VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

První jarní den tohoto roku nás navždy opustil kolega, kamarád, lesnický typolog, ochránce přírody a biogeograf doc. Ing. Jan Lacina, CSc. Tišnovský rodák absolvoval v roce 1966 lesnickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně. V letech 1966-1974 pracoval u Vojenských lesů jako lesnický specialista ekologického výzkumu. Od roku 1974 se jako vědecký pracovník v Geografickém ústavu ČSAV v Brně, v roce 1993 transformovaného do Ústavu Geoniky AV ČR, zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinnou ekologií. Posuzoval vliv velkých staveb na přírodu a krajinu, např. jadernou elektrárnu Dukovany, vodní dílo Nové Mlýny nebo průplav Dunaj-Odra-Labe. Od roku 1994 byl současně na částečný úvazek zaměstnán na svém domovském Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně jako odborný asistent a od roku 2003, kdy se habilitoval, jako docent. Zde byl pověřen výukou předmětů geobiocenologie, péče o lesní rezervace či ochrana přírody a krajiny. Vedl nepřeberné množství závěrečných prací a vychoval též řadu studentů v doktorském studijním programu Ekologie lesa. Byl vyhledávaným externím vyučujícím i na dalších českých univerzitách.

Osobnost košatá jako koruna staletého dubu. Na jedné straně vědec. Badatel věrně oddaný lesnické geobiocenologii, oboru založeného jeho učitelem prof. Zlatníkem. Vynikající znalec a pozorovatel všech součástí lesa, trusem všech lesních živočichů počínaje (sám se někdy nazýval koprofilem), rostlinami a stromy konče. Milovník ptactva, amatérský ornitolog. Kariéra typologa u vojenských lesů mu umožnila detailně poznat československé lesy ve všech koutech tehdy ještě společné vlasti, a právě slovenské Karpaty mu učarovaly na celý život, vášnivě rád se do nich vracel.

Na straně druhé nesmírně citlivý a vnímavý člověk s duší umělce. Básník přírody srovnatelný ve schopnosti poutavého popisu detailu s Jaromírem Tomečkem a v navození lyrické atmosféry s Michailem Prišvinem. Autor řady populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy čiší bezmezná láska k přírodě. Rozhlasový popularizátor přírody. Milovník a znalec krajinomalby. Spoluzakladatel časopisu brněnských ochránců přírody Veronica, kam celý život neúnavně přispíval autorskými texty. Bohatýr, který přírodu doslova nasával všemi smysly, a proto také chápal, že je ji nutno chránit.

Necítím se kompetentní hodnotit jeho dílo faktograficky, neboť naše cesty se začaly proplétat až v době porevoluční na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně, kde jsem byl o generaci mladším doktorandem a on „čtvrtinovým docentem“, jak s oblibou o sobě hovořil, maje pouze čtvrtinový akademický úvazek.

Přesto, třicet let jsme se často potkávali jako učitelé či badatelé při společné práci. Proto mi dovolte spíše zavzpomínat. A jak jinak než při sklence dobré pálenky.

Setkání v prvním vegetačním stupni bychom jistě zapili jedinečnou mandloňovicí z Hustopečského mandloňového sadu, a pokud by nebyla k mání, tak alespoň podobnou teplomilnou broskvovicí. Ano, vzpomínám si, že jsme se před téměř třiceti lety potkali v Pouzdřanech, on končil svoji exkurzi se studenty geobiocenologie na Pouzdřanskou step, já svoji se studenty ekologie krajiny do Plačkova lužního lesa. Náhoda nás svedla dohromady, kde jinde než před hostincem v Pouzdřanech. Studenti nám už dávno odjeli vlakem domů, ale my náš vlakový spoj neustále odkládali o další a další hodinu. Tehdy mi jako první zaměstnanec ústavu nabídl tykání, na což jsem byl a dodnes jsem nesmírně pyšný.

Ve druhém vegetačním stupni nás naopak osud svedl dohromady při společném výzkumu starobylých výmladkových lesů před několika málo lety. Mapovali jsme rozsáhlý komplex neuvěřitelně zachovalých výmladkových lesů v moravskokrumlovské oboře. Při pohledu na párek dudka chocholatého připravujícího se k hnízdění bychom jistě sáhli k výtečné meruňkovici z Miroslavi, z nedaleké obce proslavené výrobou této úžasně aromatické pálenky.

Třetí vegetační stupeň je spojen se zážitky nejintenzivnějšími při společné výuce mapování biotopů a krajiny v bělokarpatské obci Hostětín a společném bádání v rumunském Banátu. V Hostětíně jsme často, ještě s jeho nerozlučným kolegou Antonínem Bučkem, užívali jako lék místní trnkovicu vyráběnou s láskou a péčí rodiči Mirka Kundraty ze švestek durancií, místně zvaných trnky. Je plná chutě i vůně po mandlích způsobené peckami, které u této odrůdy nejdou oddělit od dužniny. V loňském roce se poprvé Honza z kurzu mapování biotopů a krajiny po více než 15 letech omluvil a letos už na něj i na Tondu budu jenom vzpomínat na úžasném a rozsáhlém sesuvu Úvezliska, který jsme společně zmapovali v neuvěřitelném detailu v měřítku 1 : 100 s dalšími kolegy, u jeho oblíbeného sesuvového jezírka s výskytem vstavače bledého v okolí, kde mě učil po zvuku poznávat žlunu a jarní roztoužený hlas samečka datla černého. Naposledy jsme zde popíjeli ořechovici darovanou tradičně „panu správci“ (Honza byl členem správní rady Nadace Veronica, které patří část zdejší proslavené moštárny a ekologického centra) místním rodákem a šéfem moštárny Radimem Machů. Já si však pro tuto významnou příležitost přinesu velevzácnou oskerušovici, pálenku z tradičního, dnes již jen vzácně se vyskytujícího jeřábu oskeruše.

