Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Za Otakarem Leiským, zakladatelem TISu (19. 11. 1925 – 31. 3. 2020)


Naďa Johanisová, č. 2/2020, s. 46

Poprvé jsem se s ním setkala v roce 1972, bylo mi šestnáct. Moje matka napsala do novin, že mám zájem o ochranu přírody, zda by věděli, kde se můžu tomuto tématu věnovat. Tak jsem se dozvěděla o TISu - Svazu pro ochranu přírody a krajiny. V červnu jsem pak dojela stopem do Pikovic, kde začínala jedna z exkurzí TISu pro veřejnost. Vedl ji RNDr. Otakar Leiský. Ralfovi - jak mu všichni říkali - bylo tehdy 45 let. Byl to charismatický imponující muž, duše celé výpravy a zároveň - jak jsem později zjistila - i duše TISu. Ralf stál v roce 1958 u kolébky organizace, z níž se TIS vyvinul, Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea v Praze. Angažoval se při jeho přerodu v samostatnou organizaci v roce 1969 a působil od začátku jako její tajemník a neúnavný organizátor.

Na vycházce v Pikovicích byla také skupina mladých v zelených plátěných bundách, s nimiž jsem se hned spřátelila. Vydali jsme se po proudu Sázavy k jejímu ústí do Vltavy. Cestou jsme si všímali přírodních zajímavostí - v lesích pod Medníkem jsme spatřili podivné zvíře, mloka skrvnitého - a pak jsme se parníkem vrátili do Prahy. Bylo to mé první setkání nejen s Ralfem, ale i se Sborem Stopařů při pražské 1. základní organizaci TISu, kterou Ralf vedl. Sbor Stopařů byl dětský oddíl. Podobných dětských skupin, často zakázaných Skautů, které se pod deštníkem TISu ukryly a dál provozovaly svou činnost, byla ostatně celá řada. Odrostlí členové Sboru Stopařů se nadále scházeli a účastnili se různých akcí. Tohle byla jedna z nich.

Byla jsem TISem i Stopaři nadšená a od podzimu už jsem docházela do sklepní místnosti v pražské Jaromírově ulici č. 45, kde se všichni, zpočátku i s Ralfem, pravidelně scházeli. Topilo se tu uhlím v kamnech, vařil čaj, hrály se hry, zpívalo se při kytaře a plánovaly se další výpravy do přírody a - tehdy na podzim roku 1972 - také nový projekt. I když tehdy jsme slovo „projekt“ neznali. A sice projekt záchrany huculského koně. Toto plemeno houževnatých koníků, dříve běžně využívaných v armádě i pro práci v lese, se tehdy zdálo být na pokraji vyhynutí. V pozdějším rozhovoru Ralf vzpomínal: „Neměli jsme nic, neměli jsme peníze, neměli jsme prostory, ba ani dostatečné vědomosti, to přiznávám. No ale řekl jsem: Zachráníme. A oni se na mě spolehli…“

Ralfova projektu záchrany huculského koně jsem se zúčastnila od začátku, spolu s dalšími jeho odchovanci - Stopaři. Záhy přibyli i jiní nadšenci a v malém statku na samotě Zmrzlík u Prahy, který zapůjčilo místní JZD, začaly vyrůstat dřevěné ohrady a stěhovaly se sem ze Slovenska první huculské klisny a hřebec. Tak v rámci TISu vznikl Hucul Club. Zpočátku velkou část prací kolem koní zajišťovali dobrovolníci - tedy my. Přes obtížné podmínky normalizačního Československa se ale Ralfovi nějak dařilo shánět prostředky a posléze se péče o koně více zprofesionalizovala.

