VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když mi Ivo Dostál 22. března ráno sdělil, že Jan Lacina navždy odešel, nechtěl jsem tomu věřit. Vždyť mi ještě 9. března psal! Zval mě do Tišnova na návštěvu, věřil, že se jeho zdravotní stav „alespoň trochu zlepší“, a já budu moci přijet, „jen co se trochu vyjaří“. Podle sdělení jeho ženy Yvony „toho ještě hodně plánoval“, leč nebylo mu dopřáno aspoň něco realizovat: „Jeho odchod byl rychlý, ale takový, jaký vždycky chtěl - doma, v pokoji, ve kterém se narodil.“

Znali jsme se bezmála čtyřicet let. Spojovala nás Veronica, do níž jsem začal přispívat hned od jejího druhého čísla a ve které jsem také recenzoval jeho knížky Kousíček modré a Klucanina. Sestavili jsme sborník Odkaz Jaromíra Tomečka, jejž vydala ZO ČSOP Veronica v roce 2008. Při jeho přípravě jsme často sedávali v restauraci brněnského pivovaru. Na tyto schůzky jsme v dalších letech navázali přátelskými pracovními obědy, při nichž jsme se setkávali jak v řečené restauraci, tak třeba v hospůdce U putny či ve Skanzeenu.

Letos jsme takové posezení plánovali od začátku ledna. Když jsem mu popřál k pětasedmdesátinám, v odpovědi mi 14. ledna napsal, že mu „prý ochrnula levá hlasivka“, ale věřil, že se to zlepší a že „zasedneme spolu k dubovému stolu“. 23. ledna ohlašoval cestu do Brna, abychom konečně mohli „přátelsky poobědvat, popít a pohovořit“. Pak se ozval až 2. března. Jeho stav byl už vážný, avšak „snažil se žít normálně“: „Dávám dohromady Vcházení do krajinomaleb Josefa Jambora, a tak se alespoň v duchu vracím na Vysočinu mého blaženého dětství… Ale jaří se, raduji se z každé maličkosti.“ Následoval již jen zmíněný dopis z 9. března s opětovnou vírou v lepší budoucnost.

Od roku 2012 mělo naše přátelství výrazný mahenovský rozměr. Společnost Jiřího Mahena tehdy začala vydávat svůj zpravodaj Milíř jako literární sborník a Jan se stal jeho významným přispěvatelem. V čísle 14/2012 otiskl fejeton Kytice pro Jiřího Mahena, v němž vzpomíná, jak za studentských let četl „v šíravě polí u Horních Heršpic“ Mahenův román Kamarádi svobody. Spojuje ho s „pocitem nádherného bezbřehého tuláctví“, který „v sobě rozezvučuje pomocí jarního povětří každoročně“.

V dalších letech se vypravoval na toulky do Mahenových krajin. V Milíři 15/2013 se poprvé objevila jeho rubrika Krajiny Jiřího Mahena, v níž až do čísla 21/2019 zachycoval své výpravy do brněnských končin, na jižní Moravu k řece Dyji, do Mahenovy rodné Čáslavi, na Horňácko, do Přerova a k řece Bečvě, na Vysočinu a do Beskyd. Vždy přitom uplatňoval své odborné a kulturní znalosti, jakož i vlastní zážitky a fotografie. Svůj cyklus chtěl letos uzavřít výletem do severních Čech. O Mahenových krajinách referoval také 22. května 2019 na brněnské mahenovské konferenci. Dokladem jeho hlubokého vztahu k tomuto mnohostrannému tvůrci jsou i verše na jeho parte, pocházející z Mahenovy sbírky Balady.

Jan Lacina zemřel 21. března, což je Mezinárodní den lesů a pralesů. Je to symbolické: jako by se už nemohl dívat, jak jsou jeho milované lesy a pralesy u nás i ve světě ničeny a neuvěřitelně rychle umírají…

Jiří Poláček