Pravidelně jsme též jezdili bádat do českých vesnic v rumunském Banátu, kde se zakonzervovala bukolická krajina našich prarodičů. Tyto nesmírně inspirativní pobyty dobře posloužily pro pochopení vývoje i naší české krajiny, zcela zřetelně jsme pochopili, co jí dnes chybí a jak dalece se na ní negativně podepsala socialistická transformace. Také převažující třetí vegetační stupeň, ale na úplně druhém konci Karpatského oblouku. No a po večerech se zážitky zapily cujkou, místní jedenkrát pálenou, a tudíž na obsah alkoholu slabou, mírně nakyslou, leč občerstvující slivovicí.

Čtvrtý a pátý vegetační stupeň, Honzova milovaná Vysočina! Zde bychom určitě nepohrdli výtečnou vyhlášenou hruškovicí z jeho tišnovské zahrádky či kalvádosem z roztroušených krajových jabloní. Dodnes si pamatuji exkurzi na Čepičkův vrch ve Svratecké hornatině, kde básnil o lesích v rozsáhlých suťových bučinách s porosty měsíčnice vytrvalé. Jeho milovaná krajina Milovské kotliny, nivy říčky Fryšávky, okolí Kameniček, Studnice, Sněžného, Svratky a dalších kouzelných míst Českomoravské vrchoviny! Zde ho jeho otec naučil obdivovat krajinomalby Slavíčka, Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života vcházel do krajiny, tj. nacházel malovaná místa a doslova obrazně dokumentoval změny české krajiny. Z obrazů jeho zkušené oko dokázalo vypozorovat neuvěřitelné detaily, včetně druhů rostlin, které malíř vtiskl do obrazu, aniž by je možná dovedl sám pojmenovat. Propojil tak obě své celoživotní lásky - vědu s uměním!

Horská krajina šestého a sedmého vegetačního stupně zdánlivě neoplývá zdroji pro pálení chutných moků. Není tomu tak. Jeřabinka, pálenka z jeřábu ptačího, s typickou nezaměnitelnou chutí i vůní, zahřeje badatele za chladných rán, probudí-li se pokrytý rosou, jak se nám podařilo na bájném vrcholu Popa Ivana, pohoří na pomezí Ukrajiny a Rumunska, kde Zdeněk Hrubý znovuobjevil výzkumné polygony založené prof. Zlatníkem a společně s dalšími žáky Honzy a Tondy zde prováděli jedinečné opakované průzkumy. Karpaty ovšem Honzu vždy sváděly ochutnat tradiční borovičku, v jejíž vůni i chuti dominují plody jalovce rostoucího na horských pasienkách.

Krajina vysokohorská, kterou jsme spolu navštívili ve Vysokých Tatrách při nezapomenutelném geobiocenologickém kurzu pro studenty doktorského studia po strašlivé vichřici! Nad alpínskou lesní hranicí už neroste zapojený les, ale jenom borovice kleč a roztroušená limba. Jedině zde bychom si nepochybně vychutnali unikátní drsnou limbovici, pálenku z nezralých limbových šišek, plnou chutě v nich obsažené pryskyřice, anebo slivovici s genciánovým kořenem z horské byliny hořce, který je okrasou každé alpínské louky.

Jako lesník, který se v posledních letech zaměřuje na lesy tropické, musím však vzpomenout na Honzovu anabázi na Kubu, kde byl součástí týmu pracujícího na tvorbě atlasu krajiny Kuby. Zde si Honza nepochybně ve volných chvílích v hamace vychutnával pravý karibský třtinový rum, a protože v té době byl ještě silným kuřákem, kouřil by u toho nezbytný doutník značky Cohiba!

Prošel jsem s Honzou, neocenitelným to průvodcem, řadu lesních krajin a vychutnával ji nejenom díky jeho poučným, procítěným a laskavým výkladům, ale též díky esencím obsaženým v plodech vyrostlých z dané krajiny a následně mnohonásobně koncentrovaným v krajových ovocných pálenkách. Na to nelze nikdy zapomenout! Děkuji Ti z celého srdce.

Přesto mám jedno velké nesplněné a již i nesplnitelné přání. Nikdy jsem nestihl s Honzou projít jím často opěvovanou a milovanou Květnici. Budu si muset vzít do rukou jeho knihu Klucanina, půjdu alespoň v jeho stopách a budu se snažit dívat jeho očima. Vezmu si s sebou dřínovici, vzácnou pálenku z dřínu jarního, který na Květnici časně zjara rozkvétá žlutými květy a budu hledat jeho oblíbená místa!

Honzo, přeji ti, aby ses nyní už jenom toulal pro radost, bez badatelských a pedagogických povinností, trojrozměrným prostorem geobiocenologické tabulky. Aby sis vybíral ty skupiny typů geobiocénů, na které máš zrovna chuť! A aby ses tam potkal s Antonínem Bučkem, který tam stejně jako ty, předčasně a v plné práci odešel dva roky před tebou. A možná tam potkáte i svého učitele prof. Aloise Zlatníka a budete konečně moci všichni dohromady dopilovat popisy všech skupin typů geobiocénů.

S úctou a vděkem Petr Maděra