Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Les je svébytný prostor…


Jiří Poláček, č. 2/2020, s. 47

Les. Literární archiv 51/2019. Editor Lukáš Prokop, 1. vydání. Památník národního písemnictví, Praha 2019, 304 stran.

Památník národního písemnictví vydává každoročně sborník s názvem Literární archiv, který zahrnuje vždy monotematické studie, korespondenci spisovatelů, zprávy o přírůstcích archiválií a o zpracovaných osobních fondech, jakož i bohaté obrazové přílohy. V 51. čísle dominují studie s tematikou lesa, o němž editor Lukáš Prokop v úvodu píše: „Les je svébytný prostor, který se výrazně liší od ostatních prostředí. Leckomu dokonce splývá se samotnou představou přírody. Jít do lesa znamená vzdálit se městu, prostředí, v němž obyčejně žijeme…“

V první studii se Michal Hořejší zabývá zobrazením lesa v dílech Karla Klostermanna Črty ze Šumavy (1890), Ze světa lesních samot (1891) a V ráji šumavském (1893). Polemizuje s obecně sdíleným autorovým pohledem, který sugeruje, že až do ničivé vichřice v říjnu 1870 měla Šumava takřka nedotčený pralesní charakter. Hořejší připomíná dřívější vichřice z třicátých let 19. století a z let 1868-1869, jež podobu Šumavy také poznamenaly, nemluvě o lidských činnostech. Klostermann nadto volně zacházel s pojmy les a prales, a tak jeho obrazy lesa jsou sice sugestivní, ale zároveň determinované dobovým poznáním přírody.

Autorka druhé studie Héléne Martinelli se zaměřuje na monumentální knihu Josefa Váchala Šumava umírající a romantická (1931), nově vydanou v roce 2008. Souhlasí s názorem Josefa Kroutvora, že jde o „jeden z prvních velkých ekologických apelů“, a sama pak hovoří o „protoekologii poznamenané romantickou melancholií“ a o ekokriticismu. Váchal vskutku svým chápáním člověka jako integrální součásti přírody a kritikou antropocentrismu v mnohém předjal dnešní ekologické myšlení.

Michal Peprník, autor monografie Topos lesa v americké literatuře (2005), přispěl studií o zobrazení lesa ve slavném románu J. F. Coopera Poslední Mohykán. Porovnává jeho české překlady od F. S. Procházky, E. R. Polanského a Vladimíra Henzla, přičemž poukazuje na různé podoby a funkce lesa v tomto díle a též na potřebu jeho nového překladu.

Další dva příspěvky se týkají výtvarného umění. Pavel Štěpánek pojednává o symbolice lesa v tvorbě Aloise Kalvody, nazývaného „malířem bříz“, a to v širším kontextu jeho díla a české krajinomalby. Jakub Hauser pojal svůj text úžeji, neboť se soustředil pouze na ilustrace Otakara Štáfla k šestému vydání Klostermannova románu Ze světa lesních samot z roku 1926. Obě studie provází řada reprodukcí zmiňovaných děl.

Přírodní prvky se objevují také v souboru korespondence Petra Bezruče a Jana Vrby (zčásti i jeho syna Jana), který připravila Jiřina Fojtíková. V mnohých dopisech se píše nejen o Vrbových knihách s přírodní tematikou, ale i o užovkách, srnkách, poštolkách nebo o bekyni mnišce. Oba pisatelé projevují citlivý vztah k přírodě a její velké znalosti. Například Bezruč Vrbovi píše 21. března 1923: „Našel jsem koniklec již na výsluní na lesnatých kopcích za Pisárkami: roste jí tu tolik, že ji ani ďábelští výletníci nezničili. A nebude lépe, dokud byliny nebudou zákony chráněny! Celá řada vzácnějších květin, které pamatuji jako synek na Brněnsku, vymizela nadobro.“

Literární archiv 51/2019 obsahuje rovněž bizarní „dramatickou montáž“ pojmenovanou Vrba píše Borovici. Její autor Miloslav Vojtíšek ji podepsal šifrou S. d. Ch. a nechal v ní rozmlouvat Jana Vrbu s Otokarem Březinou a Jožou Uprkou. Mnohem cennější je zpráva Heleny Šebestové o nálezu části rukopisu prózy Josefa Čapka Stín kapradiny (1930), jejíž děj se odehrává převážně v lese. Tato část byla objevena ve fondu Jana Herbena, zatímco další část se dosud nacházela ve fondu Karla Čapka; celý rukopis je tedy pohromadě.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu