VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Takové prosté a „zlehka smutné“ bylo sdělení krátké zprávy, kterou mi odpoledne 21. března, kdy se naší krajinou snášely ještě sněhové vločky, poslala redaktorka časopisu Veronica.

V Janu Lacinovi odchází také ochraně přírody někdo vzácný. Jeho hlas nebýval slyšet v palácích posttotalitních politiků, zato mnoha svými studenty či studentkami byl milován. Také jim vždy srdečně vštěpoval, že „krajinu je třeba poznávat za každého počasí“, skrznaskrz, v obrazech, v ptačích hlasech i napříč časem - a vcházet do ní. Zůstane jedním z nemnoha, kteří svoje krajiny, zvláště ty tišnovské či hornosvratecké ctili a procházeli ještě pěšky, jen v nenápadném haveloku a s plátěným batůžkem přes ramena.

Jan Lacina, jedna z nejvýraznějších postav české (či spíše moravské) krajinné ekologie, byl nominován i na prestižní Cenu Josefa Vavrouška. Ta se uděluje od roku 1996 na počest prvního porevolučního ministra životního prostředí a oceňuje významné osobnosti za konkrétní činy pro zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj.

V rámci své práce se věnoval geografii malých měst, významu mrtvého dřeva v říčních ekosystémech, či zatopenému přírodnímu dědictví jižní Moravy. Je autorem řady odborných i populárních publikací, jako je třeba Květnice a příroda Tišnovska, o níž také natočil unikátní sérii dokumentárních filmů, deklarující neuvěřitelně pestrou krajinu v okolí milovaného Tišnova v jejích historických a přírodovědných souvislostech. Spolu s přítelem Antonínem Bučkem byli těmi nejvýraznějšími osobnostmi klasické geobiocenologické školy a společně s Igorem Míchalem se významně podíleli i na formování dosud nedoceněného konceptu Územního systému ekologické stability krajiny.

Vysaďte pro něj kdesi, za humny u polní cesty hrušeň, která na vysokém kmeni pokvete starodávně! Potěšilo by jej to, až někdo projde kolem a nadechne se té bělostné, zelené a modré…

Pavel Pokorný