Hucul Club se rozrůstal, generoval různé další skupiny (zejména Farmu Hucul v Krkonoších) a v zásadě funguje dodnes. Na rozdíl od paralelního slovenského Zväzu ochrancov prírody a krajiny, který také funguje dodnes, byl však TIS v roce 1979 zrušen shora. Jeho stanovy, schválené roku 1969, nezmiňovaly vedoucí úlohu komunistické strany. I proto byl úřadům trnem v oku. TIS nebyl ani členem Národní fronty, která spolkům zajišťovala finance. Přesto měl v době nuceného ukončení své činnosti 16 a půl tisíce členů a za sebou úctyhodný kus práce. Vedle práce s dětmi to byla krasová sekce, která zkoumala jeskyně a propasti u nás i v zahraničí, či expediční skupina, ta vedla přírodovědné výzkumy na několika světadílech. TIS měl aktivní buňky po celé republice (výrazné byly vedle Prahy i ty v Ostravě a v Brně), pořádal celostátní akce (Den ptactva, Stromy republiky), přednášky, exkurze a letní tábory pro děti i dospělé. Vůdčí osobnosti TISu protestovaly proti problematickým projektům, jako byla výstavba vodních děl v Jeseníkách (Dlouhé stráně) či na Křivoklátsku.

Po zrušení TISu přešel Ralf do „zeleného disentu“, jak toto období svého života nazýval, po roce 1989 pomáhal TIS v komornější podobě obnovit. Až téměř do smrti také neúnavně podporoval Hucul Club. Za léta své existence se TIS i Hucul Club staly útočištěm i inspirací řady mladých lidí a nezřídka ovlivnily i jejich životní a profesní směřování. Počítám se s vděčností mezi ně.

Jak vtěsnat celý život do jednoho krátkého textu? Ralf - to nebyl jen TIS a Hucul Club. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a v letech 1950-1975 pracoval jako zoolog ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. Podílel se na tvorbě prvních zákonů v ochraně přírody. Velmi významné bylo i jeho odborné angažmá při prosazování vzniku CHKO Šumava v 60. letech. Zajímavostí je, že byl spoluautorem jejího znaku, který později převzal i NP Šumava. Že Ralf fungoval i v protinacistickém odboji, konkrétně ve Zpravodajské brigádě, a že bojoval i na pražských barikádách, to jsem se dozvěděla až při přípravě tohoto textu.

Ralf byl člověk z masa a kostí a měl své chyby, jako každý. Přesto byl pro mnohé z nás vzorem. Jeho krédo „výchova člověka službou přírodě“, které naplnil obsahem, jeho morální apel v dobách vrcholného cynismu tzv. reálného socialismu, jeho neúnavná práce pro dobrou věc, to všechno ho řadí mezi osobnosti, na které by se nemělo zapomenout. K jeho autorskému odkazu patří i „Velký zákon“. Text byl původně určen pro ochranářský dorost TISu. Po těch letech ho stále umím zpaměti. Možná osloví i vás.
Naďa Johanisová

Otakar Leiský
VELKÝ ZÁKON

Slyš Velký zákon! Ten ať krok Tvůj řídí.
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí
a netkni se jich nešetrnou dlaní,
jež z neznalosti někdy krutě raní!

Buď synem slunce! Cti je myslí čistou
a v jeho světle ber se stezkou jistou.
Neb měsíc klam je - právem noci spánek
a den chce čin; slyš, volá jitřní vánek!

Měj bystré oko, neviděn vše shlédni
a tiše kráčej, zvěř jak o poledni!
Je hluk tvým zrádcem - hlupák jenom hlučí,
buď strážcem ticha, který za klid ručí!

Svůj tábor ukryj, oheň střez jak poklad,
však odcházíš-li, zahlaď každý doklad,
že byl tu člověk! Koho stopa zradí,
ten ztrátou práva nedbalost svou hradí.

Měj v úctě vodu! Čím je bez ní země?
Jen moudrým pramen hudbou zvoní jemně.
Kdo chceš ji slyšet, poznat sil svých míru,
změř činem, službou, obětí svou víru!

Vše uč se chápat - celičký svět vůkol!
Je chránit život posvátný tvůj úkol!
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí
a miluj ty, kdo Zákonem se řídí!

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu