na jeho přiléhavou otázku odpovědět. Nikdy jsem nehleděl vstříc průlivu Clayoqout, nestál jsem po kotníky vbořen do humózní prsti pacifických deštných lesů ani ve svážnicích neúprosně odlesněných dolin a svahů Nízkých Tater, abych o tom směl opravdu (něco aspoň trošku podstatného) vědět.

Možná i tato nynější rozsáhlá disturbančně-distanční epizoda (perioda) ve středoevropských a boreálních lesích podnítí (nejen) k úvahám jak nás, tvory v zásadě přírodozpytné i mnohé lesníky, ale i širší veřejnost. Zeptáme se dokonce: Jak se vám, vážené a milé stromy, daří?

Možná stejně jako italští vědci s pomocí pásky instalujeme na jejich kmeny citlivé senzory, abychom znali jejich odezvu a přesný kardiogram. Bude nás pojednou zajímat i něco jiného, než dávno odepsané sortimentní zásoby dříví na pni a v evidenčních knihách. Nebudeme se tolik přít nebo snažit přespříliš o umělé znovuzalesnění suchých úbočí Vysokého Kamene vrostlého do samých zad náhorní pláně nad Kunžakem - porostlých jen křivolakou metličkou a borůvčím. Spokojíme - a smíříme se docela s ptačím jeřábem, borovicí, doubkem nebo jalovcem, třeba rádi! Přičichneme k hrstce trouchu v dlani. Začneme být (s tou neskrývanou chutí) nepředstíraní, naivní… Jakmile poznáme pravý význam a kořen toho slova - nemající nic společného s prostoduchostí.

Vzápětí i ty nepřehlédnutelné mýtiny zarostou býlím a maliním, zahalí se vlídně ve švitoření pernatého ptactva a bzukotu hmyzu. Všelicí okřídlení létavci vylétnou z budek, důvtipně rozvěšených na torzech stromů - a hnízd, vpletených v proutcích jívy, hustinkách smrčků, mlází břízek, lísek, bezu mezi hloučky jeřabin: nad nimi, tu a tam zazáří jedle, strmý modřín či javor. Snad právě kdesi mezi tím klestím nebo pahýly, po této asanační anabázi vyvede svoje koťata i rysice! Zbloudí sem váben při svých toulkách mladý los. A s přicházejícím stmíváním do blízké mokřadní loučky padne sluka.

O ztracené vodě v pastvinách kaltenbrunnských

Také odvodňovací příkopy či sprosté struhy, zanechané bagry porůznu v lesích, budou legálně zrušeny nebo zahrazeny dobrovolníky a dětmi. Že by tak učinily samy správy povodí a toků, se nedomnívám. Zvolna korodující drenážní šachtice zůstanou jako inspirativní, působivá mementa: fascinující jen mne, krávy a telátka ve vyprahlých pastvinách pod vsí - jmenovanou kdysi po vydatných pramenech, příznačně: Kaltenbrunn. Ponechané zde pro bližší archeo-hydrologický a lichenologický průzkum těchto náhodně zaniklých postmoderních civilizací: Až nativní obyvatelé této planiny počnou, mezi uhlíky, pátrat po jejích stopách a příčinách. Možná se v ledasčem mýlím - podobně jako stěží tušíme, jaké další změny vyvolají (a již nyní působí) rozsáhlé bilanční ztráty grónského ledového příkrovu, zpětnovazebné poruchy v termohalinním mořském proudění nebo odtávání permafrostu - zdánlivě tak vysoko v severních šířkách. Je i nepříliš pravděpodobné, že by jejich úplný dosah v naší krajině věrně nebo zcela přesně dokázal spočítat některý ze současných modelů, vložený v superpočítačích ČHMÚ či NASA. Dokáží nám tyto znepokojivé predikce říci, zda oblaka zemi přinesou kýžený jarní či podzimní déšť?

„Chovám naději, že naše srdce budou silně tepat, abychom mohli ve zdraví žít a růst. A protože i tvé srdce tepe, dostaneš od něj odpověď, kdykoliv k němu zahovoříš. Dokážeš jeho tep vnímat? Jak je silný? Jak silný by mohl být?“
podle Michala Čagánka / Angaangaq (eskymácký stařešina národa Kalaallitů)

Potulný kralevic

Kdesi u potůčku, jen nedaleko před vstupem do předhradí, se zastaví i kralevic, opatrně v jeho vodě smočiv rty - aby své vyvolené utrhl ratolístku s plamennou růží. Vědom si, dobře, možných nepředvídaných komplikací té mise, pro jistotu zvolí růži erbovní, tu bezostennou (Rosa pendulina). Zanechav svého koně u zvoničky ve stínu lípy v Praskolesích, vydává se dál pěšky. Toto je pouhé, maličko hořkosmutné zadumání jeho průvodce, důvěrně bdícího nad klidně se popásajícím ořem. Začítá se do rukopisné knížky žalmů (Ž 121, 3-4, Píseň k pouti), kde stojí: „Nedříme přeci a nespí ten, který tě chrání.“ Vepíše do ní i tento svůj krátký epitaf za lesy. Promiňte jeho poslední, nesmělou otázku:

Jak je tomu s naší Šípkovou Růženkou? Procitla již, či dosud tiše spí? Nebuďte ji, prosím.

Clayoquot Sound se nachází při západním pobřeží ostrova Vancouver Island v kanadské provincii Britská Kolumbie. Jde o průliv či záliv s mnoha vstupy a ostrůvky. Jméno označuje zároveň celistvou oblast jeho hornatého povodí s lososy, obývanou hnědými, černými i bílými medvědy (spirit bears). Území podle tradice náleží původním obyvatelům (zvaným the First Nations). V létě roku 1993 zde došlo k největším projevům občanské neposlušnosti v dosavadní kanadské historii, v podobě blokády vůči těžbě přírodních lesů. Téměř devět stovek lidí bylo v době protestu uvězněno. Přesto i nadále jsou původní lesy Britské Kolumbie, kryjící svahy i hřbety pobřežních hor (Pacific Rim), v ohrožení rozsáhlým mýcením a exploatací.

Blíže (česky) v časopise NATIONAL GEOGRAPHIC 2/2003: Pacifická mozaika nebo https://pacificwild.org/