Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Krajina s Janem Lacinou a Antonínem Bučkem


Pavel Klvač, č. 2/2020, s. 43

Jan Lacina a Antonín Buček pro mě představovali bájnou dvojici brněnské ochrany přírody. Znal jsem jejich texty z časopisu Veronica, něco málo o nich i z doslechu. Po letech mého kavárenského zájmu o ochranu přírody při studiu sociologie konečně došlo i k osobnímu setkání. Ve správnou chvíli, ostatně jako mnohdy jindy, mě k nim nasměrovala moje učitelka, profesorka sociologie Hana Librová, výjimečná osobnost brněnské environmentalistiky, jejíž rozhled a aktivity se klenuly nad tehdejší propastí mezí přírodními a humanitními naukami, mezi vědou a aktivismem v ochraně přírody. Bylo to právě včas. Nasycen vleklým přehazováním sociálněvědního haraburdí - diskursů, paradigmat aj. - jsem začínal, přiznávám, že poněkud předčasně, podléhat akademické únavě. Osudové setkání ve mně probudilo novou energii a zvídavost.

Na společných studijních a badatelských cestách moravskými, českými a slovenskými krajinami - krajinou města Brna a jeho okolí, po jihomoravských stepích a luzích, Českým Švýcarskem, Českým středohořím, Malou Fatrou, Vysokými Tatrami - jsem zůstával ohromen jejich výkladem krajinně- ekologických souvislostí a okouzlen znalostmi přesahů do historie a způsobu života obyvatel, kteří je spoluutvářeli, a četnými odkazy k jejich uměleckým reflexím, především v poezii, literatuře a výtvarném umění. Každá taková cesta pro mě byla „pohyblivým svátkem“. Těšil jsem se na diskuse v knihami majestátně přetížené a doutníky začouzené pracovně Antonína Bučka na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity, kam se přicházelo starobyle a osobitě vyhlížejícím muzeem - chodbou s vitrínami semen, šišek a řezů všemožnými dřevinami. Vzácně se mi poštěstilo navštívit i Jana Lacinu v jeho akademické poustevně detašovaného pracoviště Ústavu Geoniky AV ČR u řeky Svratky. Obklopen „zpustlou zahrádkou“ a jejími živáčky - strakapoudy, drozdy a rejsky - měl v sobě cosi ze svatého Františka.

K vrcholům těchto šťastných let patřily i společné cesty do vzdálených krajin, se zážitky, jež se pro mě staly zásadním způsobem odborně i bytostně formujícími. Ať už šlo o bádání v úmorném tropickém horku jemenského ostrova Sokotra nebo terénní měření na Zlatníkových výzkumných plochách v horách Podkarpatské Rusi, síla prožitku skutečné přírody byla cosi mnohem závažnějšího, než se mi podařilo nahlédnout teoretickým aparátem sociálního konstruktivismu, jakkoli si i tento sociologický instrumentář zachoval v mém pohledu na svět důležité místo. S deštníkem a kufrem jsem mezi ostatními do přírody lépe vybavenými kolegy vzbuzoval pobavení a hrdě přijal roli „kavárenského ekologa“. (Mimochodem, byl to právě Jan Lacina, který mi po několika dnech strádání na tábořišti pod Popem Ivanem nabídl kávu ze svých zásob, udiven, jak jsem se mohl vydat do karpatské divočiny takto nepřipraven.)

No a samozřejmě, naše každoroční jarní výjezdy do krajiny českých vesnic rumunského Banátu, do krajiny „s kravinci, dudky a větrníky“ (Veronica č. 4/2015, s. 22-23). Co všechno bych se nedozvěděl o přírodě a krajině, nebýt těchto pravidelných výprav, tak charakteristických směsí vůní bující přírody, domácích specialit a typické místní cujky! Krása těchto vzpomínek z kopců nad Dunajem má pro mě dnes podobně bájnou povahu jako život obou vzácných mužů. Tak nějak pryč a přece stále tady, těžko k uvěření a přesto musí být pravdou.

V posledních letech už jezdívám na Svatou Helenu sám. Paní domácí Anna Kučerová mě vítá otázkou: „heleď, a kde zůstali dědové?“. Letos jí budu muset říct, že už nepřijedou.

Pavel Klvač


Pavel Klvač - drnovický rodák a patriot, zakladatel spolku Drnka. V letech 2000-2014 odborný asistent na KES FSS MU, 2011-2014 vědecko-výzkumný pracovník ULBDG MENDELU. Od roku 2007 předseda redakční rady časopisu Veronica. Pracuje jako ředitel Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu